Německo v roce nula

Nepopírám, že režisérův monolog jak chápat tenhle film, mě celkem vyděsil. Bál jsem se že se film zvrhne v "černobílý" dokument. Ale nakonec se mi dostalo pravé neorealistické dávky. Velmi působivý film nátáčený v ruinách Berlína. V sympatických 70 minutách nám režisér představil mnoho k zamyšlení, a to zejména otázku "kolektivní viny". Ač by se mohlo zdát že jde o velice angažovaný snímek, režisér celou tématiku pojal velice citlivě. V době kdy se vždy prosazuje politická vyváženost, působí tento film zcela realisticky a jeho vyznění je silnější než kdejaký dokument o druhé světové válce. (26.05.2006)

Po zklamání z otevřeného Říma můžu poprvé naplno docenit Rosselliniho. Klíčovým aspektem je to, že dokumentární kamera tu ukazuje sugestivní příběh rodiny, u kterého se od začátku bojíte konce, protože v dané depresi tušíte, v jaké náladě se příběh završí. Žádná anonymní studie bídy se tak naštěstí nekoná. (26.05.2006)

Samozřejmě je nezpochybnitelná poválečná snaha se v jednotlivých národních kinematografiích vyrovnat s realitou války, která často pro jednotlivce nebo celé rodiny nekončila ze dne na den. Filmy s výrazným humanitním poselstvím můžeme v prvních poválečných letech najít po celém světě. U nás ty oslavy byly plné nefalšovaného patosu a glorioly, případně se našel prostor i pro satiru. To jsou všichni ti Mlčící hrdinové a Muži bez křídel, případně Nikdo nic neví. Hollywood u této vlny vyrovnávání se s minulostí také nemohl chybět. Pro Čechy pak zůstane navždy atraktivní film Poznamenaní atd. Jen se obávám, že velmi špatně reaguju na ponechání celé tíže této nepříjemné výpovědi na ramenou dětského hrdiny. A Rosselliniho film bohužel nenabízí žádného partnera Edmundu Köhlerovi (Moeschkeovi), čímž se poselství celého roku nula stává poněkud intimnějším, z tragédie národa se stává tragédie jednotlivce. A to bych považovala minimálně za téma k diskusi, že. (15.06.2017)

Rossellini zůstal na půl cesty, svůj příběh, který by měl občas nechat diváka odpočinout aby se "do toho všeho trochu dostal" nahnal šíleným tempem (vážně nevím proč) až do finále, ve kterém ještě zcela nepochopený hlavní hrdina dospěje k stěží pochopitelnému tragickému konci. Dialogy se chrlí o překot, scéna stíhá scénu (skoro jako v Prison Breaku :)) --- přitom tato látka si žádá zastavení, jak krásně je to vidět v dalším neorealistickém dílku Zloději kol - tam je to tempo tak dokonale vyvážené, že se člověk k tomu jádru dostane a na konci to všechno "spapá" (to nemyslím zle) jedna báseň. Nevím jestli se Rossellini v Berlíně bál, nebo jestli měl omezené zásoby filmového materiálu - ale ta docela i zjevná snaha narvat tento film do nějakého minimálního rámce Německo v roce nula v mých očích dost degraduje. Umberto D či právě Zloději kol (Vittorio de Sica) jsou o třídu lepší! 6/10 (27.02.2008)

Depka jako blázen. Chtěla jsem říct sugestivní, ale když tak nad tím víc přemýšlím, tak lepší slovo mi přijde stylizovaná. Protože to, jakým způsobem si film vybere hlavního hrdinu, čím ho nechá projít a co během toho vidí, mi přijde už trochu na úrovni symbolismu a podobenství. Sice o konkrétním místě a problémech, ale realismus bych tomu úplně nepřisuzovala. (15.03.2012)