V prvním filmu ostrovní trilogie (HODINA VLKŮ, HANBA, NÁRUŽIVOST), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah.
Hodina vlka je časom medzi polnocou a úsvitom, kedy umiera najviac chorých a rodí sa najviac detí. Je to čas, kedy živých v hlbokom spánku prenasledujú ich najtemnejšie obavy a nočné mory. V tomto čase ožívajú duchovia a démoni. Tým musí čeliť Johan Borg, maliar sužovaný strachom i tvorivou krízou, ktorý žije na odľahlom ostrove ďaleko od ľudí iba so svojou tehotnou manželkou Almou. Johan sa noc čo noc vyhýba spánku, aby ušiel pred svojimi vnútornými démonmi. Počas prebdených nocí rozpráva žene zvláštne príbehy, nevedno či nočné mory alebo spomienky, a ona len počúva. Ich tichý život naruší bohémska spoločnosť schudobneného baróna von Merkensa, ktorý manželov pozve do svojho sídla na druhom konci ostrova. Počas tejto návštevy bujará spoločnosť konfrontuje Johana s jeho minulosťou a nočné mory sa náhle premieňajú na skutočnosť.
Režisér Ingmar Bergman nakrútil existenciálne podobenstvo o strachu, driemajúcom v každom človeku, ako surreálne ladený horor. Fantázia sa v ňom mieša so skutočnosťou a pohlcuje hrdinov v bezodnej priepasti ich vlastného vnútra. Americká filmová kritika ocenila réžiu Ingmara Bergmana a združenie amerických filmárov National Board of Review udelilo herečke Liv Ullmannovej cenu za stvárnenie úlohy Almy Borgovej.(oficiální text distributora)
Na DVD
od:
honajz
Kam až nás může dohnat naše minulost a naše hříchy. Pak ani nevinná a Bohem požehnaná žena nemá šanci. I když - kdo ví? Syrově natočené drama, kde nevíme, co jsou, a co nejsou představy, a kde postupně odkrýváme temnou minulost slavného malíře, který se od ní snaží utéct a který vlastně žádá o odpuštění - stejně jako kdysi, když byl dítě. A co když ti démoni ovlivní ženu, co když ovlivní dítě? Vynikající scény ostrova, surrealistické zámku, 216 let stará babča, a přitom v podstatě minimalistické podání. Jen - i když je potřeba vnímat všechny řečené náznaky a motivy - v určité chvíli jsou přece jen karty dostatečně odkryty, takže se na rozuzlení už jen zbytečně a pozvolna čeká.(18.3.2018)
Ghoulman
Ingmar Bergman trpěl podle všeho depresemi celý svůj dospělý život. Nicméně v době natáčení Hodiny vlků bych typoval, že u něj úzkosti a temné nálady musely dosáhnout vrcholu. Protože podobně deprimující horor jsem snad ještě neviděl. Je jako strašlivý výkřik uprostřed noci plné hrůz, který nikdo nikdy neuslyší...(23.7.2016)
Dan9K
První půlka (snad na vteřinu přesně) je děsná. A tím nemyslím děsivá. Totálně nudná, absolutně prázdná a o ničem. Vrcholem této části snímku (a možná i v pozitivním smyslu) je ta dokonale promarněná minuta nad hodinkami. Minuta ničeho. Je nesnesitelná, o to ale docela vtipná a pro Bergmanovu tvorbu celkem charakteristická. V druhé půlce ale režisér (konečně!) taky rozjel hudební koncert a seriózní napětí. Nejde si nevšimnout, že v profilu Hodiny vlků je jako jeden z žánrů uveden "horor". Bylo by samozřejmě naivní čekat něco klasického, obludu nebo masového vraha, celou dobu jsem se ale opravdu BÁL toho, že žádné hororové prvky nepřijdou a bude to zase typické (a už po pravdě dost okoukané) komorní drama v chátrajícím baráku, kde maj všichni depku a mluví do kamery. Naštěstí se po výborném flashbacku (asi nejzáživnější části filmu) na útesu rozehraje slušný surrealismus a pár snad zvratů. Strach vám to nenažene, ale atmosféra ke konci povážlivě zhoustne. Avšak co se týče těch strach nahánějících scén, v těch zatím pro mě vede režisérův o deset let starší snímek Tvář, kterému možná pomohlo to, že jsem to od něj nečekal.(21.8.2007)
Sarkastic
Bohužel musím konstatovat, že ze všech snímků, které jsem od režiséra viděl, mi přišel tento nejslabší. Už začátek s promluvou k divákům a nastíněním natáčení mi nesedl. Stejně tak mi vadilo (a to hodně) neobjasnění faktu, že žena může vidět a slyšet to, co její muž (ehm, argument, že lidé, kteří jsou spolu dlouho duševně „prorostou“ už snad ani vágnější a naivnější být nemohl). Pak i ty odkazy na spisovatele či postavy z romantismu šly (díky mé neznalosti) úplně mimo mě. Co fungovalo, byla alespoň trochu popracovaná psychologie postav (i když oproti jiným režisérovým snímkům to byla docela slabota) a pak hororový nádech jako takový, který si dokázal uchovat určité kouzlo (stejně jako to tajemno kolem, než mi došlo, že ho nelze ani trochu rozkrýt). No, jednou to asi přijít muselo, každopádně poprvé budu muset jít u Bergmana pod 4*, Hodina vlků mi vychází na pouhý průměr.(14.3.2014)
JohnMiller
Ešte kým začnem, rozoberať obsah tejto snímky, tak musím podotknúť, že ma celkom prekvapil fakt, že to nakrútil režisér Ingmar Bergman, od ktorého som videl iba plytkú drámu Leto s Monikou. Keby som to mohol prirovnať k nejakému literárnemu dielu alebo radšej autorovi, povedal by som, že to má výrazné črty Edgarda Alaina Poea. V podstate sa dej odohráva v pomerne romanticko gotickom, prostredí takmer opusteného ostrova, kde sa párik manželov symbolicky ukrýva pred psychickou poruchou muža a maliara v jednej osobe. Jeho myseľ vidí prízraky ktoré sa mu zobrazujú v snoch, takže aj so svojou ženou cez noc nikdy nespia. Popri týchto prebdených večerov muž často rozpráva neuveriteľné a snovým oparom zahrdúsené historky s ktorých ani samotná žena, ktorá ho už pozná dlhé roky, nedokáže určiť či ide o pravdu alebo klamstvo, či nebodaj pseudo-pamäť. Ono tieto všetky subjekty znejú nesmierne pútavo ale vo výsledku ide o veľmi pomalú, nemastnú-neslanú drámu, ktorá ma po väčšinu času nudila. Posledných 20 minút stojí za pozornosť. Tam sa tie snové surrealistické výplody fantázie miešajú z realitou a vzniká, aspoň na moment, pocit riadneho mindfucku. Ale koncept ako celok ma rozhodne nebavil Kvalitu tom vidím aj cítim ale nezaujalo ma to tak, ako som od toho očakával.(9.5.2015)