V prvním filmu ostrovní trilogie (HODINA VLKŮ, HANBA, NÁRUŽIVOST), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah.
Hodina vlka je časom medzi polnocou a úsvitom, kedy umiera najviac chorých a rodí sa najviac detí. Je to čas, kedy živých v hlbokom spánku prenasledujú ich najtemnejšie obavy a nočné mory. V tomto čase ožívajú duchovia a démoni. Tým musí čeliť Johan Borg, maliar sužovaný strachom i tvorivou krízou, ktorý žije na odľahlom ostrove ďaleko od ľudí iba so svojou tehotnou manželkou Almou. Johan sa noc čo noc vyhýba spánku, aby ušiel pred svojimi vnútornými démonmi. Počas prebdených nocí rozpráva žene zvláštne príbehy, nevedno či nočné mory alebo spomienky, a ona len počúva. Ich tichý život naruší bohémska spoločnosť schudobneného baróna von Merkensa, ktorý manželov pozve do svojho sídla na druhom konci ostrova. Počas tejto návštevy bujará spoločnosť konfrontuje Johana s jeho minulosťou a nočné mory sa náhle premieňajú na skutočnosť.
Režisér Ingmar Bergman nakrútil existenciálne podobenstvo o strachu, driemajúcom v každom človeku, ako surreálne ladený horor. Fantázia sa v ňom mieša so skutočnosťou a pohlcuje hrdinov v bezodnej priepasti ich vlastného vnútra. Americká filmová kritika ocenila réžiu Ingmara Bergmana a združenie amerických filmárov National Board of Review udelilo herečke Liv Ullmannovej cenu za stvárnenie úlohy Almy Borgovej.(oficiální text distributora)
Na DVD
od:
MarekT
Moje týden staré přání, které jsem nastínil u "Šepotů a výkřiků", se mi vyplnilo. První Bergmanův film, který se mi bezvýhradně líbí, je také jedním z nejlepších art-horrorů, co znám - není mimochodem náhoda, že všechny byly natočeny v roce 1968 (hádáte správně, když tušíte, že mám na mysli Spalovače a Toby Dammita). Za svůj úspěch Bergman vděčí především trefnému obsazení - v úvodu filmu mě hodně zaujal hopkinsovský Max von Sydow (svými výrazovými prostředky mi hodně připomněl Hannibala Lectera), postupem času si moje sympatie začala získávat i Liv Ullmann, která svými zdejšími strhujícími monology smazala rozpačitý pocit, který jsem z ní - dnes již mohu říct, že nezaslouženě - v předchozích filmech měl. Těším se na její další spolupráci se Bergmanem. Svůj díl na úspěchu má také subjektivní pocit - přijde mi, že zdejší film není tak náročný, pokud vám třeba filmy typu "Lesní jahody" nesedí, zkuste tento kousek, myslím, že by se vám mohl líbit. Pochválil bych i civilně vystavěnou atmosféru - díky projekcím západních zástupců žánru jsem si zvykl na drásavé hudební doprovody, které napětí domalovávaly, nicméně ač mám například skupinu Goblin rád sebevíc, potěšilo mě, že se zde Bergman vrátil k tomu, co praktikoval už za časů vrcholného expresionismu Fritz Lang např. ve svém "M" - ticho napíná, ticho štípe po duši... Až na jednu potěšující výjimku to mimochodem zvládl bez kapky krve. Malé bezvýznamné plus musím taktéž připsat i za poctu žánrovému králi Alfredu Hitchcockovi - motiv ptáků straší mimochodem úplně stejně. Závěrem si neodpustím větu, kterou jsem použil už v případě pánů Gilliama a Tarkovského, přesto ji pro jistotu použiji znovu - kdyby mě měla setkání s Bergmanem už jenom minout, jsem rád, že aspoň v tomto případě jsem poznal nezapomenutelné mistrovské dílo. 100%(22.6.2010)
B!shop
