Reklama

Reklama

Obřad

(TV film)

Film je Bergmanovou reakcí na kritiku jeho divadelní tvorby. V devíti dějstvích rozehrává psychologické kafkovské drama, které svou smělostí a provokativností jistě překvapí. Tři herci jsou odsouzeni za obscénnost poté, co uvedou svou novou hru s názvem „Obřad“. V absurdním výslechu jsou pak konfrontováni se svými vnitřními démony a motivacemi. Nakonec se právník rozhodne prohlédnout si kontroverzní hru v privátním představení. Satirický obraz umění jako něčeho na hranici kolotočového atrakce a skutečné magie. Neradostný obraz zápasu umělce a státního aparátu, dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům a o to více vyniká i iluzornost problémů a vykonstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na jedné straně a ubohý soudce na straně druhé. A ani jedna strana nevyvolává sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje. Bergmanův skepticismus k vlastnímu světu i ke světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k absolutnímu minimalismu. Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby své doby. (Edisonline)

(více)

Recenze (32)

Marigold 

všechny recenze uživatele

Spojte si obrazy ponížení z Večera kejklířů s půdorysem a filozofií Tváře a dostanete hrubý nárys toho, o čem je Obřad. Satyrický obraz umění jako něčeho na hranici pouťové atrkace a skutečné magie, cosi na hranici nadpozemského obřadu a nízkosti lidského těla. Neradostný obraz střetu umělce a státního aparátu jako zarputilá mlata dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Na Obřadu je velmi sympatická jeho absolutní redukce kulis. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům, o to více vyniká iluzornost problémů a konstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na straně jedné, ubohý soudce na straně druhé. Není ke komu pociťovat sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje – lze-li dosáhnout uměním takového efektu, pak dozajista musí nějaký vnitřní smysl a sílu mít. Ale jeho fasáda je plná špíny, nízkosti a opovržlivosti. Bergmanův skepticismus ke světu vlastnímu i světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k naprostému minimalismu, úspornosti a zkratkovitosti. Stále sílí důraz na zvukovou složku, zatímco obraz jakoby se podřizoval skvělému herectví ústředního kvartetu. Asi mám přeci jen raději Bergmana estéta než strohého skeptika... ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Pro mě osobně prozatím jednoznačně nejslabší Bergman. U Obřadu jsem se místy nudil, naprosto nechápal motivace postav (wtf proměna vyšetřovatele?) a krom sympaťáka Björstranda alias Winkelmanna mě také všechny nanejvýš iritovaly. Dialogy mi přišly i na můj vkus až moc divadelní, resp. umělé (a to s tím oproti jiným divákům nemívám problém, spíš naopak; i obsahově mě na rozdíl od jiných tvůrcových snímků příliš neobohatily) a rozdělení na kapitoly moji maličkost taktéž zrovna neohromilo (tento prvek v režisérově tvorbě mě prostě míjí). Proti různě zobrazované sexualitě ve filmu většinou nic nemám, ale tady s ní, těmi 2 plastovými pyji a vůbec celým samotným obřadem (alespoň u mě) Bergman těžce přestřelil. Stejně tak se závěrem (nanejvýš useknutým). Ještě 2*, zklamání. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby doby svého vzniku. Dvacet let po druhé světové válce vyrůstalo pokolení, které se v mnoha ohledech začalo až okázale emancipovat z -ismů první poloviny minulého století - meziválečného i válečných období. Přemíra patosu, hluchosti některých zásluh i relativizace hodnot jako takových zrodila potřebu vzpoury a zvýraznila váhu subjektu kouzelným dobovým výrazem "seberealizace". Vznikly i pochybnosti o úloze a váze umění na jedné a smyslu a významu i účelu jeho posuzování a vážení na druhé straně. Znejistělé individuum je také hlavní hrdinou OBŘADU, v němž vlastní zápletka je jen záminkou k vášnivé Bergmanově polemice o místě "vysokého" umění ve skutečnosti šedesátých a sedmdesátých let. Hranice mezi policejním-soudním vyšetřovatelem-vyšetřujícím soudcem a vyšetřovaným uměleckým triem v druhé poloviné inscenace prakticky zcela mizí a zprvu jasné charaktery se mění náhlými přechody do svých úzkostných i sebestředných, značně nadsazených karikatur. Umění je tu tak svým způsobem průnikem do absurdní reality, touhou i rezignací, a to nejen ve varietním vnitřním tvaru OBŘADU, ale i v jeho vnějškovém shrnujícím vyznění. Otázka po smyslu umění, kterou si kladla a optimisticky zodpovídala literatura v minulosti, se v Bergmanově podání mění v úzkostnou vizi, která vědomě rezignuje na shrnující otevřenou odpověď a omezuje se na subjektnost prožitků svého nositele. V tomto ohledu se Bergmanovo dílo, nesené pocitem své doby, mění v předjímající prorocký pohled na naši současnosti. ()

liborek_ 

všechny recenze uživatele

Pro fanoušky Ingmara Bergmana neopominutelný kousek. Příběh, dá-li se to tak nazvat, se odehrává v blíže neurčeném čase, v blíže neurčené evropské zemi, kde skupinka tří herců čelí vyšetřování, resp. cenzorskému řízení, týkajícího se jejich obscénní divadelní hry. Bergman v devíti dějstvích rozehrává psychologické téměř kafkovské drama, které možná nemá úplně dokonalou atmosféru (přece jen jde o film televizní), ale svou odvážností a provokativností leckoho určitě překvapí. Ovšem u Bergmana nic nového...:) ()

