Reklama

Reklama

Do jedné srbské nemocnice přivezou vážně nemocného pacienta. Ošetřující lékaři si nicméně jeho zdravotní stav špatně vyloží a pacienta normálně uloží mezi ostatní. Když je nakonec určena pravá povaha jeho nemoci, nad celou nemocnicí je vyhlášena karanténa. I tak již může být pozdě... Napínavý jugoslávský snímek s hororovými prvky byl volně inspirován událostmi v Bělehradě na počátku sedmdesátých let dvacátého století, kdy tam vypukla epidemie tehdy již téměř vymýcených černých neštovic, latinsky Variola vera. (Mik_e)

(více)

Recenze (23)

Fr 

všechny recenze uživatele

,,…TEN MUŽ JE VE VELICE VÁŽNÉM STAVU. POŘÁD NĚCO MUMLÁ, ZTRÁCÍ VĚDOMÍ. A NA OBLIČEJI MÁ DIVNÉ PUCHÝŘKY“… /// Tak vono už tenkrát nebylo radno si pouštět muslimy do země… Hororem je spíš ta socialistická nemocnice. Pacoš s chorobou, která nebudí důvěru, do ní skvěle zapadá. Taková socialistická Smrtící epidemie. Drama, ve kterým se snaží dát nějakej řád nejen vývoji Varioly (very), ale hlavně izolovanejm lidem, snaží se vybudovat napětí z charakterů… - rozhodně zajímavost. Z toho filmovýho historickýho hlediska. Prostě…, vono to ve srovnání s těma NOVODOBEJMA izolacema jinak nepůsobí. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Pupen tady, pupen tam, pupen kam se podívám… (a nejsem zahradník). 2.) Myslel jsem, že za komára točili hrůzy jen Poláci. 3.) Thx za titule ,,TomStrom“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Nějak mám poslední dva dny "štěstí" na depkoidní filmy... No nic. Nákaza pravými neštovicemi hrozí epidemií, a tak vláda uzavře nemocnici, kde k nákaze došlo. Takhle to zní jako jeden z amerických blockbusterů na podobná témata, jenže tohle je natočeno z pohledu obyčejných lidí v té nemocnici, z nichž každý je nějaký, nikdo vyloženě kladný, nebo záporný, s výjimkou primáře, který jen ukáže svou pravou tvář a svou zbabělost. V nemocnici se postupně rozvíjí také ponorková nemoc, vláda chce věc co nejvíce utajit, protože by to přece uškodilo komunistickému režimu i turistickému ruchu. Přesto dojde v průběhu děje i na modlitbu. Celý tento příběh je ještě rámován tajuplnou píšťalou, která dodává celé věci až mystický nádech a má své slovo i v závěrečné části. A oproti tomu je tu chlápek s kapavkou, která se nakonec ukáže jako vlastně docela pohoda nemoc. Snímek je však navzdory oné mystice i drobným odlehčením natočen vysoce realisticky a červenou knihovnu á la Hollywood fakt nečekejte. ()

Reklama

misterz 

všechny recenze uživatele

Tak toto bolo veľmi príjemné prekvapenie vo forme karanténneho survivalu, nadčasový snímok, ktorý strčí do vrecka aj mnohé z tých novších s rádovo neporovnateľne väčšími rozpočtami. Od chvíle, keď príde nakazený chlapík do nemocnice a prepukne epidémia, sa za zavretými a stráženými dverami začnú diať veci.... Smrť berie všade, nešetrí nikoho, či už sú to pacienti, nemocničný personál alebo deti. Veľmi sa mi páčilo aj dramatické poňatie filmu, kde sa s jednotlivými charaktermi postáv režisér veľmi dobre pohral, išiel až na kosť problému. Často nie je skutočnosť taká, aká sa nám spočiatku javí, podhubie môže byť úplne opačné. Tak to bolo aj tu. Ľudia, spočiatku sympatické postavy sa nakoniec ukážu ako najväčší kriváci a opačne, pôvodne nesympatické postavy sa ukážu ako hrdinovia a v podstate vo svojom vnútri prejavia najviac ľudskosti. Naozaj zaujímavý film, odporúčam do pozornosti, na svoje si príde aj nehororový divák. 85/100 ()

