Riten
The Rite
VOD (1)
Obsahy(2)
Film je Bergmanovou reakcí na kritiku jeho divadelní tvorby. V devíti dějstvích rozehrává psychologické kafkovské drama, které svou smělostí a provokativností jistě překvapí. Tři herci jsou odsouzeni za obscénnost poté, co uvedou svou novou hru s názvem „Obřad“. V absurdním výslechu jsou pak konfrontováni se svými vnitřními démony a motivacemi. Nakonec se právník rozhodne prohlédnout si kontroverzní hru v privátním představení. Satirický obraz umění jako něčeho na hranici kolotočového atrakce a skutečné magie. Neradostný obraz zápasu umělce a státního aparátu, dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům a o to více vyniká i iluzornost problémů a vykonstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na jedné straně a ubohý soudce na straně druhé. A ani jedna strana nevyvolává sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje. Bergmanův skepticismus k vlastnímu světu i ke světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k absolutnímu minimalismu. Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby své doby. (Edisonline)
(více)Recenze (33)
Na můj vkus je v tomto Bergmanovi o dost víc dialogového balastu, než bylo potřeba. Ale co naplat, stejně se tam vždy čas od času objeví scéna nebo detail, kvůli kterým stojí za to Obřad vidět. Vizuálně jde o absolutně strohé a perfekcionistické dílo, o to víc tak pronikají do popředí klasické bergmanovské témata, z nichž zde nejvíce vystupuje jako vždy sexualita, psychologie a divadlo, ale také jeden obecně v kinematografii nepříliš často reflektovaný fenomén - a to neustálé hraní rolí. A jejich prolamování. Právě tyto až expresionisticky zahrané a vyhrocené scény se zlomeným právníkem v podání výborného Erika Hella jsou na Obřadu tím nejlepším. ()
Dramatická inscenace o devíti obrazech, rozkrývá a obnažuje trojúhelník protagonistů sporného divadelního představení i jejich normalizačního lustrátora. Zásahem cenzury nakonec zakázaná hra umírá a bere s sebou na onen svět i svého soudce. V šeru zpovědnice, kterou v průběhu výslechů vyšetřovatel navštíví v předtuše smrti, můžete zahlédnout v roli kněze i režiséra Ingmara Bergmana. ()
Pro fanoušky Ingmara Bergmana neopominutelný kousek. Příběh, dá-li se to tak nazvat, se odehrává v blíže neurčeném čase, v blíže neurčené evropské zemi, kde skupinka tří herců čelí vyšetřování, resp. cenzorskému řízení, týkajícího se jejich obscénní divadelní hry. Bergman v devíti dějstvích rozehrává psychologické téměř kafkovské drama, které možná nemá úplně dokonalou atmosféru (přece jen jde o film televizní), ale svou odvážností a provokativností leckoho určitě překvapí. Ovšem u Bergmana nic nového...:) ()
Bergmanův nejintimnější film odehrávající se v jeho duši. Je tu jeho umělecká část (sebezničující se dítě zapalující postele, ale právě tato část přitahuje svět), racionální část (muž v drahém saku zabývající se účty a chodem produkce), i ženská část (hrající neustále divadlo, aby k sobě přitáhla něhu a lásku). A pak je tu psychologická intorospekce "nezůčastněným" pozorovatelem uvnitř duše. Čas obřadu - dvě hodiny ráno uprostřed bezesné noci. Jedna z nejlepších analýz duše moderního umělce. ()
Přepsáno v únoru 2019. Obřad lze chápat jako Bergmanovo afektované podráždění a provokativní exhibování. Obřad je okamžikem existenciálního vydírání niterným strachem. Obřad je filmovou invektivou, která předkládá k posouzení téma umělecké svobody a jejich hranic přípustného, či dovoleného. Silnou stránkou intimní exploze filmové zpovědi jsou opět důmyslné obrazové kompozice, stísněně naléhavá nálada konfliktního prostředí a otevřené bolesti soukromých běsů všech jedinců. Obřad je nihilistické laškování s cynickou krutostí, dozoruje a tráví vnitřnosti. Obřad je stylovou chutí interpretace pomsty sebevědomé tvůrčí mysli. Přední postavou provokování bigotnosti je Hans Winkelmann (vynikající Gunnar Björnstrand), vedoucí člen divadelní skupiny Les Riens. Názorový střet s puritánským pohoršením přináší uvědomění si neudržitelnosti bizarních vazeb vzájemných vztahů. Jeho běsem je strach z osamělosti a skutečnost nelze obelhávat donekonečna. Dalším členem divadelního souboru je Thea Winkelmann alias Claudia Monteverdi (šarmantní Ingrid Thulin), Hansova manželka. Trauma minulosti se připomíná v záchvatech úzkosti i submisivní odevzdaností. Dráždí smyslností a děsí se samoty. Třetím členem herecké skupiny je Sebastian Fischer (pozoruhodný Anders Ek), Thein milenec. Jeho vnímání je nevyzpytatelné a neodbytný pocit ublíženosti neustále hrozí procezováním cynismů přes skřípající sevřené zuby. Je prchlivým vládcem své existenciální zkušenosti života, urputně brání rozpad a soukromé právo na něj. Protivníkem umělecké svobody je Dr. Abrahamson (velmi dobrý Erik Hell), vyšetřující soudce. Je povýšený ve své jistotě správného uspořádání světa. Kontakt se směsicí strachu a chtíče ho děsí i přitahuje. Brání svůj známý prostor, naráží na svoji vnitřní slabost, třese se strachem z osamělosti, rozkazuje bez kompromisů. Obřad je svéráznou uměleckou pomstou, pouští se do zuřivé obrany svého vlastního niterného světa. Nešetří kultivovaným výsměchem, nebojí se provokovat a dráždit lidskou přirozeností i formami úzkostí. Jedinečně vzepření se existenciálního umění maloměšťáckému pokrytectví! ()
Reklama