Hirošima, má láska

Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul (27.05.2013)

Asi najzaujímavejšie podaná bezvýchodiskovosť situácie s množstvom metafor, ktoré síce nie sú tak ťažké na pochopenie, avšak dokážu koexistovať, dokonca sa dopĺňať vrámci celého filmu. V druhej polovici však filmu dochádza dych a tak do cieľa dobehne s trocha vyplazeným jazykom. Aj tak však predčil moje divácke očakávania, dá sa povedať že im takmer sústavne unikal. Určite si Resnaisovu tvorbu preštudujem hlbšie. (08.10.2019)

Poetický príbeh o láske a stratenosti vo svete. Resnais sa rozhodol kašlať na klasický spôsob narácie a vybral sa nekonvenčnou cestou - ktorá mu priniesla uznanie - rozprávajúc o pocitoch a spomienkach hlavnej hrdinky. Často krát jej spomienky vizualizuje pomocou retrospektív. Jednak vidíme príbeh jej prvej lásky, následne šialenstvo spôsobené smrťou jej milého a potom sa presúvame do Hiroshimi, kde prekonáva rovnaké emiocionálne a psychické stavy s mladíkom ktorý jej prvého milenca pripomína. Hiroshima, moja láska je natočený ako filmová báseň. Myšlienky a dialógy hlavných hrdinov sú neustále nabité emóciou alebo pocitom a často krát pôsobia ako báseň s voľným veršom na tému láska, samota, túžba a šialenstvo. V neposlednom rade musím pochváliť úvodnú časť filmu, ktorá nám prezentuje Hiroshimu tesne po vojne - ako miesto, ktoré zo svojho zničenia znova vyrástlo čo je zároveň aj akýsi prvotný význam celého príbehu ústrednej postavy, ktorá poznačená nešťastnou láskou k nej znova začne inklinovať. Pararelné striedanie francúzskej a japonskej krajiny obohacuje film o históriu postáv, ukazujúc krajinu s ktorej pochádzajú a ktorá je v obidvoch prípadoch poznačená deštruktívnou svetovou vojnou. (02.04.2012)

Prolog francouzské nové vlny mě zrovna nenadchl. Začátek filmu, ukazování hirošimských hrůz, je vrcholem. Poté už jen milostný příběh, nimrání se ženy ve vlastních pocitech, její nerozhodnost, trauma z minulosti, snaha o zapomnění... Emocionálně kupodivu chladné, navíc nemám rád nerozhodný ženský. Dobrá práce s kamerou a především s hudbou, ta hodně zachraňuje. (27.10.2005)

POZOR! POZOR! POZOR! TENTO KOMENTAR JE PRUDKO YNTELYGENTNY A SRSI PRUDKOU YNTELYGENCIOU LEBO SA MI PREUKRUTNE CHCE ROZMYSLAT A TAK VYSTUDOVANE FILMOVE YNTELEGUANY /Madsbender, Bluntman, Shadwell a Tetsuo/ A MIESTNI MUSLITELIA MA OPAT BUDU MAT V ZUBOCH. Lebo pisem primitivne komentare, filmy hodnotim subjektivne /to je smrtelny hriech/ a bez akychkolvek relevantnych kriterii. Nevyvinul som ani najmensiu snahu odosobnit sa od predsudkov a pisem bez elementarnej znalosti filmovej reci, ludovo jak posledny Mongol. Navyse je to so mnou este horsie - odmietam byt filmovy teoretik-elitar, filmovu teoriu nenavidim a pochopitelne nechcem k takymto ludom patrit a nechcem mat s nimi nic spolocne. A uz davno som zahodil vzorec clovek skumajuci, pytajuci sa, premyslavy verzus filmovy konzument-diletant. Stale razim heslo vystudovany filmovy teoretik -elitar vs. laik -nedouk. Ja totiz na filmy cumim preto, aby som sa bavil, a nie preto, aby som sa xmrti ufilozofoval nad tym, medzi ktorym parom noh ma stonozka kundu a co ktorou vetou ktory mental a egomaniak presne myslel - - a presne o tom Hiroshima- Mon Amour je. Tento film nenavidim a nema pravo na zivot. Vykal, smer zumpa : 0 % (07.04.2015)