Kde je moje tělo?

Kdo by to byl řekl, že tenhle nenápadný nezávislý artový francouzský animák, který se krom festivalů téměř nikde nezjevil, zapíše do zlaté síně slávy evropského animovaného filmu? Není se taky čemu divit, protože Kde je moje tělo? je impozantní odyseou skrze lidské smysly a vjemy, která vás okamžitě uchvátí nejenom svým intuitivním pojetím, intenzivním fázováním napětí, ale i reminiscenčními intermezzy, které slouží jako introspekce do nitra hlavního hrdiny. Celková tvůrčí vize a námět Jérémyho Clapina je geniální explozí kreativity. Fascinující hudební doprovod Dana Levyho vás doslova posílá do jiné dimenze a atakuje vaše nejniternější smysly. Ve výsledku však mohu říct jen toto: poddejte se, zvuk ohulte na absolutní maximum a tenhle animák vás přivede do nepopsatelnýho tranzu, z něhož není návratu. Kolem a kolem jde o neskutečně omamný zážitek, který nemá v pomyslném rámci subžánru haptických thrillerů či transcendentálních filmů sebemenší obdoby, a který ve vás bude doznívat ještě dlouho poté. Nemám slov. Doporučuji všema dvaceti. Za tenhle dechberoucí masterpiece by se jednoduše nestyděl ani legendární filmový kouzelník Hayao Miyazaki........ VERDIKT: milník ve vnímání animovaného žánru, jeden z nejlepších počinů za rok 2019. Pecka nejextrémnějšího kalibru. (06.12.2019)

Kdy naposledy jste si pořádně prohlédli své ruce a zamysleli se nad tím, jak jsou pro vás nezbytné? Kdy naposledy jste za ně pocítili vděčnost? Ať už chcete použít zapalovač, zazvonit na sousedku, pohladit někoho po tváří, odemknout si dveře, utřít si slzy... potřebujete ruce. Po tomto filmu nebudete pár dní vnímat nic jiného. A proto J'ai perdu mon corps patří mezi tu malou hrstku nenápadných filmů, za které jsem vděčná. Není totiž předvídatelný... je netradičně pohlcující. Prolínají se tu dvě provázané příběhové linie : jedna je roztomilá, něžná a dojemná, druhá zas syrová až hororová. Jsou doprovázeny fantasticky uhrančivou a zádumčivou hudbou Dana Levyho. Dohromady to pak celé tvoří jedno velké nezapomenutelné "must see" dílo. (06.02.2020)

Kde je moje tělo? je vskutku povšimnutíhodný snímek, jenž zaujme diváka netradičním, syrově melancholickým námětem. Ruka hledá svého "pána", zatímco "pán" má životní krizi a zároveň zažívá hluboké city vůči knihovnici. Za zvuků podmanivé hudební stránky se odehrává místy až bizarní sled událostí, které vedou až k (ne)uspokojivému konci. Osobně jsem měl problém se identifikovat s postavou Naoufela, který se kvůli své dětské nerozvážnosti a později dospělácké nepozornosti dostal do prekérní situace (takřka vlastní vinou) - z mé strany jde možná o příkrý soud nad hlavním hrdinou, ale prostě mi to tak přišlo. Nicméně to nic nemění na tom, že jde o solidně natočený kousek, který si zaslouží diváckou pozornost. (05.02.2020)

Až někdy budu mít špatné období, kdy uvidím dlouhou řádku neoslnivých filmů a budu si pohrávat s myšlenkou, zda už můj plamen cinefilství nezhasíná, tak si pustím I Lost My Body, které mě bezpochyby vyvede z omylu a bleskurychle mi připomene, proč v mém životě hrají filmy tak důležitou roli. Ohromně silné filmové veledílo, které mě zasáhlo tak hluboce, že jakmile si na něj vzpomenu, tak hned cítím ten příval emocí, který mnou během projekce cloumal. Stačí si jen pustit kousek z dokonale podmanivého soundtracku Dana Levyho a nabíhá mi husí kůže. I Lost My Body pro mě ztělesňuje obrovskou sílu, kterou mohou filmy disponovat, jestliže je tvoří talentovaní umělci s vlastní osobitou vizí a neotřelými nápady. (14.11.2019)

Moc nerozumím tomu hypu. Má to atmosféru, je to poetický, ale romance je postavená na strašných stereotypech - loser, co přišel v dětství o rodiče při autohavárii + unikavá cool holka silně připomínající Ramonu ze Scotta Pilgrima a asi tak 150 dalších podobných dream girls? Pro mě krásný, ale bez duše. (06.01.2020)