Vargtimmen
Hour of the Wolf
Hodina vlka
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleHrají:
Max von Sydow, Liv Ullmann, Gertrud Fridh, Georg Rydeberg, Erland Josephson, Naima Wifstrand, Ulf Johanson, Gudrun Brost, Bertil Anderberg, Ingrid Thulin (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V prvním filmu ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (137)
Paranormal ARTivity. Minimalistický záznam rozpadu jedné umělecké osobnosti natočený navýsost expresivní formou, která donutí pochybovat prakticky o všem. Vypravěči jsou nejistí a nevěrohodní stejně jako celý film, minimálně jeden z nich je navíc šílený - stejně jako celý film. Bergman těží z E.A. Poea minimálně stejně tak jako David Lynch čerpá z něj. ()
První půlka (snad na vteřinu přesně) je děsná. A tím nemyslím děsivá. Totálně nudná, absolutně prázdná a o ničem. Vrcholem této části snímku (a možná i v pozitivním smyslu) je ta dokonale promarněná minuta nad hodinkami. Minuta ničeho. Je nesnesitelná, o to ale docela vtipná a pro Bergmanovu tvorbu celkem charakteristická. V druhé půlce ale režisér (konečně!) taky rozjel hudební koncert a seriózní napětí. Nejde si nevšimnout, že v profilu Hodiny vlků je jako jeden z žánrů uveden "horor". Bylo by samozřejmě naivní čekat něco klasického, obludu nebo masového vraha, celou dobu jsem se ale opravdu BÁL toho, že žádné hororové prvky nepřijdou a bude to zase typické (a už po pravdě dost okoukané) komorní drama v chátrajícím baráku, kde maj všichni depku a mluví do kamery. Naštěstí se po výborném flashbacku (asi nejzáživnější části filmu) na útesu rozehraje slušný surrealismus a pár snad zvratů. Strach vám to nenažene, ale atmosféra ke konci povážlivě zhoustne. Avšak co se týče těch strach nahánějících scén, v těch zatím pro mě vede režisérův o deset let starší snímek Tvář, kterému možná pomohlo to, že jsem to od něj nečekal. ()
Na Bergmana poměrně vypjatě experimentální tónina vyprávění dopadla až nestoudně dobře. Snová atmosféra s podmanivými obrazy "opuštěného ostrova", mystická linka všudypřítomných démonů a v tom vztah dvou lidí. Vztah zbavený vášně, ale o to intimnější (alespoň zpočátku). Skutečnými hlavními postavami je zde prakticky jen manželský pár. Johan - malíř procházející vnitřní krizí a stále více sužovaný zosobněnými démony strachu a citlivá Alma - spojená se svým manželem natolik, že i ona dokáže nahlížet do temně snových rovin. Bergman natočil poměrně dosti netradiční příběh s hororově-surrealistickou atmosférou, která má znázornit, ale především zobrazit démony neurózy i s jejich přesahem do skutečnosti. Pro mě osobně jeden z nejkrásnějších švédských filmů. ()
Přepsáno v lednu 2019. Hodina vlků je sugestivní zhmotnění nočních můr Ingmara Bergmana. Schizofrenie je odtajňována v postupném výkladu karet psychoanalytického hledání. Vnitřní běsi nabývají skutečnějších podob, bariéra mezi dvěma světy odlišného bytí byla rozbita v nespavosti a tísnivým pocitem beznadějné osamělosti. Bergman vydává představy na cestu vlastního sebepoznání, nalézá spojitost se svým tvořením. Běsi trpělivě zvyšují svou moc nekompromisně, lstivě a nenasytně. Ponurost lidské duše nezadržitelně stravuje svého nositele v odevzdanosti a podlehnutí. Obrazy nabízí surrealistické vize vnitřního boje trýzněné mysli umělce. Působivé v atmosféře beznadějné neodkladnosti a nezvratnosti cesty. Středem zájmu bujných vnitřních běsů je Johan Borg (velmi dobrý Max von Sydow), uznávaný malíř na letním pobytu. Tvorba je niterním puzením, vyhladovělým z vlastního strachu a touhy a touží se rozlétnout všemi směry a do každého koutu možného nalezení intimního míru. Existenciální tíže nenabízí žádné rozhřešení, jen je a vyvolává hrůzu. Body ztrácejí svá pevná místa hodnot, nejistota ničí možný náznak bezpečí. Smysl pro skutečnost je nestabilní, orientace