Walkabout
Walkabout
Walkabout
Režie:
Nicolas RoegScénář:
Edward BondKamera:
Nicolas RoegHudba:
John BarryHrají:
Jenny Agutter, David Gulpilil, Luc Roeg, John Meillon, Barry Donnelly, Hilary Bamberger, Carlo ManchiniVOD (1)
Obsahy(1)
Dívka a chlapec (jména se nedozvíme a nejsou důležitá) se jednoho dne vydávají autem se svým otcem na piknik do pustiny. Tam dojde k překvapivému zvratu. Poté, co se otec pokusí své děti zastřelit, obrátí zbraň proti sobě a zapálí auto. Sourozenci se pak vydávají zpátky do civilizace. Pro děti vychované ve městě to není snadná cesta. Nebýt toho, že se k nim později připojí domorodý mladík, není jisté, jestli by přežili. Onen mladík právě podstupuje dlouhou zkoušku dospělosti, během které se o sebe musí postarat úplně sám a přežitím v divočině dokázat, že už patří mezi muže. Dvojice sourozenců tuto zkoušku částečně absolvuje s ním tím, že jsou oba nuceni změnit své postoje, návyky i intuici. Na dívce vidíme, jak se učí přebírat odpovědnost a jak začíná chápat své ženství, na jejím bratrovi zase to, že se v něm už rodí budoucí dospělý muž, schopný komunikovat a rozhodovat se. (ČSFD)
(více)Recenze (84)
"You must look after your blazer. It's got to last. We don't want people thinking we're a couple of tramps.""What people?" Rozhodoval jsem se mezi třemi a čtyřmi hvězdami, zatím dávám ty tři. Možná je to málo. Přece jen jsem se dočkal výborné hudby Johna Barryho, doprovázející množství nádherných záběrů (snad z každého obrazu, kompozice – a důrazu na ně – je cítit, že to opravdu režíroval kameraman) australské krajiny, pro kterou mám velkou slabost, života v ní – všemožných ještěrek, hmyzu, klokanů, skotu, hadů... a lidí. Jednak původních obyvatel, z nichž už jen zlomek skutečně žije přírodním životem svých předků – většinu z nich už příliš poznamenala civilisace, takže místo aby lovili klokany v buši, odlévají ze sádry "autentické australské suvenýry", ošklivé napodobeniny přírody (třeba právě klokanů) a jich samých, na farmách těch druhých – bílých osadníků. Jejichž svět, města z cihel a betonu, plná pravidel, aut a hluku... ovšem i relativního pohodlí, jistot, bezpečí a dostatku, stojí v kontrastu k divočině. Krásné (ač krása je samozřejmě i v civilisaci, ba i v jejích troskách, třeba v těch orezlých strojích opuštěného dolu...), nebezpečné, tvrdé. Nepohodlné. V níž jídlo nekoupíme na pultě či u stánku, nýbrž si ho musíme sami najít nebo ulovit... a samozřejmě i připravit. Což nám tento snímek často velmi názorně ukazuje – natáčení stálo život jistě slušnou řádku všemožných roztomilých zviřátek... O tom, co mi tento snímek dal, musím ještě nějaký čas popřemýšlet (což je také pravděpodobně jeho smyslem, jak už poukázal Willy Kufalt – a samozřejmě i mnozí další), k čemuž mi několik níže uvedených recenzí a esejí poskytlo výtečné podklady. Závěrečný citát: "Into my heart an air that kills, From yon far country blows: What are those blue remembered hills, What spires, what farms are those? That is the land of lost content, I see it shining plain, The happy highways where I went And cannot come again." ("Poem XL" ze sbírky A Shropshire Lad od anglického básníka A. E. Housmana/x) ║ (x) (x) (x) (x) (♪♫) (♪♫) (♪♫) ()
