Evangelium sv. Matouše

Pasoliniho tvorbu mám veľmi rád. Jednak preto, lebo jeho filmy sú veľmi osobité a zároveň oproti Fellinimu pre mňa pozerateľnejšie. Aj keď obľubujem jeho staršiu tvorbu, prídu mi aj jeho ranné témy a filmy veľmi zaujímavé. Na Evanjelium sv. Matúša som sa chystal už dlhší čas. A pravdou je, že po dopozeraní som bol nadmieru spokojný. Typický Pasoliniho štýl, tentokrát obohatený o krásnu chórovú hudbu. Aj keď sa jedná o menej provokatívny film ako jeho následujúce snímky, jedná sa o príbeh veľmi starý a sfilmovaný nespočetne veľa krát. Ale tento príbeh Krista považujem za akýsi prvý výraznejší zárez, ešte pred Posledným pokušením, Ježíšom Nazaretským a Gibsonovým Umočením. Evanjelium sa popri týchto filmoch nestratí a zároveň je ešte filmom talianskej novej vlny - v dobe kedy bola veľmi výrazná. Síce sa nejedná o dokonalé spracovanie ale skutočnosť a biblickosť daných scén je podaná vierohodne a bez výraznejších prešľapov. U mňa spokojnosť. (06.05.2012)

Pasoliniho interpretace evangelia je velmi svérázná. Místy by se dala pochopit jako křesťansko-komunistický manifest. Jak jinak pochopit věty typu „Hovořím vám: Bohatý těžko vejde do království nebeského. Lehčí je velbloudu projít přes oko jehly, než boháčovi vejít do Božího království.“ Pasoliniho marxistické cítění se tak projevilo i ve výkladu Písma. K tomu můžeme přičíst tradiční neorealistické přístupy, jako natáčení exteriérů, chudiny, práce s neherci. Inspirační zdroj je zde jasný. Život ve válkou zničené Itálii se skutečně mohl v lecčems podobat bídě, v níž žili židovští apoštolové v Judeji za vlády císaře Tiberia. Režisérův výklad tradičních biblických premis o chůzi po vodě, nasycení davu atd. se ve snímku zdá být výkladem zcela bez dramatického náboje. Děj plyne tak nějak nenápadně, očekávatelně, šedě. (Právě s tímto jsem osobně měl velký problém, což se podepsalo na mém celkovém hodnocení.) Vše působí zdánlivě amatérským dojmem. Co se daří, je držet vážnost a důstojnost k tématu. Skoro se nechce uvěřit, že film je od stejného režiséra jako šokující Saló, aneb 120 dnů sodomy. Pasolini ale nikdy nebyl režisérem, jehož hlavním nebo dokonce jediným cílem je šokovat. Byl to vzdělaný, humanitně orientovaný člověk, filmový kritik, spisovatel. Za vším, co dělal, je myšlenka. V jeho filmech je určitá myšlenková kontinuita spojující celé jeho dílo, ač se to někdy zdá málo uvěřitelné. Kdo nepochopí, nikdy nemůže pochopit Pasoliniho. (01.01.2012)

Krajina je nádherná, prostředí vypadá skoro autenticky a vlastně i ta černobílá kamera tomu docela sluší. Nic to nemění na tom, že je to snímek velmi zdlouhavý a že si myslím, že jsou lepší díla, která se věnují Ježíšovu osudu. Osobně stavím "Umučení Krista" mnohem výše než tohle dílo, které se snaží jít hlouběji. (19.05.2015)

Koukatelné, ale nijak převratné dílo. Syrové prostředky tentkrát nevadily a celé to obsahovalo několik zajímavých momentů (vraždění neviňátek), ale celou dobu jsem měl pocit, jako by se mi nad hlavou vznášeli snad všichni svatí, což už samo o sobě není dobře a potom ta hudební koláž působila zmateně a nic film mi nic moc navíc nedal převratného mi film nedal... Snad jen to, že Ježíš má srostlé obočí :) (12.04.2006)

Biblické téma vzrušuje snad každého evropského člověka bez ohledu na jeho světonázorovou orientaci. Všudypřítomnost křesťanské symboliky povznesené ve svém působení nad věk a výchovu je v našem životě totiž neoddiskutovatelná. Velký Ital pojal toto téma po svém a velmi osobitě. Evangelium svatého Matouše - mimo kanonizovaná novozákonní evangelia existuje celá řada apokryfních - má zřejmě nejblíže k prvotní zvěsti nejstarších křesťanských obcí ještě hluboko ve vnitrojudaistické periodě počáteční fáze této víry. Sociální náboj, který je s neobvyklou silou v Ježíšově legendami líčeném životě obsažen, je i východiskem Pasoliniho pojetí. Zdánlivě statický běh filmu jen zdůrazňuje závažnost zvěsti i tématu. Právě proto scénář co nejvíce cituje originální text. Vším, zvoleným tempem, kamerou, která věnue stejnou pozornost krajině i hrdinům, i volbou postupně se rýsující skupiny pasoliniovských herců, vzniká obraz aktivního, hybného křesťanství, které si beze zbytku zachovává vášnivost sociálního apelu a vůli pomáhat činně poníženým a uraženým. Obraz živý i dnes svou provokující touhou a svou neuhasitelnou žízní po pozitivním dosažitelném činu. (12.09.2007)