zabloudila v nejtemnějším koutě zrádného labyrintu pochybností mysli. Umění je jediným místem pocitu svobody a chvilkového uvolnění. Hlavní ženskou postavou je Alma Borg (velmi zajímavá Liv Ullmann), Johanova oddaná manželka. Štěstí je jen zdáním, prvky nervozity se dostavují s uvědoměním si nenápadně rozrůstající se psychické nestability svého protějšku. Boj je nutností ve známých představách naplnění partnerského soužití. Láska je bezbřehá, pochopení je nedokonalé a ve své podstatě i nemožné. Výraznou postavou je baron von Merkens (působivý Erland Josephson), principál rozvášněných běsů, lačných po své nové kořisti. Je vytrvale přizpůsobivý ve svém plnění zadaného úkonu s hrdou důstojností a aristokratickou převahou. K předním postavám patří Corinne von Merkens (sebevědomá Gertrud Fridh), baronova manželka s ironickým nadhledem nad průběhem událostí. Pobaveně se vysmívá a koketně pokouší pozornost. Důležitou postavou je Lindhorst (skvělý Georg Rydeberg), nejschopnější hlas pokušení a pochybností. Láká, nařizuje, vábí, manipuluje, určuje a vynáší konečný ortel. Z dalších rolí: symbolická postava postupného ztrácení kontroly nad realitou, kdy vše ztrácí svůj původní význam (působivá Naima Wifstrand), poťouchle dotěrný posměváček Heerbrand (Ulf Johanson), lačná stará baronka von Merkens (zajímavá Gudrun Brost), nevášnivější i nejrozporuplnější připomínka minulosti Veronica Vogler (působivá Ingrid Thulin), plačtivý baronův bratr Ernst von Merkens (Bertil Anderberg), či chlapec ze zatmění mysli (zajímavý Mikael Rundquist). Hodina vlků je sugestivním otevřením psychicky nestabilní podstaty lidské duše. Beznaděj osamělosti umělcovy duše je v zajetí strachu vnitřních běsů, není schopna hledat usmíření. Vše má své souvislosti, vše má své nezpochybnitelné právo a nároky. Obrazy využívají prostor a stísněnost k prohloubení účinku psychologického prožitku. Osobité zobrazení vnitřního světa. () (méně) (více)
Bolo len otázkou času, kedy ponurý Bergman zavadí o romantizmus (v historickom zmysle slova), surrealizmus a horor. Syntéza týchto troch pojmov totiž dokonale vyhovuje povahe autorovho snaženia - sprostredkovať mučivý účinok iracionálneho fungovania ľudského podvedomia i vedomia. Výsledkom je akási moderná filmová balada, ktorá má dosť blízko k niektorým pasážam zo Selmy Lagerlofovej či Karen Blixenovej. Približne takú atmosféru mohla mať Herzova "Morgiana", ak by bol režisér mohol pracovať slobodne. Nuž a atmosféra "Hodiny vlka" je taká superexplozívna a tak prestúpená "smogom", až má divák pocit, že potrebuje plynovú masku (alebo kyslíkový prístroj). Tragika labilného hrdinu sa premieta do panoptika morbídnych démonických postáv, ktorých znepokojivosť je až fyzicky cítená. Hrdina podlieha a stáva sa jedným z nich, zdarne sekundujúc romerovským mŕtvym hrdinom z toho istého roku. Nie je dôležité vidieť a vedieť všetko, náznak je vzrušujúcejší než explicitnosť - z bábkového divadla uvidí divák len úvodné zlovestné gesto, zvyšok predstavenia sa odohráva v tvárach hercov. Tak nejak som si vždy predstavoval dokonalý film. Mystérium, vízia, kontemplácia. ()
Galerie (21)
Photo © Svensk Filmindustri (SF)
Zajímavosti (6)
- V roce 1968 měly premiéru hned dva Bergmanovy filmy, Hodina vlků a Hanba, k nimž v listopadu 1969 přibyla Náruživost. Vzhledem k touze filmových kritiků shlukovat režisérova díla do sérií bývají tyto tři tituly vnímány jako „ostrovní trilogie“. Ingmar Bergman snímky realizoval na ostrově Fårö, často s využitím vlastního domu, který si postavil na pozemcích objevených při natáčení Persony (1966) a ve kterém v roce 2007 zemřel. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Do tohoto filmu Bergman promítl některé své skutečné posedlosti jako např. loutkové divadlo, obličeje nasvícené svíčkou či Mozartovu hudbu. (ClintEastwood)
Reklama