První třetina je skvělá.Dívka s bratrem zůstanou opuštěni v buši a snaží se přežít.Najde je osamělý domorodec putující odnikud nikam a vezme je sebou.Je to zajímavé a naturalistické.Kazit se to začne v momentě,kdy nám režisér naservíruje pětiminutovou scénu,která jakoby patřila do jiného filmu.V ní čtyři chlapy,pravděpodobně vědci uprostřed buše čumí své kolegyni na podvazky a do výstřihu.Ta mezitím něco píše u stolu.Po pár minutách ničeho se jim utrhne meteorologický balón,který jim uletí.Následuje střih a jsme zpět u dívky s bratrem a domorodcem.Dívka se koupe v jezírku,mimochodem nejlepší scéna filmu,domorodec loví a bráška si hraje s panďuláky,které nosí v aktovce.Mezi tím opět putují.Během putování domorodec něco říká a nikdo mu nerozumí a neustále hraje rádio,které dívka sebou nosí.Střih a následuje druhá zbytečná scéna,která je ještě divnější než ta s očumovací.Sledujeme několik minut jak běloch vyrábí někde na farmě sádrové klokany a pamáhají mu domorodci.Scéna skončí,děj se vrátí k putující trojici a divák si brble pro sebe "kurva co to jako mělo být"!Střih a trojice doputuje k opuštěnému domu,kde následuje nakrmení,napojení,praní hader a další scéna se zavěšeným(ne oběšeným) domorodcem u které už jen rezignujete a doufáte,že ještě jednou uvidíte koupající se Jenny Agutter.Teď už jen dvojice přijde do malého městečka,kde žije jeden jediný muž,který jim nepomuže a ještě jim vynadá,protože miluje svoji konev na zalévání.Střih a oba sourozenci stojí na jakémsi šrotišti,kde se chlapečkovi líbí a začne si hrát.Střih a koukáte na dívku...ano na TU dívku,která se objímá někde v bytě s chlapem jeví se jako dospělejší a čumí do blba.Kdo nepochopil napovím,sourozenci jsou zachráněni.Jak?Netuším.Poté už jen následuje krátká retrospektivní scéna,kde se původní trojice čvachtá v jezírku a já mám rozporůplné šimrání na koulích,protože vidím opět nahou Jenny Agutter a krátce na to zjistím,že zde někdo hodnotil maximálním počtem hvězd. ()
Počáteční rodinná scéna je famózní. Následující pouť je poutavá, avšak mohla být trochu kratší. Hudba je poněkud nepatřičná, neříkám tím, že špatná. Škoda jen, že si film neudržel kvalitu prvních patnácti minut, byl by to skvost. Romance a okouzlení minimalistickým přežíváním v poušti... ()
Film vyrostlý z dohasínající hippies éry. Vykašleme se na civilizaci a zpět do lesů, hor a palouků! Yeah! Šla bych hned... Zanechme za sebou malichernosti jako peníze, domy, pohodlí a rozeběhněme se nazí a bosí přes kořeny a travou do nebezpečí a neznáma! ...s klidnou myslí... ()
[3,5*] Poetický film o blízkom stretnutí dvoch veľmi odlišných svetov, jedného "civilizovaného", druhého divokého. Dielo je založené predovšetkým na skvelej kamere, čo veľmi neprekvapí, keďže debutujúci režisér je výborný kameraman. Obrazy austrálskej prírody (sprevádzané výbornou hudbou Johna Barryho) sú malebné a veľmi živé, film často pôsobí ako prírodopisný dokument (časté zábery rôznych živočíchov). V tomto je režisér veľmi silný. Čo sa ale týka dramatizácie a psychológie postáv, tam to je už o niečo slabšie, Roeg zrejme nemá až taký cit pre rozprávanie príbehu. Postavy sú inak celkom sympatické, chlapec je milý (režisérov syn Luc), dievčina je veľmi príťažlivá (Jenny Agutter), domorodec je "kúl" (David Gulpilil). Milým spôsobom bola vo filme zobrazená jazyková bariéra medzi postavami, ktorú preklenul až malý chlapec. Je to dané tým, že deti jazykovú bariéru príliš nevnímajú a preto sa ľahšie dorozumejú. Mimoriadne pôsobivá je scéna s dvorením na konci filmu. Veľmi dobrý pocit z filmu mi trochu kazí len pár menších nezmyslov, ako sú žiarivo biele košele hrdinov (ako z reklamy na prací prášok) po tom všetkom, čo zažili. alebo ľahostajná reakcia dievčiny s chlapcom na tragickú smrť svojho otca (to je v Austrálii bežný spôsob, akým tam reagujú na náhlu smrť svojho rodiča?). Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
