Milda

Během téhle sondy do života, myšlení a hanspaulské vily jednoho nepřenastavitelného člověka mě přepadla skepse týkající se primárně toho, že lidi z disentu už další generace musí vnímat jen jako společenství bizarních vlasatých figurek a že by bylo možná lepší (v rámci vyrovnání se s minulostí a vzhledem k současným společenským trendům), kdyby Sametová revoluce nebyla tak úplně sametová. A oboje mě dost děsí. (01.12.2017)

Milouš Jakeš byl v zásadě odpornou bytostí. Skálopevně přesvědčený o své pomýlené vizi světa a o tom, že komunistický režim byl v základu zdravý a spravedlivý. Když byl konfrontován s nepříjemnými otázkami (např. srpen 1968), začal blábolit nesmyslné floskule a vztekat se. Ohledně charakteristiky této tragické figury českých dějin není potřeba mnoho slov. Bohatě postačí jedna scéna z tohoto filmu, ve které se svěřuje, že za největší životní tragédii považuje své vyloučení z KSČ. Jak říkal: "Nic horšího se člověku v životě nemůže stát. Nemůže." A to prohlásí člověk, jehož vnuk z hanby za svého otce spáchal sebevraždu a pravnuk si raději změnil jméno. Myslím, že toto dokonale vystihuje Jakešovu psychopatickou osobnost. (06.08.2020)

Jako kůl v plotě. Milouš Jakeš zůstává, navzdory všemu a všem, takový, jaký byl. Tedy přesvědčený o své vlastní pravdě, bez známek kritické sebereflexe, s pocitem velké křivdy, která na něm byla spáchána v okamžiku jeho vyloučení z KSČ (citace: Nic horšího se člověku nemůže stát). Víra Milouše Jakeše v socialismus ovšem podléhá kašírovaným představám o tom, jak by (ne)měl fungovat stát, potažmo celý svět, což dokazuje několik konfrontací s bývalými disidenty (sic!) i se samotným režisérem. Někdo by možná řekl, že Jakeš je ve svých pětadevadesáti letech už jen neškodný stařík, který nemá potřebu se omlouvat za svou minulost, nicméně pro mnohé spoluobčany dodnes představuje nehynoucí monolit komunistické moci. A to je nebezpečné. Ještě teď, právě dnes. (20.06.2019)

Kde začít? Popel paní Jakešové v obýváku, napěchovaný mražák švestkovými knedlíky, Mildův bratr hrdě zpívající "Internacionálu" oděn v hodinkách se srpem a kladivem... resumé: tragikomický příběh ze života jednoho rudýho pradědka. UPOZORNĚNÍ: tento komentář může obsahovat antisocialistické prvky, které mají za cíl zesměšnit a pošpinit "pohádkových" 40 let totalitního teroru lidové demokracie. Na závěr se snad sluší citovat jednu z mnoha osobností, které onen režim znemožnil jakoukoli další tvůrčí činnost a zhatil tak velice slibně rozjetou filmařskou kariéru: "Komunismus, to je takové lízátko pro hodné děti, příslib zahalený do tajemné jednoduchosti primitivních představ o štěstí. Problémy, konflikty a nesnáze v něm neexistují. Jenže každý ví, že ta pohádková pohoda je nesmysl, že to je nedůstojné inteligentního člověka, aby to přijal do víry, ale nikoho ani nenapadne dumat, jak to skutečně bude vypadat." (Pavel Juráček, Praha 17. srpna 1959) (23.07.2018)

Nad mozkem poslušnost a nad rozumem víra... Člověk, který se mentálně zasekl v první polovině minulého století a postrádá sebemenší špetku snahy o sebereflexi. ___Jakkoliv některým zdejším nevoní aktivismus režiséra, tak ten má přeci jen svůj účel - jenom ještě dál zesiluje absurdní tragikomičnost hlavního protagonisty, zdůrazňuje je zatvrzelost a neschopnost připustit, že život dřív nebyl až tak fajn - pokud jste nezapadli do normalizační šedi. A vědoma si toho je i jeho vlastní rodina. ___ Jakkoliv je Milda tragikomický rudý fanfarón, tak celek není až tak vtipný, když si vezmeme, že se časy jemu podobných majitelů patentu na správný vidíme dost i mimo tenčící se řady jeho spolustraníků... (21.01.2020)