Ztraceno v překladu

„O čo lepšie vieš, kto si a čo chceš, o to menej ťa všetko hnevá.“ Konečne nehororový film, ako stvorený na hlbokú letnú noc. Romanca, ktorá nie je romanca, komédia, ktorá vás nerozosmeje, dráma, ktorá vám na tvári vykúzli úsmev. Tajomný film s možno životným výkonom životom a Hollywoodom unaveného suchého cynika Billa Murraya (u mňa ale víťazí skôr kpt. Steve Zissou), ktorý na túto serióznu ponuku čakal len dvadsať rokov. Záverečná scéna so šepkaním dokazuje, že sa oplatilo. (11.04.2005)

Muž a žena. Oba dva jsou v cizí zemi, jejíž kultuře ani jazyku nerozumí. Oba dva se cítí osamělí, dokud se jednoho dne nepotkají v baru. Jestli vám to připomíná další romantický film, věřte, že Ztraceno v překladu jím není. Vypráví totiž o úplně něčem jiném. Přátelství a porozumění, díky němuž oba dva zase začínají nacházet víru v sebe sama. Melancholický, krásně lidský film, na který člověk vzpomíná ještě dlouho poté, co ho poprvé viděl. (25.10.2006)

Príjemná exkurzia do Tokia v démonicky pomalom, uspávajúcom tempe s výborným Murrayom, ktorý tu náchádza po rokoch nudného manželstva oživenie v podobe o generáciu mladšej Scarlett. Žeby to medzi nimi veľmi iskrilo nemožno povedať, takisto žeby sa tu niečo významné dialo. Možno ako liek na depku to funguje, ale mňa to spoľahlivo uspalo. (30.07.2004)

Jako by to byly dva filmy, které k sobě nepatří. První polovině bych dal dost vysoké hodnocení, ale po odchodu Charlottina muže se film nepochopitelně láme a do té doby nešťastná osamocená dívka má náhle plno kamarádů a známých, s kterými chodí do heren a barů (neskutečně dlouhá a především zcela zbytečná scéna). Bill Murray hraje svého stárnoucího pozapomenutého herce přirozeně, je vidět, že má se svou postavou hodně společného. Jenže co na tom, když scénář je děravý jak ementál. Sofinka evidentně bude dobrá režisérka, ale psaní by měla přenechat někomu jinému (muži :)). (11.10.2005)

Tak tohle je dost osobní. S každým dalším zhlédnutím mám film radši a na konci jsem pořád stejně dojatý (ne-li víc než při předchozím promítání). Potencionální divák by se měl připravit nato, že snímek nikam neutíká, vše v něm má svůj čas. Není to žádné ukecané komorní drama, hodně toho Sofia říká obrazy, hudbou, ale i tichem ve správné chvíli. Každopádně role Boba i Charlotte jsou napsány jejich představitelům přímo na tělo, zvláště Billovi. Jinak je tenhle film hodně o pocitech, ale nechybí zde ani decentní humor. Podstatnou část tvoří také závěr, který mě osobně, jak už jsem poznamenal, neustále dojímá (ikdyž je takřka bezeslov, každý divák docela přesně vycítí, co si ti 2 "říkají"). Nebudu moc originální, ale označení "milý film" snímek velice dobře vystihuje a mně nezbývá než ho všem vřele doporučit. (16.12.2007)