Oslava australské přírody v roli průvodců žena a dítě. Dějově jednoduché, vizuálně krásné, příjemně plynoucí, avšak místy hluché. ()
Přiznávám, že jsem čekal něco trochu jiného. Něco podobného jako Smaragdový prales, jen méně tradičně natočeno. Film o tom, že některé tzv. primitivní kultury jsou mnohem lepší než my a říkal jsem si, že takové poselství by spíš chtělo přístupnější zpracování, než takové, jaké zvolili autoři. Postupně jsem si ale uvědomoval, že ten film vlastně není o tomhle nebo aspoň ne jenom o tomhle. Těch významů se v něm dá najít mnohem víc. A i když vyjadřuje svůj rezervovaný postoj k západní civilizaci, ani svět přírody a Aborigidů přespříliš neidealisuje. Taky jsem byl dost zaskočen způsobem vyprávění - částé flashbacky, prostřihy z alternativních dějů, možná vize. Trochu mi to vzdáleně připomnělo Démanty noci. Oproti nim je však tento film méně experimentální a víc "prožitý", tak aspoň působí na mě. Přes všechny podivné (místy nepříjemně, místy příjemně) pocity, které ve mě film vzbuzoval, jsem se přistihl, že je pro mě téměř nemožné odtrhnout oči od obrazovky. A i když jsem bezprostředně po skončení nebyl úplně nadšen, myšlenky na ten film mě od té doby dlouho nepřestávaly pronásledovat a napadla mě řada interpretací jak celého filmu, tak dílčích scén. Nechápu tam úplně všechno, ale takový už svět je (ne vždy scela pochopitelný) a o tom je ten film tak trochu taky. Dá se říct, že nabízí velice bizarní, ale taky velice intenzivní divácký zážitek, co dlouho doznívá... ()
Je jasné, že se mi to líbilo, ale konkrétně popsat pocity a dojmy z filmu bude už těžší...prozatím asi nemožné. Walkabout aneb cesta fyzická i duševní, cesta od dítěte k dospělému. Problém složitosti filmu pramení v rozsahu a počtu myšlenek. Dospívání, konfrontace národů, tolerance, láska, přátelství, zloba a smysl života...na první zhlédnutí je toho trochu moc. ()
Prapodivny film, ani neviem, ako ho hodnotit - kdesi medzi 2 a 4, takze davam 3* :-). Zbytocne domotany strih/rezia. Dojem kazi aj doraz na mlade telo tej babenky: pohlady pod suknicku, nahate dlhe sekvencie, kupanie, pancusky, prsicka.. - nenapada ma privela hlbsich dovodov, preco to tam reziser vocpal v tomto rozsahu. Dej je v podstate jednoduchy - 2 decka sa snazia prezit, po tom, ako sa ich tatko podpali, nez sa ich pokusil pred tym zastrelit v pusti. Divne podla mna, ci? Tak deticky sa tulaju teda pustou, stretnu domorodca a potom je to uz hodne zmotana splet dojmov a paralel a nahatej pubertiacky. Da sa docenit netradicnost pocinu, ziadne USA schema, kde sa 5x napomoze prihluplemu divakovi sledovat dej a co nim chcel autor povedat, nez zozere dalsi hamburger a vyfucia mu z tlstej huby bubliny po litere koly - tuna proste moc neviete, co to ma byt a co si mysliet; skor to vytvara dojem. Ako pozerat do kaleidoskopu a hladat korelacie. V podstate pekne spravene, no hodne zamotane a znepokojive. Ta message, ze v pralese su