Německo v roce nula

Rossellini se rozhodl uzavřít svou trilogii reflektující Druhou světovou válku přímo v Německu. Italský režisér zobrazuje bývalé nacisty v nelehké situaci. Neodvrací hlavu od válečných hrůz, které spáchali, ale přesto je bere jako lidské bytosti, což pouhé dva roky po největším váléčném konfliktu lidstva dokázal jen málokdo. Ne všichni se ale snaží oprostit od nacistické ideologie, která jim během předchozích let zatemnila mysl. Takového člověka představuje pedofilní učitel Henning, který malého Edmunda přesvědčuje o nacistické teorii silnějšího. Malý chlapec bloudí berlínským městem duchů, kde stále doznívá Hitlerův hlas, a snaží se pro svou rodinu udělat vše možné i nemožné. Bezútešný závěr jen potvrzuje, že Německo se z morální kocoviny bude zpamatovávat ještě dlouho... (26.05.2006)

Z Rosselliniho po/válečné trilogie je NĚMECKO V ROCE NULA filmařsky nejradikálnějším, nejnelítostnějším a divácky nejobtížněji uchopitelným filmem, současně cynickým i jímavým, realistickým i symbolickým. Dílem, které zůstává dodnes vzrušující (mimo jiné) právě pro svou vnitřní rozporuplnost. ___  Na nejzákladnější úrovni můžeme v NĚMECKU V ROCE NULA pozorovat zvláštní nesoulad už ve střetu vysoce úzkostné vizuální zkušenosti s rozbombardovanými berlínskými ulicemi a ateliérové povahy interiérových scén natočených v Itálii. To má i svůj anekdotický rozměr, když původně podvyživení němečtí herci museli po měsících italského pobytu pro interiérové natáčení opět zhubnout. Mnohem podstatnější je ale rétorický princip v pozadí NĚMECKA V ROCE NULA, jenž vznáší otázky na naše samotné chápání neorealismu jakožto formy realismu v idealistickém smyslu objektivního vyjádření skutečnosti. ___    Na první pohled se totiž zdá, že film nabízí nezúčastněný observační přístup reprezentující stav světa a společnosti právě v konkrétní historické situaci, což ještě umocňují ony skličující berlínské záběry. Při bližším pohledu jde ale o dílo spíše introspektivní a subjektivizující, když do centra vyprávění staví chlapce Edmunda, skrze nějž svůj svět interpretuje. Působivé prostředí ruin tak lze najednou chápat coby expresionistické, a tedy vysoce stylizované zprostředkování vnímání Edmunda, vyrostlého v hodnotách nacistické ideologie, jenž náhle musel dospět a který je jako jediný ve své rodině ochotný i schopný převzít odpovědnost – i za čin, který se mu zdá logický, ale… ___    Edmund prochází ulicemi, domy a chodbami, občas jen pozoruje a občas se zapojuje, občas je dítětem a občas dospělým, občas aktivně vyjednává s pedofilními nacisty či pašuje pro samozvané vůdce komunit. Film nám přitom současně odepírá možnost vstoupit do jeho mysli a explicitně pojmenovat jeho dilemata, čímž ještě více koketuje spíše se symbolismem než s realismem. To ostatně vrcholí působivou závěrečnou scénou coby zneklidňujícím spojením lhostejnosti a osudovosti, explicitní věcnosti a implicitní melodramatičnosti, čímž už pětasedmdesát let provokuje k interpretacím. ___   Snímek navíc dráždí i tím, že si s výše popsaným principem hned dvěma způsoby pohrává: zaprvé Edmundovo hledisko nečekaně opouští a soustřeďuje se na jeho sestru, zadruhé často nechává kameru toulat se prostorem nezávisle na chlapci, čímž jejich vztah ještě více problematizuje. NĚMECKO V ROCE NULA dodnes zůstává obtížně zařaditelným, otevřeným dílem… které je navíc v zobrazení berlínské poválečné společnosti velmi kruté a není divu, že se širší německé distribuce dočkalo až po třiceti letech. A právě tento vpravdě nelítostný pohled na poraženého nepřítele je volbou chlapce coby jeho zprostředkovatele ještě umocněn. [Napsáno pro LFŠ 2023] (10.08.2023)

Povojnové Nemecko, chudoba, beznádej, trosky... Na prelome režimu, v ruinách zničenej bašty nacizmu, sa odohráva nešťastný príbeh mladého chlapca, neskúseného, ovplyvniteľného. Rossellini rozohráva svoju neorealistickú hru v ozajstnom spustošenom Berlíne... lenže, je to tak uveriteľné ? Nejde o pohnútky, motívy hrdinov, ale o vlastnosti, mentalitu či temperament. Akoby sa príbeh odohrával v Ríme ( či inom talianskom meste ), nie v Berlíne. To je moja brzda k najvyššiemu hodnoteniu. 90 %. (26.02.2008)

I keď si ctím velikána talianskeho neorealizmu, musím sa priznať, že film ma nenadchol. Vyhovovala mi polodokumentárna forma, kulisy rozbombardovaného Berlína boli deprimujúce, dej však bol poskladaný z epizód, ktoré sa nie vždy hodily k sebe. Prekážal mi Rosselini ako Talian nakrúcajúci film o Nemcoch v ich ťažkej dobe. S tým mám problém u mnohých filmov. Je to niečo podobné, ako silný prízvuk v jazyku. Ale myslím si, že je dobré, že bol tento film nakrútený, aj keď má k dokonalosti ďaleko. (10.06.2021)

Nepopírám, že režisérův monolog jak chápat tenhle film, mě celkem vyděsil. Bál jsem se že se film zvrhne v "černobílý" dokument. Ale nakonec se mi dostalo pravé neorealistické dávky. Velmi působivý film nátáčený v ruinách Berlína. V sympatických 70 minutách nám režisér představil mnoho k zamyšlení, a to zejména otázku "kolektivní viny". Ač by se mohlo zdát že jde o velice angažovaný snímek, režisér celou tématiku pojal velice citlivě. V době kdy se vždy prosazuje politická vyváženost, působí tento film zcela realisticky a jeho vyznění je silnější než kdejaký dokument o druhé světové válce. (26.05.2006)