Cesta

Snová připomínka dobrovolně zapomínané přirozenosti – chtěl jsem napsat elegie, ale ono to vlastně není o žalu, ani to nekonstruuje new age teorie, nepřesvědčuje, neobviňuje, jenom konstatuje cosi o naší povaze, litující, ale přesto opouštějící, v zájmu pohodlí a naučených pravidel prchající před změnou i porozuměním. S asociativními střihovými hrátkami, které už od Roega znám z Muže, který spadl na zemi a konvenují mi velice, s obrázky civilizace podbarvenými primárním křikem didgeridoo, který se vrací až v předzávěrečném tanci lásky/smrti, zatímco k putování buší hrají převážně smyčce jak z Tajuplného ostrova nebo se ozývá dlouhovlnné rádio se zvuky celého světa (i čeština – jazyk protinožců – na chvíli problýskne). Vyšel jsem pak ven do noční zahrady, díval se nahoru do listí a bylo mi duševně rozprostřeně. (13.07.2016)

Taková upřímná pohlednice z Austrálie. Ze začátku jsem se trošku trápil, ale pak jsem se asi naladil na správnou frekvenci a Walkabout se mi začal více a více líbit. Hlavně celá věc o přežití a rozdílu přirody a civilizace. -"Water. Drink. We want water to drink. You must understand! Anyone can understand that. We want to drink. I can't make it any simpler." (04.09.2011)

Nevšední baladický zážitek, u kterého po celou dobu zní jedna z nejkrásnější filmové hudby filmového světa vůbec. TV Nova to v devadesátých letech uváděla pouze pod názvem "Cesta", proto jsem tento skvost dlouho nemohl nikde najít a měl jsem jej uchovaný pouze ve svých vzpomínkách, teď po opětovné projekci nemohu hodnotit jinak než plným počtem a docela mě i překapuje ne moc vysoké hodnocení (78%) na takovou perlu, která by si určitě zasloužila mnohem vyšší průměr. (13.03.2009)

Poprvé jsem film viděla v raném dětství, kdy na mě silně zapůsobil. Moje cedníková paměť bohužel tenkrát kromě tohoto dojmu vymazala všechny faktické údaje včetně jeho názvu (měla jsem ho spojený se jménem "Cesta", ale pod tímto názvem byl nedohledatelný) a jména režiséra. Od té doby jsem ho několikrát neúspěšně zkoušela hledat, ale až teď jsem ho úplnou náhodou zhlédla podruhé. Zážitek byl znovu neskutečný. Krásná hudba Johna Barryho, v závěru verše A. E. Housmana...vskutku výjimečné dílo. (10.09.2010)

Flahertyho Nanuk se toulal ledem a sněhem pokrytou krajinou, o desítky let později Roegův domorodý šestnáctiletý kluk podstupoval ve vyprahlé australské buši svou zkoušku dospělosti. Osudy vzdálené časově i geograficky a ačkoli jeden skutečný a druhý fiktivní, přesto jsou v mnohém podobné. Jejich životy plynuly pomalu, v dokonalé symbioze s přírodou, daleko předaleko od kvapným tempem se ubírající civilizace, která se ráda označuje za vyspělou. Walkabout výborně ukazuje střet dvou světů - zdánlivě spořádané a racionální civilizace, která je ve skutečnosti chaotická a neskutečně iracionální, se zdánlivě nepřátelskou a chaotickou přírodou, která je však naprosto jasně uspořádaná i když nekompromisní. Když se k smrti vyčerpaná dívka a její bratříček setkají s šestnáctiletým bušistickým maturantem, znamená to pro ně jednak záchranu života, ale také otevření průzoru do jiného světa - příroda, která je málem zabila, je najednou mnohem přívětivější než moderní civilizace. Příroda je nechtěla zabít, zato mentálně šiknutý otec ano... Nehledě na městský styl života, který mají zažitý. Australská zkušenost je však ovlivní na celý život. Zvlášť malého chlapce, který odrůstá věku nevinnosti, jež mu pomohla se dorozumět s novým přítelem (Jenny už byla starší a příliš ovlivněná). Walkabout je nádherně nasnímaný lyrický snímek, ale člověk se asi musí naladit na tu správnou frekvenci, aby mohl vnímat všechna jeho kouzla. Jo a taky krásná hudba Johna Barryho ;-) (30.05.2009)