Proč se cítím jako kluk?

Film přirozeně zachycuje rodinnou realitu, kdy rodina a trans kluk mají odlišné potřeby, které nejde navzájem naplnit. Podpora a láska nevyváží ohrožení identity, kterému mladý kluk denně čelí. Je těžké chápat, deprese a úzkosti a nevnímat je jako lenost. Chápat, že i běžné rutinní činnosti mohou znamenat diskreditaci nebo zážitek tělesné dysforie. Nebo situace se sestrou, která svou pouhou existencí připomíná to, co by mohlo Bena diskreditovat, ženskou identitu. Jeden ze základních strachů Bena je neuznání jeho identity a tlak ji pořád dokazovat a čelit kritice, že na sebe jen chce upozornit… což je bohužel z mé zkušenost běžná reakce psychologů a dalších „odborníků“, kteří by ho měli podpořit. Nelze se divit neustálým sebevražedným myšlenkám. (06.01.2020)

Podobně jako v gruzínském Sociumis patimari je hlavní klíč k úspěchu v tom, že protagonista není prezentován prostě jako jako hrdina/mučedník, ale jako člověk s klady a zápory, ke kterému jde cítit jednoduše empatii. Jakkoliv film lze vnímat jako reprezentativní problému, protagonista žije sám pro sebe se svými sny a vrtochy. Díky tomu ho jde chápat. (30.10.2019)

Hodnotím filmařinu- moc jsem jí tady neviděl. Ben je, kromě toho, že má problém, fakt problematickej, ale kdo by se mu divil, když máma nerespektuje, že nechce být Andy, a venkovský pan učitel mu coby holce, která chce být se vším všudy klukem, vykládá, že přece vypadá jako holka. Někteří dospělí jsou tupani, titul netitul. (13.05.2021)

S velkým porozuměním natočený portrét transkluka Bena je zároveň příběhem zachycujícím vznik důležitého přátelství mezi protagonistou a režisérkou. Film vnímavě a v rámci možností daných krátkou stopáží uceleně reflektuje pocity a potřeby teenagera, který tolik důležité přijetí nachází jen v iluzorní realitě. Ve skutečnosti zatím čelí enormnímu tlaku ze strany své rodiny, učitelů a spolužáků i svého těla a vlastních představ o tom, jak by se jako kluk (ne)měl chovat a vypadat. O další vrstvy doplňovaný motiv (sebe)prezentace uvádí na scénu hned první záběr, v němž Ben nechce vypadnout z určité role. V tom posledním naopak dochází k několikerému zbourání bariéry mezi možným a reálným, když Ben na své skutečné, nikoli jen virtuální přijetí druhou osobou reaguje způsobem, který mě svou nečekaností a přirozeností dojal. Tak silný emocionální zásah vychází i z toho, jak upřímně je tenhle mimořádně potřebný film natočen, jak opravdově působí a jak důležitou funkci ve druhém plánu plní (informovat). 80% (28.10.2019)

Ten dokumentární styl je příjemný, nehraje si na žádné velké umění a proto se mi na to zpočátku relativně dobře koukalo (i když ty greenscreenové zážitky pro mě byly peklo...). Zpočátku jsem i s Benem (nebudeme rozebírat) soucítil, ale postupem času mi to přišlo strašně ublíženecké. Je to o holce, co se cítí jako kluk, co chce být kluk a jako kluk se taky chová, ale jakmile si z ní někdo udělá srandu, hned si stěžuje. Rozeberu to víc. Zhruba prvních 10 minut nás uvede do tématu, seznámí se všemi rodinným příslušníky a jejich pohledem na Benovu situaci. Ano, v takové podobě bych to respektoval a i když mi tohle téma je na tisíce mil vzdálené, dokázal bych ho respektovat. A pak přijde zbytek filmu, který se nikam neposouvá a je jenom fňukáním. Ach jo, narodila jsem se špatně, cítím se jako kluk, miluju fotbal, strašně si přeju být herec nebo dabér, ale tyhle sny se mi neplní, všichni se mi smějí, trenéři mě nechtějí do svých klučičích týmů, protože mám holčičí rysy (btw, to jako fakt? dle úvodní scény jsem ho tipoval spíš na kluka), nechápou mě ani moji rodiče, jenom lidi na sociálních sítích, nemohl jsem na Prague Pride, kde bych potkal sobě rovné, LITUJTE MĚ! Přesně takový jsem z toho filmu měl pocit. Jenže sakra, když už se údajně cítíš jako kluk, tak se snad jako kluk taky zachováš, ne? Nebudeš fňukat kvůli malichernostem, ani kvůli tomu, že tě svět nechápe, jako kluk se vzchopíš a budeš za sebe bojovat, ne? Buď v Benovi ještě je pořádný kus holky, nebo to režisérka natočila vyděračsky, udělala z něj strašnou oběť, aniž by Ben chtěl. Čí je to vina netuším. A proč by nemohl být herec? V dnešní době, kdy jsou LGBTQ+ v mnoha kulturních oborech "atraktivnější" než ti ostatní? I trans- může být herec, viz. třeba film Lola. A s tím fotbalem... tam je to asi na trenérech (jestli je pro ní ženský fotbal dehonestativní - což v tom filmu nikde není řečeno, jestli jo nebo ne) a jejich přístupu, ale stejně mám pocit, že dokud bude fňuakt kvůli tomu, že si s z něj ostatní kluci v týmu dělají srandu, tak se mu tenhle sen fakt nesplní. V tomhle případě je to jeho vina, musí změnit přistup. Ale jak už jsem psal, třeba to není vina Bena, ale režisérky, která ho takhle popsala. Jako dokument to ale neobstojí, vlastně to má blíž ke klasické citové vydíračce. A to je hodně špatně. 2* (25.10.2020)