Teoréma

Teoréma je pro mě přelomový film Pasoliniho tvorby a sám pro sebe si dělím jeho dílo na před a po T. Zatímco Mamma Roma, případně Accattone, Král Oidipus nebo Evangelium sv. Matouše (snad jen Médea se tomuto dělení vzpírá) nepůsobí tak kontroverzně, filmy pozdější, počínaje tímto kouskem, už tento nádech mají. Teoréma je však na rozdíl od filmů Trilogie života nebo Sala po stránce sdělení značně komplikovanější a mnohem méně stravitelná. Silně alegorický a symbolický příběh proměny tvrdého kapitalisty v poustevníka, který je vyvrcholením "andělského" napravování jeho rodiny zkrze fyzickou lásku... taková smršť symboliky je docela těžce pochopitelná a vyžaduje 250% soustředění. Kromě toho společensko-politického podtextu je zde také hodně patrný známý Pasoliniho sexuální tón - proto ty problémy s cenzurou. Pasoliniho filmy jsou příznačné krásnou hudbou, což platí i o tomto snímku. Nicméně ta přehršel silně levicového symbolismu je tak zašmodrchaná, že pro mě (který mám rád Pasoliniho filmy) to víc jak na tři hvězdy není. (28.08.2006)

Pasolini o Teorémě řekl, že je to "báseň ve formě výkřiku zoufalství". Lépe to vystihnout nemohl a lépe tento film vystihnout nejde. Jak se vyrovnáme s tím, když něco postrádáme (nebo ani nevíme, že bychom to mohli mít, nebo že to vlbec existuje), pak to na okamžik dostaneme, sžijeme se s tím, aby nám to zase bylo odebráno? Třeba tak, jak je to znázorněno ve filmu. Obzvláště otec/továrník čtoucí L. N. Tolstého a rozhodnutý zbavit se všeho vlastnictví (včetně oblečení), který se rozhodne svou továrnu darovat jejím zaměstnancům, je dobrá dějová linie hodna zamyšlení (již úvodní "diskuse" o závěrech předání továrny - zda tím udělal z pracujících buržoazní třídu, nebo setřel rozdíl mezi vykořisťující a vykořisťovanou třídou, je zajímavá, vezmeme-li v úvahu Pasoliniho "politické" přesvědčení). (10.01.2009)

"To je ako od Picassa." Táto pochvala mojej učiteľky z výtvarnej, ktorou komentovala jednu moju prácu, sa mi vynorila v mysli, v závere tohto filmu. Možno to bude tým, že jeho štýl vo mne kubizmus niečím evokuje. Vrstvenie príbehu v obrazoch a odkazoch. Toto navrstvenie je však veľmi komplikované a neprehľadné a je určené len pre určitý typ publika. Pre väčšinu sa stáva absolútne neuchopiteľným a zostávajú plávať len kdesi na povrchu. Musím sa priznať, takáto forma tvorby mne osobne nie je veľmi sympatická a moje vnímanie tohto filmu zastalo niekde na rozmedzí medzi nadšením a sklamaním. Tomu aj zodpovedá moje hodnotenie. (08.11.2016)

Alegorický, významy, souvýznamy i subvýznamy přetížený film jakoby předjímal postmodernismus. Způsob útěchy, zvolený ve filmu, je v jeho symbolické rovině jinak obtížně vykladatelný. Levicové i antifašistické asociace, které jsou ve filmu patrné, jsou natolik nesrozumitelné, že pro 90% diváků je jejich pochopení nedosažitelné. Na druhou stranu je rovněž zřejmé, že Pasolini se v žádném případě neuchyluje k levné rádobyoriginalitě a naopak se snaží o podstatné vlastní duchovní poselství. Definovat nedefinovatelné (teoréma je řeckou variantou latinského slova definice) je asi nejvýstižnějším vyjádřením jeho směřování. Příběh je vyložitelný i jako snaha po hledání odvrácené "tváře ve stínu" zběsilého konzumismu již naplno propuklých, relativně bezstarostných šedesátých let. (17.09.2007)

Pasoliniho Teorema je zámerne komplikovaným dielom na určenie. Jedni ju môžu považovať za pseudoumenie, iní za nepriestrelnú formu umeleckej expresie, ďalší za zvrhlú bizarnosť. V každom je trocha pravdy, no zďaleka nepodávajú komplexnú výpoveď o filme. Samotná kostra fabuly, dôkladne zahalená riekou symbolov, odkazov a inotajov, nie je vystavaná len ako talianskou dekadenciou poznačené podobenstvo o nájdení a následnej strate zmyslu života, ktoré ide ruka v ruke s odpútaním sa od pofidérneho materialistického hmotného sveta pozemských pôžitkov a radostí. V druhom pláne dôkladne prevádza spektrom prístupov k interpretačnej analýze umeleckého diela, ktoré vedie od zastaralých psychoanalytických rozborov vnútorných pohnútok mlčanlivých postáv až k odkrývaniu ideologických programov, sakrálneho rozmeru a výbuchu umeleckej extázy - čím sa vlastne film sám podrobuje detailnému rozboru. Pasolini však v opojení zo stvorenia myšlienkovo hlbokého diela pchá divákovi všetky alegorické obrazy neustále popod nos, až to chvíľami vyzerá, že si z neho škodoradostne uťahuje. A vadí mi ešte jedna vec - že miesto toho, aby dokázala poskytnúť divákovi potešenie a intelektuálne obohatenie sama o sebe, je nutné mať pre jej aspoň čiastočné pochopenie široké znalosti z oblasti literatúry, výtvarného umenia či hudby, a preto nefunguje ako samostatné celistvé dielo, ktoré možno dešifrovať pozorným sledovaním (nech by to vyžadovalo vidieť film, koľko krát je nutné) bez rozsiahleho štúdia iných materiálov. Vzniká tak kognitívny rozpor a nerovnosť medzi autorom a divákom, ktorú je Pasolini neschopný preklenúť a ani ten najaktívnejší divák, plne zapojený do "čítania" filmu, si v tomto prípade sám nevystačí. Akoby tým oplzlo a bezočivo komunikoval, že film nie je autonómnym umením a správne funguje jedine v spojení s ostatnými. A to sa mi ani trochu nepáči. 60% (20.12.2014)