Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (259)
Geniální psychohříčka, která je možná pro někoho nudná, ale určitou skupinu lidí přitahuje právě svou neuchopitelností, nejasností... Nutnost pro všechny milovníky filmu, aby zjistili, zda taky patří do té zvláštní skupiny bergmanofilů, lynchofilů a vůbec milovníků podobných divných filmů. Persona se nedá v běžném smyslu slova pochopit. Dá se jen jaksi vycítit. ()
Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. ()
Tak tenhle film je přesně na rozhraní 3 a 4 hvězd a rozhodnu se až během psaní komentáře. Začátek je působivý, bezpochyby. Hudba je v něm překrásně kakofonická. Po nástupu takového toho klasického dramatu snímek značně ztratí na zajímavosti a strhne jen v pár místech (sexuální historka, dopis, rvačka). Překvapuje mě, když zjišťuji, že měla být Persona nějakým zvláště složitým filmem. Mně se ani moc nezdálo. Samozřejmě nuda to byla veliká, toho umění je tam ale tolik, že jsem se nakonec pro ty 4 rozhodl... ()
Jsou filmy, po jejichž zhlédnutí se cítíte báječně, jakoby v jiném světě. A jsou filmy, které vás totálně zdeprimují a důvodem vaší neveselé nálady není nízká kvalita filmového kusu, ale právě vysoká. Takový je i tento film. Čiší z něj Bergmanova špatná nálada, obava ze smrti. Avšak se Smrtí se vypořádává jinak než v Sedmé pečeti. Sonda do ženské psychiky není jednoduchá a režisér natočil dílko pro náročného diváka. Bibi Anderson podala výtečný výkon. Bergmanova manželka Liv Ulmann neměla takovou možnost vyniknout. Trochu lynchovský film, dobrý. ()
AAAAAAAaa lol tak tohle jsem naprosto nestihnul. Ze začátku jsem chápal věděl o co jde ale postupně jsem v tomto filmu jaksi zabloudil. Co je fakt co se komu jen zdá kdo je kdo a co tam do prdele dělal ten brejlatej chlápek? Ovšem to neznamená, že mě to naprosto nestrhlo a nedokoukal jsem to bez dechu a s pusou otevřenou. Trošku mi to připomělo Bazén no nevim každopádně doporučuju. ()
Galerie (48)
Zajímavosti (30)
- Podle Liv Ullmann (Elizabet) se scéna, v níž Alma (Bibi Andersson) popisuje Elisabetino mateřství, natáčela dvěma kamerami, přičemž každá z hereček měla jednu, a záběry obou se měly při střihu míchat. Pak se Ingmar Bergman rozhodl, že každý úhel sděluje něco důležitého, a použil oba záběry vcelku, jeden po druhém. (classic)
- Kniha, kterou otevírá chlapec v úvodu, se jmenuje "Vår tids hjälte", tedy "Hrdina naší doby". Jde o román z konce 30. let 19. století ruského romantického básníka, prozaika a dramatika M. J. Lermontova líčící životní a citová dobrodružství cynického bohéma, v němž kladné city ubila prázdnota života tehdejšího Ruska a který může své nadání projevit jen v tom, že svými činy lidem škodí a celým svým životem se stává pro společnost neužitečným. (džanik)
- Liv Ullmann (Elizabet) popisuje počáteční natáčení ve Stockholmu jako poznamenané rozpačitými hereckými výkony a nepřipravenou režií. Štáb se raději uchýlil do Fårö, kde Ingmar Bergman našel dům k natáčení. Počasí ve Fårö bylo během natáčení ideální, štáb předělal většinu záběrů natočených ve Stockholmu, obnovil letní dům na stockholmské scéně a jako nemocnici použil muzeum ve Fårö. (classic)
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
Reklama