Nebe a dudy

Protifašistický film protektorátní éry mohl mít - a míval - nejrozmanitější ráz. Vytýká-li se Burianovu ZLATÉMU DNU prvoplánovost a až agitační plakátovost, v tomto případě víme jistě, že máme co do činění s mnohem prvoplánovější a mělčí idyličností. Jinak mimořádně slabý film zachraňují špičkové umělecké výkony protagonistů, zejména Plachty a Marvana, pominout však nelze ani duo mimořádně sympatických uličníčků, kteří nezahálejí ani vteřinu i svérázné pojetí trestů, které na nich uplatňuje jejich něžný otec. Charaktery a vůbec osobnosti jsou tu degradovány do červenoknižního dětinského propadu, který mírou své naivity a neumělosti na sebe upozorní i jinak nanejvýš shovívavé diváky. Přesto bych tento film pro jeho nezaměnitelnou, prvoplánovou naivní rázovitost zcela nezavrhoval. (19.04.2008)

Ak niekto považuje Pytlákovu schovanku za romantický film a Limonádového Joea za western, tak nebude mať problém považovať Nebe a dudy za vynikajúci film a prideliť mu zodpovedajúci počet hviezdičiek. To nie je môj prípad. Dve hviezdičky sú iba za tradične dobrý výkon Jindřicha Plachtu. Príbeh i ostatné herecké výkony (vrátane Marvanovho!) sú zúfalé. Film som vlastne už kedysi videl, ale zapamätal som si z neho iba vkladanie čiapky do nohavíc pri "exekúcii". Nakoniec, viac zapamätaniahodného tam ani nebolo. (02.02.2011)

Jindřich Plachta v roli prostého chalupníka Antonína Fábery je skutečně neodolatelný a až překvapivě autentický, v symbolickém podobenství o skutečných lidských hodnotách a sociálním rozměru lidství jako takovém, natočeným logicky právě v časech největší mravní i existenční zkázy českého národa, v pohnutém bezvýchodí roku 1941. V kontextu protektorátní tvorby je to dílo pochopitelné a logicky zapadající do jejího rámce, kam jinam měli lidé utíkat a posilovat svou víru a naději, než k nadčasovým hodnotám reprezentovaným právě postavou Antonína Fábery. Herecké výkony navzdory době vzniku jsou velmi civilní (obzvláště pana Plachty) a celkové vyznění skutečně až plakátově prosté - gró národa je v jeho prostých a nezkažených lidech, tady se protektorátní umění prolíná s obrozeneckým, zejména s větví Hálkovou. A vlastně je to trochu i jako v Babičce Boženy Němcové (která v té době byla snad nejvydávanější knihou), kde prostá žena z lidu předává svou přirozenou moudrost a zkušenost vrchnosti. Tady se náprava elit koná s až naivní samozřejmostí a idyličnost žití v chaloupce je také až barvotisková, to je také největší slabinou celého tak prvoplánového snímku. Poptávka po nápravě elit je tu ovšem dobře patrná - jejich selhání v době předválečné i pomnichovské se bude vinout naší historií ještě dlouho... (02.01.2011)

Slavínský točil za války jeden ideologicky vyhraněný film za druhým, konzervativismus z nich sálal na sta honů. Sociální smír, v němž dělníci spokojeně pracují, jejich zaměstnavatelé (žádní kavárenští elegánové, ale fakticky muži z lidu - proto i obsazení bodrým Marvanem tentokráte) si uvědomují, co jejich podřízení potřebují (nebo aspoň na to rychle přijdou), rodiny jsou soudržné. Úplnou kvintesencí jsou Nebe a dudy. Vůbec se s takovým světonázorem neztotožňuji, ale film tuto představu dokázal vyplnit téměř dokonale, dělnické prostředí je věrohodné a nepůsobí kašírovaně. (02.01.2011)

V těžkých časech natočená komedie sice nešetří sentimentem a ani obzvlášť originálním scénářem zrovna neoplývá, ale kromě některých herců (Nedošínskou opravdu nemusím) představuje spolehlivé duo - Jaroslav Marvan, Jindřich Plachta díky nimž představují Nebe a dudy vysoký nadprůměr v nejhorším období zdrcující druhé světové války. Za snahu něco tehdy vytvořit si zasluhují všichni skutečné absolutorium. (12.09.2005)