Nebe a dudy

Zcela bez diskuzí jeden z vůbec nejkvalitnějších pamětnických filmů. Skvělí herci a nádherný lidský příběh, kterému na kouzlu neubírá ani zjevná idealizace doby, ve které se odehrává. Dovedete si snad představit ostřeji kontrastující film s v té době probíhající druhou světovou válkou ? Já tedy těžko... (22.11.2008)

Film, který dávají docela často v televizi a vždy si jej rád pustím. Je to taková odreagovačka se slušným dějem, velmi dobrými hereckými výkony a dvojicí malých roztomilých darebáků. Dobrota se občas vyplácí, i když cesta k pochopení a nápravě je mnohdy pěkně trnitá (to platí hlavně pro bohaté pracháče, co nevidí dál než na špičku svého nosu a teprve když se ocitnou v nouzi…). Fábera byl frajer a charakter – prostě postava, kterou si hned oblíbíte a bude sekecmazec…! (02.12.2020)

Bravurně natočená lidová veselohra s opravdu lidským a působivým výkonem Jindřicha Plachty, coby jako skalákem Fáberou. Velmi se mi líbili i malí harmonikáři Jirka a Lumír Blahníkovi a jimi zpívaná písnička "Nám je to jedno" se tenkrát stala velmi populární. Průmyslový magnát Bartoš (Jaroslav Marvan), který nakonec svolil k svatbě svého synovce, a jediného dědice (Raoul Schránil) s chuďasovou dcerou Anči (Jana Romanová), stále stejný mrzoutský a téměř s ničím nespokojený Jaroslav Marvan.. Tak jak ho lidi měli a mají stále rádi. Dnešní rádoby velkokapitalisté nejsou určitě o nic moc lepší než on. A to teprve filmu dodává filmu právě teprve ten správný náboj! Scény s míčem, nebo s počmáranými kozami, kdy naopak dobrák Fábera má oběma klukům klukům dát pětadvacet na zadek jsou nezapomnutelné. To se musí prostě vidět.. Plachta byl opravdu zvláštní a vyjímečný herec, člověku by se chtělo říct že skoro nehraje! Ale opak je pravdou. Vypadá, jako by se ostýchal, jako by nevěděl, kam se se svými dlouhýma rukama, i jeho pohled se uhýbá očím, na něho upřeným. Vypadá, jako by nic neuměl, nic nechtěl podat a přece- inu, je to film, který dokáže dojmout a rozveselit a který člověka naplní takovou vírou v dobré lidské srdce, zkrátka: který okouzlí jako pohádka, točící se kolem něho. On dal tomuto filmu tu neodolatelnou atmosféru (kterou mi tak obdivujeme), jímavé lidskosti a on vytvořil tak úžasně slohovou postavu obyčejného člověka z lidu, lamače (ne toho dívčích srdcí) kamene, s jeho jímavou prostostí, nemotorností, s jeho naprostým nezájmem o herecké efekty. Řekl bych že snad úplně poprvé v českém filmu (když opomenu filmy Druhá směna a Pro kamaráda oba z roku 40') tu byl celkem věrně, poutavě a především neskonale dojímavě zachycen jistý zajímavý druh českého dělníka. No co bych dodal nakonec snad jen Plachtovým závěrečným monologem. Kdy na posteli těžce raněný a zafačovaný odpovídá Marvanovi na jeho otázku, která zní.."Proč nebudeš tančit na veselce Anči s Oldřichem ?" A on mu odpovídá.. "že nebude, a že on sám to musí vědět nejlíp, protože tančit vůbec nedovede !" (24.12.2006)

Mně se film vůbec nelíbil. Mám se rozplývat nad nudou, nad Plachtem s Marvanem o nichž je známo, že hrát umí anebo nad jakým dalším kritériem filmu?! Mě totiž nic dalšího v souvislostí s tímto šumícím zázrakem nenapadá. Maximálně se dá u toho dobře usnout a film nechat jako podkres, ale nekvalitní dobové mikrofony nedovolí ani ten spánek. Nejlepší je to rovnou vypnout. Jako soráč, ale nežiju v roce vzniku filmu. Jsem současný divák a mám taky určité nároky na film. Tenhle nesplnil žádný z nich. Blockbuster dostane sotva tři * a tomuhle napálíte plný počet. Fakt nechápu. Se proberte laskavě. Vždyt je to hrůza to hodnocení tady. Za zásluhy, z nostalgie a tak dále. Tenhle film hovoří jako příklad za všechny. Sledovanost v poledne na Nově 110 babiček a dědečků max. 0% (28.04.2012)

I okoralé srdce dokáže zjihnout, setká-li se s lidmi, kteří to srdce mají na pravém místě. Filmový příběh dvou mužů rozdílných povah i názorů, cholerického, nesnášenlivého zazobance a prostého, srdečného dělníka z lomu, stojí a padá s hereckým mistrovstvím Jaroslava Marvana a Jindřicha Plachty, to je neoddiskutovatelné. Jenže ti dva prostě uměli a ve společnosti vskutku roztomilého Blahníkovic dua nechali rozeznít také ryze osobní tóny svého nitra. Pohlazení po duši. Naivní, sladké, jistěže lehce moralizující, ale zároveň milé, vtipné a divákovu inteligenci neurážející. Do chalupy Tondy Fábery se vracím pokaždé rád. (03.10.2008)