ludia ako my a ze su citlivejsi a prirodnejsi, sa da zrejme onakvejsie naservirovat. Najviac mi bolo luto toho tipka, co tam beha s postavenym muzstvom, vyzdobeny kvetinkami a pretancuje celu noc, a ono ho nechape a ci nechce, a tak to nez vzda a hodi si maslu.. Dost animalne a smutne. Hm.. Tak 3* teda, aj ked neviem, ci je to oukej tak.. Update: citam si komentare inych este a sa mi zda, ze ludia trpia pocitom, ze behat s bakulou a tlct kengury po hlave je velice romanticke - to je chobotina vazeni, keby ti domaci mohli, tiez zajdu k masiarovi a nebudu sa ondit po lese; zeru ich muchy, umieraju mladi a vacsinou su hladni a je prilis teplo alebp prilis kosa. A nakolko nezorientovani su svedci i vyjav, ze chlap sa po odmietnuti proste obesi na strome. Keby to spravil beloch, sa povie, ze sme degenerovana civilizacia. Ked to spravi polonahy pralescan, tak sa povie, oj aky bol prirodny. Urcite su hajzli aj medzi nimi a prirodni/citlivi/romanticki medzi nami. Ludia jak ludia. Nasa nespokojnost nam navrava, ze v lese by to bolo fajnejsie. Nebolo. ()
Nudné a zmatené ... proč jejich otec udělal, co udělal ? ... kudy pak vlastně šli ... ? měnil se terén, měnilo se prostředí, ... ale nepochopitelně, ... náhle, ... holka byla hezká, ale nejsem pedofil, takže nahé scény mi byly spíš protivné, vůbec mi to celé nedávalo smysl, ... ach jo, ztráta času ... ()
Tak toto sa mi pacilo. Na prvy pohlad sa zda, ze poukazuje na rozdielnost "nasej" rozvinutej civilizacie a tej zaostalej, niekde v australskej busi. Je to vsak rovnaka divocina ci uz v betonovej alebo poriadne vlhkej a zelenej dzungli. V kazdej sa musite naucit ako prezit a byt akceptovany spolocnostou, partnerom, kolegami v praci alebo svojim kmenom. Neschopnost prezit/ziskat/byt uspesny vas moze stat velmi vela. Walkabout je umelecky film pre zaciatocnikov. Sice rozprava viac kamerou nez slovami, tieto obrazy su vsak velmi vystizne, vacsinou surove a naturalisticke. Protiklady su podane takmer formou cierna a biela, takze su lahko rozoznatelne. No a este je tu mlada Jenny Agutter a to je poezia sama o sebe. Ak sa vam paci australska priroda, tak toto je urcite nieco pre vas. ()
Film je o stenách, ktoré si moderný človek postavil okolo seba, ale taktiež aj o vybudovaní vzťahu medzi odlišnými kultúrami, o dôvere a zmene. 80% ()
Nejvíc se mi líbily ty každodenní drobnosti. Je mi jasné, že jsem všechny kulturní symboly a náznaky nepochytila, ale to, čeho jsem byla schopná si všimnout bylo trefné - třeba ty všudypřítomné mouchy. Ty jsou v Austrálii fakt děs. A propojení různých střihů a i zvuků a různých kultur v rámci jednoho kontinentu...moc pěkně provedené. ()
Za trnkovým keřem? Podobný styl používání hudby a střihu. Pořád v tom filmu vidím československou stopu. Navíc když někde uprostřed filmu začne znít z rádia česky četba na pokračování??? ()
Krásný příběh, odehrávájící se v krásné přírodě... ()