No asi byla chyba cekat netradicni vlkodlaci horor a ridit se jen zarazenim filmu a nazvem. Nicmene prekous bych, ze to je jednak hororovy drama, kde je kladenej duraz na to drama a ze to nema s vlkama nic spolecnyho, ale jde o postupny sileni malire. Co uz ale neprekousnu, ze to je ta nejnudnejsi sracka, jakou jsem za posledni mesice videl, dej je o nicem a zaroven zmatenej a i kdyz to ma jen 80 minut, tahne se to, jak kdyby mel tri hodiny a po jehoz skouknuti jsem byl tak vysilenej, ze jsem mel problem se zvednout a vypnout televizi. Proste intousska nekoukatelna sracka, kde nedavam odpad jen kuli docela solidnim hercum.(21.12.2010)
Madison
Takmer vždy mám slabosť pre bergmanovskú strnulosť, sugestívne zvuky, desivé obrazy, nadprirodzené hádanky, ktoré, predpokladám, nerozlúskne ani sám tvorca dokonalý. Občas sa v Hodine vlkov vznáša závan artovej európskej nudy, ale horory schopné zaodieť sa namiesto úbohého krviprelievania do tematiky protikladných ľudských charakterov, nejde neobdivovať. Hodina vlkov má v sebe čosi viac, silu, hlasy či myšlienky, bytosti, za ktorými sa zakráda tieň strachu a temnoty a Bergman sa s týmto negatívnym pôsobením vždy dobre vyhrá. Jeden z jeho najlepších kúskov.(5.4.2010)
lakikaki
Minúta niekedy trvá celú večnosť... ...a Hodina vlka je na tom podobne. Občas som mal vážne pocit, že aktuálna scéna trvá neskutočne dlho a po skončení filmu sa mi nechcelo veriť, že som ho sledoval len po dobu 90 minút. Jedná sa o zvláštny film, ktorý je trochu konverzačnou drámou, trochu hororom a trochu "lynchovinou". Dráma je však nudná, (psychologický) horor ničím výnimočný a "lynchovina" je jednoducho "lynchovská". Čo sa hercov týka, tak Liv Ullman hrá dobre, ale nezáživne a Max von Sydow hrá dobre tiež, ale vzhľadom na jeho podivnú postavu by sa dalo povedať, že divne. Navyše som najmä ku koncu musel lúštiť, čo sa vo filme vôbec deje - neviem či to bolo spôsobené zlou kamerou, poškodenou kópiou filmu alebo zlým TV signálom (STV2) - ale na radosti mi to nepridalo. Pôvodne som chcel Hodine vlka udeliť hviezdičky tri, ak sa však sa nad tým zamyslím, tak tá tretia by bola asi len za režisérovo meno.(12.8.2008)
JohnMiller
Ešte kým začnem, rozoberať obsah tejto snímky, tak musím podotknúť, že ma celkom prekvapil fakt, že to nakrútil režisér Ingmar Bergman, od ktorého som videl iba plytkú drámu Leto s Monikou. Keby som to mohol prirovnať k nejakému literárnemu dielu alebo radšej autorovi, povedal by som, že to má výrazné črty Edgarda Alaina Poea. V podstate sa dej odohráva v pomerne romanticko gotickom, prostredí takmer opusteného ostrova, kde sa párik manželov symbolicky ukrýva pred psychickou poruchou muža a maliara v jednej osobe. Jeho myseľ vidí prízraky ktoré sa mu zobrazujú v snoch, takže aj so svojou ženou cez noc nikdy nespia. Popri týchto prebdených večerov muž často rozpráva neuveriteľné a snovým oparom zahrdúsené historky s ktorých ani samotná žena, ktorá ho už pozná dlhé roky, nedokáže určiť či ide o pravdu alebo klamstvo, či nebodaj pseudo-pamäť. Ono tieto všetky subjekty znejú nesmierne pútavo ale vo výsledku ide o veľmi pomalú, nemastnú-neslanú drámu, ktorá ma po väčšinu času nudila. Posledných 20 minút stojí za pozornosť. Tam sa tie snové surrealistické výplody fantázie miešajú z realitou a vzniká, aspoň na moment, pocit riadneho mindfucku. Ale koncept ako celok ma rozhodne nebavil Kvalitu tom vidím aj cítim ale nezaujalo ma to tak, ako som od toho očakával.(9.5.2015)