Rudovous 

všechny recenze uživatele

Bergman je knez ..., pri oltari umeni - zpytujici tvurci duch, odvazny a nesmlouvavi, jak k umelcum tak i k tem co jejich praci posuzuji (tedy vlastne i k divakovi vubec). ()

Fingon 

všechny recenze uživatele

Bylo to hodně divné, ale jedno plus tomu nemůžu upřít: herečka měla ve druhé scéně moc hezké kalhotky. ()

nascendi 

všechny recenze uživatele

Sú Bergmanove filmy, ktoré ma nadchli a na ktoré nedám dopustiť. Ale sú tiež filmy, ktorým nerozumiem, u ktorých je utrpením dopozerať ich do konca a ktorým bez výčitiek dám dve hviezdičky. Obrad je jedným z nich. ()

Crocuta 

všechny recenze uživatele

Podobně jako "Persona" je "Obřad" z mého pohledu až příliš těžce dešifrovatelným poselstvím, po formální stránce ovšem Bergman jako obvykle suverénní. Témata jež snímek nastoluje se táhnou jako červená nit celou režisérovou tvorbou - partnerské vztahy, sexualita, ambivalentní vztah k Bohu, lidská smrtelnost, psychické poruchy a nechutné fyziologické obtíže. To všechno drží slušně pohromadě a nabízí divákovi bizarní, krajně nenávistně působící podívanou. ()

Flakotaso 

všechny recenze uživatele

Na můj vkus je v tomto Bergmanovi o dost víc dialogového balastu, než bylo potřeba. Ale co naplat, stejně se tam vždy čas od času objeví scéna nebo detail, kvůli kterým stojí za to Obřad vidět. Vizuálně jde o absolutně strohé a perfekcionistické dílo, o to víc tak pronikají do popředí klasické bergmanovské témata, z nichž zde nejvíce vystupuje jako vždy sexualita, psychologie a divadlo, ale také jeden obecně v kinematografii nepříliš často reflektovaný fenomén - a to neustálé hraní rolí. A jejich prolamování. Právě tyto až expresionisticky zahrané a vyhrocené scény se zlomeným právníkem v podání výborného Erika Hella jsou na Obřadu tím nejlepším. ()

faced 

všechny recenze uživatele

Dramatická inscenace o devíti obrazech, rozkrývá a obnažuje trojúhelník protagonistů sporného divadelního představení i jejich normalizačního lustrátora. Zásahem cenzury nakonec zakázaná hra umírá a bere s sebou na onen svět i svého soudce. V šeru zpovědnice, kterou v průběhu výslechů vyšetřovatel navštíví v předtuše smrti, můžete zahlédnout v roli kněze i režiséra Ingmara Bergmana. ()

Rosana 

všechny recenze uživatele

Bergmane, trochu jsi mě zklamal...ale tak je to TV film. Každopádně jsem ten film asi nepochopila, oni ti herci prováděli vlastně představení pro lidi, co chtějí zemřít? Uf, nevím, netuším. Všichni byli nějací cáklí. ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Přepsáno v únoru 2019. Obřad lze chápat jako Bergmanovo afektované podráždění a provokativní exhibování. Obřad je okamžikem existenciálního vydírání niterným strachem. Obřad je filmovou invektivou, která předkládá k posouzení téma umělecké svobody a jejich hranic přípustného, či dovoleného. Silnou stránkou intimní exploze filmové zpovědi jsou opět důmyslné obrazové kompozice, stísněně naléhavá nálada konfliktního prostředí a otevřené bolesti soukromých běsů všech jedinců. Obřad je nihilistické laškování s cynickou krutostí, dozoruje a tráví vnitřnosti. Obřad je stylovou chutí interpretace pomsty sebevědomé tvůrčí mysli. Přední postavou provokování bigotnosti je Hans Winkelmann (vynikající Gunnar Björnstrand), vedoucí člen divadelní skupiny Les Riens. Názorový střet s puritánským pohoršením přináší uvědomění si neudržitelnosti bizarních vazeb vzájemných vztahů. Jeho běsem je strach z osamělosti a skutečnost nelze obelhávat donekonečna. Dalším členem divadelního souboru je Thea Winkelmann alias Claudia Monteverdi (šarmantní Ingrid Thulin), Hansova manželka. Trauma minulosti se připomíná v záchvatech úzkosti i submisivní odevzdaností. Dráždí smyslností a děsí se samoty. Třetím členem herecké skupiny je Sebastian Fischer (pozoruhodný Anders Ek), Thein milenec. Jeho vnímání je nevyzpytatelné a neodbytný pocit ublíženosti neustále hrozí procezováním cynismů přes skřípající sevřené zuby. Je prchlivým vládcem své existenciální zkušenosti života, urputně brání rozpad a soukromé právo na něj. Protivníkem umělecké svobody je Dr. Abrahamson (velmi dobrý Erik Hell), vyšetřující soudce. Je povýšený ve své jistotě správného uspořádání světa. Kontakt se směsicí strachu a chtíče ho děsí i přitahuje. Brání svůj známý prostor, naráží na svoji vnitřní slabost, třese se strachem z osamělosti, rozkazuje bez kompromisů. Obřad je svéráznou uměleckou pomstou, pouští se do zuřivé obrany svého vlastního niterného světa. Nešetří kultivovaným výsměchem, nebojí se provokovat a dráždit lidskou přirozeností i formami úzkostí. Jedinečně vzepření se existenciálního umění maloměšťáckému pokrytectví! ()

