Král komedie

Asi jediný film ve filmografii Martina Scorseseho, kde hlavní hrdina není něčím nadaný, protože Rupert Pupkin je úplně mimo. Rupert v podání skvěle hrajícího Roberta De Nira touží stát se uznávaným bavičem. ,,Ne" nebere jako odpověď a každý neúspěch si ve svých myšlenkách dokáže přetvořit na něco úplně jiného. Nakonec se rozhodne unést známého komika a svojí šanci si vydobýt. Nezáleží jak, ale hlavně když se člověk prosadí. Tak nějak jsem soucítil s postavou Jerryho Lewise a myslím si, že už se nebudu tolik divit, když si nějaká slavná osobnost nakopne sem tam nějakého fotografa. I přes De Nirova psychouše a Scorseseho režii musím dát jen 3*, protože to místy byla celkem nuda. (12.01.2007)

U tehle "komedie" jsem se tedy moc nezasmala... Mozna proto, ze na rozdil od vetsiny hodnoticich jsem film jako komedii jednoduse nechapala :) V Krali komedie vidim spis sondu do duse prumerneho cloveka, ktery dela prumerne vtipy, ale strasne moc by chtel byt geniem. Jenze jediny zpusob, jak se z prumernosti vymanit, je neco sileneho. Hlavniho hrdiny je vam lito, ale zaroven je i desivy kvuli svym pomatenym predstavam. Konec tak vubec nechapu jako nejaky "happy-end". Je spravne, kdyz de facto blaznovi takova vec projde a davy ho zboznuji? A nesedi ve skutecnosti nekde za mrizemi a dal nesni? (16.10.2017)

Velmi vizionarske a velmi presne. V dnesni dobe, kdy se celebritami stavaji nejen nedomrle pop hvezdicky (viz Tokio Hotel), ale take zlocinci (viz Jeffrey Dahmer) ci jejich obeti (viz Natascha Kampusch) se jevi Pupkinuv pripad jako pomerne usmevny, presto je Scorseseho film velmi dobrou studii vsemoznych typu psychoz souvisejich se star systemem. Ten reprezentuje celou dobu spolehlive odevzdany Jerry Lee Lewis hrajici vlastni alter ego Jerryho Langforda. Pupkin pak behem filmu prochazi zvalstnim vyvojem - od chorobne touhy byt v kontaktu s celebritou pres chorobnou touhu byt celebritou, po byti celebritou. Zaver filmu od nehoz vedou stopy k Zuricimu bykovi (a dale pak k posledni scene Boogie nights) je dokonale ironicky a prevraci cely film naruby. Stejne tak rozbiji zamorsky mytus o selmademanstvi a americkem snu. Uz proto stoji Kral komedie za videni... (06.10.2006)

Cože??? Tak tohle si mě teda vůbec nezískalo.. já se nudila od začátku do konce, ani jednou se nezasmála, neusmála, neodfrkla nic.. jen jsem na to koukala a říkala si, to to bude furt tak trapné a nezajímavé a kdy už sakra bude konec. Co se týče hereckým výkonů, tak mi teda nepřišly moc dobré, spíše se mi zdály dost přehrávané a to podle mě tak vyznít neměly. Ano jediné co je tu dobré, je to "poslání", ale to je všecko.. jen ta pointa... jedna hvězda a obrovské zklamání... zííív. (16.01.2014)

Jak jednou napsal Oscar Wilde „Somehow or another I'll be famous, and if not famous, I'll be notorious.“ A ačkoliv to samozřejmě nebylo myšleno doslovně (protože zrovna Wilde si svoji slávu zasloužil úctyhodným talentem), od dob televizní zábavy se tento postoj stal, nebál bych se říci, motem obyčejného „západního“ člověka. Čím více se pak rozšiřuje počet platforem, které jsou na reprezentaci založeny (např. facebook, instagram, atd.), tím více se stává podobná problematika „vše pro pohledy druhých“ aktuální. Nejen, že dobré věci musejí být vidět, ono musí být viděno úplně všechno. Už nezáleží takříkajíc na obsahu, ale na sledovanosti. Avšak, domnívat se, že sám předmět prezentace bude této nenasytné touze po pozornosti ušetřen, by byl na druhou stranu omyl. Protože mnoha věcem (a řekl bych, že i samotnému lidskému charakteru), prospívá spíše tiché dozrávání než velkohubá halasnost. Právě snaha o viditelnost za každou cenu devalvuje mnoho věcí, které sami o sobě nesou pozitivní konotace. Vezměte si jen ty davy tvůrců, jejichž potřebou již není tvořit, ale mnohem spíše být při tvorbě obdivován (nebo ještě lépe vůbec netvořit, ale mít pouze umělecké manýry). Jak k takovému umění, které ztratilo cele svoji původní funkci přistupovat? Nebo, abych uvedl ještě jeden příklad, taky se ve vašem okolí množí počty bojovníků za lidská práva, jejichž snaha o pomoc druhým začíná (a často i končí) u pouhého ústního projevu o jejich vlastní solidaritě? Vtipné. (06.10.2016)