Dudek 

všechny recenze uživatele

- Ale proč, proč jste nosil uniformu? Vždyť vy jste již imunní. - Ta uniforma měla jen psychologický efekt, ne na vás, ale tam na ty ostatní. Goran Markovič se ve svém snímku z roku 1981 vrací k téměř 10 let starým (avšak stále - i dnes - znepokojivým) událostem, kdy v Srbsku a Kosovu nečekaně vypukla epidemie černých neštovic. Dle očekávání se událostí jen inspiruje a vystavuje na ní vlastní dramatickou konstrukci. Přesto je však minimálně v úvodu snímku překvapivě přesný, a drží se jak místa nákazy (zjednodušeně blízký východ), tak i problematice diagnózy (alergie na penicilin podaný v předchozí nemocnici) zapříčiněné faktem, že poslední neštovicemi infikovaný pacient se ve stejných místech nacházel před čtyřiceti lety. Svého času byl postup režimu označen za velký úspěch a dosáhl zasloužených gratulací. Markovič se k situaci tak jasně nestaví, ba umožňuje i interpretaci, která sice nebagatelizuje přínos celé akce, ale upozorňuje na jisté sociální problémy. Ať je zobrazení policistů, kteří jen pomocí obušků zahánějí držené zpět do nemocnice, nulová komunikace s lidmi uvnitř karantény, případně i nasazení experta, který nosí uniformu jen, aby pomocí strachu zvýšil svůj respekt. Ačkoli je Variola vera žánrově ukotvená spíše v rámci thrilleru, využívá i hororových postupů (hudební doprovod, vyskytující se vždy v částech s nemocí, a práce s ním) a některé scény (vynoření infikovaného ze sklepa) jsou hororové zcela. ()

Ivoshek 

všechny recenze uživatele

Když si člověk vezme, co všechno se dělalo kvůli COVID-19, tak si nemůže nepředstavit, jak by to vypadalo při epidemii pravých neštovic. Film je zvládnutý víc než slušně, postavy jsou docela pěkně lidsky uvěřitelné a děj v uzavřené nemocnici je správně klaustrofobní. Do hororu je laděná spíš první část s pacientem nula, ale některé prvky v něm zůstávají celou dobu, třeba hudební doprovod. Rozhodně povedený jugoslávský film. ()

Zajímavosti (4)

  • Epidemie pravých neštovic (lat. variola vera), která vypukla na přelomu února a března 1972 v Jugoslávii, byla poslední velká epidemie této choroby v Evropě. Nákazu do země zavlekl muslimský poutník vracející se z Blízkého východu do Kosova. Epicentra nákazy byla v Kosovu a Bělehradě, onemocnělo 175 lidí, z toho 35 zemřelo. Vláda vyhlásila stanné právo a za pomoci Světové zdravotnické organizace bylo přeočkováno téměř 18 milionů obyvatel Jugoslávie. V polovině května 1972 se země vrátila k normálnímu životu. (Gray)
  • Natáčení filmu bylo nejnáročnější, jaké Goran Markovič kdy zažil. Měsíce se přípravy děly v jedné prázdné nemocnici, ale dva dny před zahájením filmování mu byla poskytnuta jiná, pochopitelně zcela odlišná nemocnice. Musel tedy rychle vyřešit dilema „ber nebo nech být“, štáb také opustil scénograf, celé natáčení vůbec probíhalo v provizorních a nuzných podmínkách, pracovalo se 14–16 hodin denně. Postupně se Markovič cítil víc a víc ničen nejen fyzicky, ale také morálně. (Gray)

Reklama

Reklama