mortak 

všechny recenze uživatele

Bergmanův nejintimnější film odehrávající se v jeho duši. Je tu jeho umělecká část (sebezničující se dítě zapalující postele, ale právě tato část přitahuje svět), racionální část (muž v drahém saku zabývající se účty a chodem produkce), i ženská část (hrající neustále divadlo, aby k sobě přitáhla něhu a lásku). A pak je tu psychologická intorospekce "nezůčastněným" pozorovatelem uvnitř duše. Čas obřadu - dvě hodiny ráno uprostřed bezesné noci. Jedna z nejlepších analýz duše moderního umělce. ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Zvláštní film, který se mi ale nehodnotí snadno. Je rozdělený do devíti scén, z nichž některé zaujmou (především zpověď a závěrečná), jiné mají určitou sílu (výslech ženy) a některé mě nechaly absolutně chladným (bar). Celkově se ale jedná o zajímavé dílo, které celkem funguje, je dobře natočené a i dobře zahrané. Co se ale postav týče, strašně mě vytáčel ten s brýlemi. To je ale jen menší výtka. Spíš mi vadí, že celou dobu člověk čeká, co z toho vlastně vypadne a nakonec se to celé dozví až v poslední scéně. Ona je to vlastně celou dobu kritika kritiků, resp. lidí, co kritizují zde divadelní hry, ale přitom o nich nic neví. V poslední scéně může někomu připadat divné, že se kritik chová úplně jinak než celou dobu, ale ono se ve skutečnosti jedná o jakousi Bergmanovu "pomstu", protože v představení SPOILER se kritik přizná tomu, že divadelním hrám pořádně nerozumí, že ho do téhle práce prostě dostali a on proti tomu moc nenamítal a pak ho svým Obřadem zděsí natolik, že dostane infarkt KONEC SPOILERU. Může to působit přehnaně, ale je z toho jasné, jak to Bergman zamýšlel. A co je lepší - týrat kritika ve filmu, nebo ve skutečnosti? Odpověď je asi všem jasná. Každopádně představení Obřad by samo o sobě (jako třeba krátký film) mohlo být dost zajímavé a vlastně by předběhlo všechny ty černobílé nepříjemné experimentální podivnosti. Vlastně je to předběhlo i tak, dalo by se říct. 4* ()

black.mao 

všechny recenze uživatele

Divadlo jsou dvě skupiny lidí, herci a diváci. Každý z nich má své masky, role a scénáře. Každý z nich má své představy a pochybnosti. Příběh tří herců (a opět jedna z mnoha výborných hereckých poloh Gunnara Björnstranda) jejichž obscénní vystoupení má za úkol vyšetřit jeden státní úředník, který není zrovna pravidelným divákem podobných divadelních experimentů. Během tohoto vyšetřování máme možnost se blíže seznámit se všemi jeho protagonisty. Odtažitý osamělý právník, který si libuje v precizním "mapování" života svých objetí, stojí proti třem hercům jejichž navenek harmonické soužití je plné obsesí, nenávisti a manipulace. Za těchto podmínek vznikne divadelní představení jehož následky jsou pro diváka v osobě právníka doslova smrtící. Umění, ať vzniká za pomoci těch nejodpornějších herců, je uváděno těm nejubožejším divákům a jeho důsledky mohou být ty nejhrůznější, zůstává stále tou zřejmě nejdokonalejší a nejčistší lidskou činností. ()

LeoH 

všechny recenze uživatele

Ulítle sarkastická fraška (Bergmanovi musely ouřady opravdu pořádně šlápnout na kuří oko), jejíž hlavní sdělení je totožné s o jedenáct let starší a mnohem barvitější Tváří. Precizní šklebení umělých postav v prakticky neexistujících kulisách, tak trochu jako v divadle nó. Jenže mě to v té jízlivé odtažitosti nechytilo (chytilo a zase pustilo). ()

Reklama

Reklama