Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (259)
Krásně natočený umělecký film, kterému jsem místy nerozumněla. Vyvolal ve mně pocity smíšeného rázu. Zalíbení, znechucení, nepochopení. A co jsem si z toho odnesla? Přetvářka, předsudky jsou všude. Obě dvě ženy byly stejné, protože chtěly v životě v podstatě to samé. ()
Dvě ženy spolu odjedou na samotu, kde mezi nimi začne vznikat chorý vztah na základě nerovné vyspělosti psychiky a mlčení jedné z hrdinek. Obrazy na začátku dají smysl v průběhu filmu. Chvíli jsem si zahrávala i se schizofrenií ale nevím... film mě uhranul od začátku do konce a konec mě zanechal v urputném přemýšlení po významu toho všeho...a tak to má být. ()
3,5 Pre mňa zrejme najťažšie stráviteľný film môjho obľúbeného režiséra (nasledujú Šepoty a výkriky). Aj po opakovanom zhliadnutí ostali veľmi rozporuplné pocity. Na jednej strane niekoľko nádherných a silných scén, na druhej strane strihové sekvencie, hlavne na začiatku a na konci filmu, na ktoré sa mi zle pozeralo, nepáčili sa mi hlavne z estetického hľadiska a symbolické hľadisko pre mňa nebolo až také zrejmé. Najväčší problém mám asi s tým, že väčšinu filmu si myslím, že chápem o čo vo filme ide a potom príde záver, kde sa úplne stratím. Štvrtú hviezdu dávam preto, lebo tam tuším mimoriadnu umeleckú kvalitu, hoci ju sám nedokážem naplno precítiť. V každom prípade film zanechá silný dojem. ()
Aha, tak už vím na co se díval Lynch když byl mladý. Ale chytrý ani nadšený z toho nejsem. (4.7.2005) ()
Vynikající klasika Ingmara Bergmana, zcela jedinečně podrthuje jeho nezaměnitelný, úžasný rukopis. ()
vizuálne dokonalé dielo, ktoré ťažko zhodnotiť nejakými merítkami. jednu vec si zhodnotiť trúfnem a sú to rozhodne dokonalé herecké výkony oboch hrdiniek- minimalisticky- úsporný a praktický nemý liv ulmannovej, ktorej jediný výraz tváre zadá viac ako tisíce slov a energický (ako inak ho inak vymedziť, keď vo filme prakticky ako jediná prehovorí) výkon bibi andersonn. záver a nielen ten bol akosi nad moje rozumové, nie však zmyslové vnímanie. verím tomu, že niekedy pochopiť nejaký film, a toto pre mňa nie je len film, ale dielo, nie je to najpodstatnejšie. ()
Jednim slovem Vynikající!. V podstatě natočené divadelní drama. Pouštět povinně na všech školách :) ()
Zvláštní ()
Úvodem si Bergman víceméně zajistil, že tady Personu vychválím, i kdyby mě zbytkem filmu už jen mučil. A nakonec jsem to tak nějak hltal od začátku do konce. Bibi Andersson mi svým výkonem vyrazila dech a hrozně se mi z nějakého důvodu líbilo, když bylo v titulkách uvedeno KOSTYMER: MAGO. Bergman bude asi jedním z režisérů v jejichž filmech se budu chtít opakovaně ztrácet. 9/10 ()
“Můžu být jedním a týmž člověkem zároveň?” (33%) první Bergman, nikoliv snad poslední ()
Jeden z filmů, které naprosto nechápu, ale jejich poetika mě dostala. Nebo je tohle režisérův záměr? ()
Vůbec jsem to nepochopila, ale strašně se mi to líbilo. ()
Orgie ()
Skutečně žít a cítit to. Doopravdy dýchat. Existovat. ()
Neuchopitelný děj (místy se dá zachytit nehtíčkem - přečíst si několik různých popisů obsahu filmu je nesporně nezbytné) s dokonalou kamerou a dechberoucím ČB zpracováním. ()
wtf ?! ()
Vhled do nitra dvou žen. Herečka stanuvše uprostřed děje zasáhnuta je náhle poznáním o nechutnosti života plného přetvářek, hraní a předstírání. Proto odmítá dále komunikovat s tímto zvráceným světem a uzavře se - poněkud sobecky - pro svoji ochranu do nehybnosti samoty a mlčení. Mladá ošetřovatelka, či spíše společnice, je jediným spojením s reálným světem. Aby přehlušila pro ni nesnesitelné ticho, vede hlasitý monolog o svém žití, při kterém postupně odkrývá blátivé usazeniny na své duši. Tak - sama překvapena - rozeznává plytkost svého života a masky, které si nasazovala. Ohromena zjišťuje podobnost se svou pacientkou… *** Persona pro absenci děje je spíše psychologickým obrazem dvou žen, byť z rozdílného prostředí, přesto si téměř totožných ve svém ne-šťastném žití. Strohost interiéru skládajícího se jen z nezbytných kulis (postel, stůl, židle) a holých zdí soustředí diváka na to podstatné: Tváře a gesta herců, na nichž je film vystavěn. Umocněno pouze odstíny černé a bílé barvy. O šťastném výběru hlavních postav svědčí přesvědčivost a věrohodnost hereckého výkonu Bibi Andersson a Liv Ullmann. ()
Moje filmové oko trpí Bergmann efektom, vždy potrebujem daný film pozrieť druhý krát. Predpokladám, že rovnako ako Lesné Jahody, si aj Personu po druhý krát obľúbim, ale na prvý krát - aj napriek niektorým dokonalým momentom (hlavne v začiatkoch) - to bolo na mňa príliš. Cíitm tú genialitu, hmatám po nej, ale na jej dotyk potrebujem ešte čas. ()