Zvlastne odosobnene hemzenie a putovanie cudzich tvorov po cudzej planete, chvilami snad natocene mimozemstanom. A prijemna odbocka do napodiv nie az tak davnych cias ked sa este sledovala vizia filmu ako svojbytnej formy umenia. V tomto pripade silne autorsky prispevok podany az polodokumentarnou formou a s priebeznym napĺňaním autorskych tendencii asociativnymi vlozkami a prestrihmi. Ako celok to potom vyznieva ako odosobnena meditacia nad jednym premnozenym druhom, ktory sa odcudzil svojmu povodnemu prostrediu i podstate vytvaranim barier vonkajsich (voci prostrediu) i vnutornych (voci sebe navzajom). Vadili mi tam neorganicke posuny plniace ciste funkciu toho naplnania (najma nepresvedcive ukoncenie hlavnej postavy). Ono totiz ta zdanliva rousseovska idealizacia na inych miestach dostava dost na frak (vo vysledku to vyznieva ze nasa pritomnost je zatazou v kazdom pripade, lisi sa len rozsah nasledkov - aspon to mi vyplyva z tej znepokojivej posadnutosti detailmi zabijania inych tvorov z oboch stran - masovej civilizacie i uslachtileho divocha). Spolu s rovnako znepokojivymi detailmi zaniku a rozkladu sa tak otvara druha a hlbsia rovina - ziadna idyla, just a cold cold universe. Vyborna hudba: John Barry. ()
něco bych rád napsal, ale všechno se mine a nemůže tenhle film vystihnout. je to spíš taková poezie a o tý se nemá moc mluvit. stejný je to tady. buď ten film budeš "cítit" nebo půjde mimo tebe. mně to opravdu (i se zpětným pohledem po nějaký době) oslovilo. ten konec.. jak tam příjde... a k tomu ta básnička... a sakrapráce!!! ()
#10 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/522-walkabout ()
Brutální cynismus západní civilizace versus brutální nádhera přírody. Jednoduchý děj (Dvě bílé děti se ocitnou samy v australské divočině, cestou zpět potkají domorodého chlapce absolvujícího svou iniciační cestu, který jim pomůže přežít) nám předkládá několik námětů k zamyšlení. Postupné vzájemné sbližování bílé dívky s aboriginským chlapcem, odrážející její přibližování k přírodě a jeho k bílé civilizaci (ta je zde neustále přítomna prostřednictvím rádia), naruší až dívčino nevědomé(?) odmítnutí, k němuž dojde na samé hranici "jeho" a "jejího" území - opuštěná farma u silnice. Hranice zůstávají vymezeny, územní i vztahové. Přímo se nabízí i kontrast mezi původní a bílou civilizací. Je to však kontrast? Nejedná se o pokračování téhož jinými prostředky, v jiných kulisách? A konečně, je tu také zpodobnění kruhu v lidském životě - ať jdeš jakýmkoli směrem, jakkoli dlouho, zase skončíš tam, odkud jsi vyšel; a zůstává otázkou, zda se vždy jedná o šťastný návrat. Vizuálně je to čirá filmová nádhera, spousta záběrů by se uplatnila v cyklu "Life". A třeba střihovou sekvenci koupání/lov z hlavy jen tak nedostanu. ()
Roeg, pro mě možná nejzajímavější anglický filmař své generace, si ve své (a Cammellově) výstřední prvotině "Představení" zažongloval s realistickými i přeludnými obrázky z londýnského podsvětí a (kulturního) podzemí, v druhém, neméně výstředním díle "Cesta" se vypravil do Austrálie, aby svůj záběr rozšířil a prohloubil ; nevznikl (jak před lety stálo v programu České televize) "milý a laskavý příběh", kde "není třeba hledat za příběhem symboly a metafory. Postačí vnímat laskavý příběh", nýbrž symboly a metaforami překypující básnivý esej o kultuře obecně a té naší zvlášť, o trvalé ztrátě nevinnosti a Ráje. Dr. Hnízdil (by) nad obsahem jistě zaplesal. Navíc nám Roeg nabízí řadu příjemných setkání : s rozmanitými dvou- i čtvernohými domorodci v čele s osmnáctiletým Davidem Gulpililem v jeho první roli, s verši A. E. Housmana, češtinou v rádiu.... Množství kladných ohlasů (namátkou třeba LIBOREK_) potvrzuje, že jsme v Čechách a na Slovensku ze stálého zvyšování životní úrovně ještě úplně nezpitoměli. ()