Režie:
Vladimír SlavínskýScénář:
František Vlček st.Kamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Josef DobešHrají:
Jindřich Plachta, Jana Romanová, Jiří Blahník, Lumír Blahník, Jaroslav Marvan, Raoul Schránil, Antonie Nedošinská, Zdeněk Podlipný, Karel Dostal (více)Obsahy(1)
Rudolf Bartoš, majitel statku, kamenolomu a továrny na zpracování kamene, je nejen velmi bohatý, ale také popudlivý, vzteklý, nerudný a hypochondrický. Je postrachem služebnictva a zaměstnanců. Jednoho dne se však zraní při pádu ze srázu na břehu řeky. Najde ho dobrácký skalák Fábera a dopraví ho do své chudé chalupy, kterou obývá s pohlednou dcerou Anči a dvěma malými osiřelými synovci, dvojčaty Tondou a Vaškem. Dny strávené v neobvyklém prostředí znamenají zásadní zlom v továrníkově životě. Laskavý, moudrý a dobromyslně nesmlouvavý skalák ho léčí zdravou stravou a slivovicí. Dny prožité ve společnosti chudých, ale láskou a dobrem naplněných lidí zcela změní Bartošův přístup k životu a jeho chování, zejména když od Fábery vyslechne řadu nelichotivých poznámek na adresu starého Bartoše. Po návratu do vily šokuje nejen služebnictvo laskavostí a nebývalým životním elánem, ale také zaměstnance, kterým zvýší výplatu. Rád a často se vrací do Fáberovy chalupy. Chvíle štěstí však pokazí sám, když zjistí, že jeho synovec Oldřich se chce oženit s Fáberovou dcerou Anči. Rozejde se se skalákem ve zlém, a dokonce ho vyhodí z práce. Když si uvědomí, že udělal chybu, a začne psát omluvný dopis, dochází v kamenolomu k neštěstí. (TV Nova)
(více)Recenze (321)
Tady klidně mohli Amíci hledat inspiraci k reality show Utajený šéf. Scénku s malými roztomilými chlapci zpívající si písničku Nám je to jedno, my peníze nemáme už jsem znal dříve, a stojí za to i celý film. Vrcholové dílo to sice není, ale zabaví milým naivním příběhem s dvěma dobrými herci a zmíněnými kluky. ()
Mordyjé, to byla dívčina! Společně s filmy Vlasty Buriana a Modrou hvězdou, můj nejoblíbenější film z prvorepublikové éry. Mrzout Jaroslav Marvan, který projde duševní proměnou, je v obou polohách doslova fenomenální a dobrácký Jindřich Plachta, jako dělník Fábera, podal též mistrovský výkon. Snímek, který hřeje u srdce. ()
Možná film neoplývá tou nejoriginálnější zápletkou, ale námět je zpracován, jak nejlépe mohl. Přerod z protivy na dobráka je možná až příliš rychlý, ale humorné situace, které z toho plynou Vám trochu toho sentimentu vynahradí. Humor je celkově povedený, dokáže Vás od srdce rozesmát a spolu s postavami patří k nejlepším stránkám filmu. Jenže i přes nesporné kvality se na tomto snímku už začíná pomalu podepisovat čas. ()
Továrna na sny existovala evidentně i u nás. Obyčejní lidé v kině u nás taky potřebovali zapomenout na strasti všedního dne a věřit v lepší budoucnost. Vladimír Slavínský byl v oboru romantiky mistr a tady nám předkládá příběh o zlém boháči Bartošovi, který se vlivem úrazu polepší, pochopí, že život ve shodě s lidmi ho učiní mnohem bohatším a šťastnějším. Sice naivní, ale velmi příjemná komedie. Plachta výborný a dvojčata jsou třešnička na dortu ...90% ()
I okoralé srdce dokáže zjihnout, setká-li se s lidmi, kteří to srdce mají na pravém místě. Filmový příběh dvou mužů rozdílných povah i názorů, cholerického, nesnášenlivého zazobance a prostého, srdečného dělníka z lomu, stojí a padá s hereckým mistrovstvím Jaroslava Marvana a Jindřicha Plachty, to je neoddiskutovatelné. Jenže ti dva prostě uměli a ve společnosti vskutku roztomilého Blahníkovic dua nechali rozeznít také ryze osobní tóny svého nitra. Pohlazení po duši. Naivní, sladké, jistěže lehce moralizující, ale zároveň milé, vtipné a divákovu inteligenci neurážející. Do chalupy Tondy Fábery se vracím pokaždé rád. ()
Galerie (4)
Photo © Národní filmový archiv
Zajímavosti (18)
- Když továrník Bartoš (Jaroslav Marvan) předává dary, konkrétně boty Fáberově dceři, je zcela jasně vidět, že první pár je podstatně menší velikosti, než pár druhý. Odhadem rozdíl 5 velikostí. (pjotri)
- Většina scén se natáčela v barrandovských ateliérech. (pornogrind)
- Malého synovce Tondu hraje Jindřich Blahník, v titulcích je ale uveden pod jménem Jiří. Po letech bratři Blahníkové objasnili, že oslovení Jirko znělo filmařům domáčtěji. A také se prý pro titulky hodilo, že Jiří má méně písmen. (Stegman)
Reklama