Je mi to moc líto, ale jen čtyři. Bergman byl filmovým géniem, to je nesporné, a já jeho dílo miluji. Tenhle film byl nádherný do chvíle, než na scénu vstoupil Elisabetin manžel, který žádá, aby se k němu a k dítěti vrátila. Ten závěr jsem ale vůbec nepochopil. Vlastně si ho asi má každý vyložit po svém. Je fakt, že Persona se mi dodneška vyhýbala. Příběh dvou žen na osamělé chatě u moře byl strhující a každý záběr, každý pohyb, gesto, i to ševelení větévek před domem, vše bylo funkční. Pak se objevilo něco, co bylo zřejmě snové, a já byl najednou se svým realismem úplně mimo. Asi to je geniálnější dílo, než jsem s to pochopit. Je mi to moc líto, ale jen čtyři. ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
Tohle je čtvrtý film od Bergmana, na který jsem se podíval. Scény z Manželského Života byly prvním a já byl uhranut tou prokreslenou psychologií a hloubkovou sondou do dynamiky jednoho vztahu. Další jeho filmy však podobných kvalit nedocílily. Persona je nuda k posrání. Pocitově je to pro mě odpadní záležitost, ale nějaké formální kvality obrazu, herectví a námět lze ocenit. Problém tkví ve zpracování onoho námětu - v ději - v tom, co se odehrává a hlavně jak se to odehrává: Divadelní herečka Elisabeth si uvědomí, že nikde není sama sebou. Na jevišti hraje role stejně jako mimo jeviště (role kolegyně, role přítelkyně...zkrátka sociální role, všichni to známe). Všechno se jí zdá tedy falešné. Na tomhle je to celé postavené. Namísto toho, aby Bergman nechal postavu řešit tento svůj tíživý struggle tak, že Elisabeth začne bojovat proti konvencím, bouřit se očekáváním, narušovat dynamiku zaběhlou různých vztahů (proto je Americká Krása tak příjemný a zábavný film), tak Elisabeth začne jen zarytě mlčet, čímž jaksi odmítá dále hrát jakékoliv role a chce takto hledat cestu k sobě sama. Takto se tvůrce střelil do nohy. Z mlčení totiž neplyne nic moc divácky zajímavého. Tato postava je navíc jedna z dvou hlavních, tudíž se problém tohoto tvůrčího selhání ještě násobí. Druhou postavou je ošetřovatelka Alma (Elisabeth však není nemocná, je jen umíněná), která naopak ráda povídá a zdá se býti bezprostřední. Jenže se později ukáže, že Alma se Elusabeth svěřovana proto, že jí lichotilo, že jí naslouchá slavná herečka i proto, že si myslela, že její tajemství budou mlčící Elisabeth uchovány. Když však nahlédla do jejího dopisu a přečetla si, jak jsou její tajemství vyzrazena, byla její důvěra otřesena. Následují otravné pasáže, kde si to ty dvě krávy navzájem vyčítají. Zcela nezajímavý a vyumělkovaný konflikt. Bergman věru trpěl tvůrčí krizí (jak je psáno v popisku filmu) anebo je holt tohle jeho standard... Každopádně se v průběhu filmu ukazuje, že tyto dvě postavy si nejsou tak nepodobné. Alma rovněž pociťuje tíži sociálních rolí. Později si ve svém odporném afektu zoufá: "Nech mě být. Jsem chladná, prohnilá a lhostejná. Všechno je jen lež a faleš." Ke konci se to obsahově začne rozpadat ještě více. Bergamn si vytahuje, co se mu hodí (Elisabethin manžel), aby vykreslil to, co mi bylo jasné už od půlky - a v samotném závěru nechává složit tváře svých dvou protagonistek vdo jedný, protože obě pociťují stejnou tíži - chápeme. Problém je v tom, že Bergman mě se vší svou genialitou nijak nestrhl. Zůstal jsem tedy apatický vůči jeho postavám - i jejich tíži: Proto obě postavy tedy odsuzuji jako přecitlivělé krávy, co řeší blbosti a utápí se ve své slabošské melancholii. Alma si stěžuje, že ji přítel po 5 letech vztahu opustil, protože ho to prý přestalo bavit. Nedivím se mu. Já s ní skoro nevydržel ani těch 80 minut stopáže. Bergman se chtěl ponořit do ženské duše, ale tahle tíže sociálních rolí přeci není problém výhradně ženský (ač dříve snad i byla). Možná jde tedy o způsob, kterým ho ženy řeší: Muži se bouří (jako Lester Burnham), uchylují se k agresivitě, kriminalitě, končí ve vězení nebo se zasebevraždí. Ženy však jen tiše trpí. To si z toho mám vzít? Takhle to mám číst? To se mi také nechce. Nerad bych generalizoval a urážel ty ženy, které nemlčely, když se dělo nepráví. Teď jsem zkoukl nějaké video-eseje. Rozhodně jsem si s tím filmem moc neporadil. Prý by se to mělo číst tak, že nejen, že si jsou postavy podobné, ony jsou personou jedna druhé nebo tak něco... Alma a Elisabeth jsou jednou a tou samou osobou. Pak ale nechápu tu hádku kvůli onomu dopisu. Stále se ale dobře nechytám. Scénář mě dost dobře nevedl, abych to na první dobrou dobře uchopil. Jelikož však film strádá na zábavnostní rovině, tak se jím už více zabývat nechci. Pokud filmař chce svým dílem něco říci, pokud chce něco vyzdvihnout, pak by se měl vynasnažit, aby se divák bavil. Divák udolaný nudou nebude chtít s dílem trávit více čase a útrpně v něm hledat významy - natož se k němu opakovaně vracet, což u hodnotných a promyšlených děl s vypovídající hodnotou bývá zpravidla žádoucí. () (méně) (více)