Violet Evergarden: film

Upřímně jsem po shlédnutí trpěla menšími obavami, že je se mnou něco špatně, když s hlavní linkou nejsem moc spokojená. Domnívala jsem se, že mě tvůrci mají po předchozích zkušenostech s Violet relativně přečtenou a dobrá kombinace hudby, ohromné práce animátorů a silných slov mě opět dostane (přestože prvnímu filmu se to až tak dobře nepodařilo), i když na to všechno budu vlastně už dost připravená. Překvapení nebyla silnou stránkou žádného z příběhů. Ale! Jakkoliv moc jsem Violet přála ten nejsladší konec, realitou je, že do mě narazil silou papírové vlaštovky. Přes dojemně vytrvalé sebemrskačství hlavních hrdinů bych nakonec možná přivítala víc, kdyby se kouzelná panenka v životě skutečně posunula dál. I kdyby se při tom měla třeba držet za ruku s Dietfriedem. Stejně jako všem pánům, kteří zde nechali pro mě velmi konejšivé komentáře, jež mě přesvědčily, že v pofilmové rozpolcenosti neplavu sama, mi Ulyssova (Yurithova/Yurisova? ikd.) linka přišla mnohem silnější a sáhla mi studenou kovovou rukou přímo na duši. Celkově mě film o svých kvalitách prostě nepřesvědčil dokonale (i když Violet Evergarden jako celek považuji za jedno z nejlepších a nepochybně nejkrásnějších animovaných děl, které jsem měla možnost vidět), a trochu mi v něm chyběli Leon a Taylor s Amy, na jejichž životy za hranicemi času, který jim byl vyhraněn ve filmu a seriálu jsem se moc těšila a alespoň plytší uzavření jejich příběhů by mě moc potěšilo. Na rozdíl od Věčnosti a píšící panenky jsou to ale tentokrát velmi silné čtyři hvězdy. (17.10.2021)

Film je docela slušným a sympatickým zakončením příběhu Violet Evergarden. Ovšem tím, že jsem čekal, že bude konečně rozseknutá celá situace s majorem, jsem předpokládal, že budu ronit potoky slz, autoři mě budou mačkat a ždímat ze mě každou slzičku a i když jsem byl dojatý, musím s politováním oznámit, že mě mnohem víc zasáhl příběh chlapce jménem Yurith, než celé vyústění hlavní dějové větve. Zkrátka vedlejší linie, kde Violet dělá svojí práci, pro mě byla emocionálně silnější, než velké finále. Možná to bude tím, že samotný příběh Violet je nakonec docela tuctový a odvíjí se přesně tak, jak by si ho dokázal vymalovat i průměrný divák romantických filmů s očekávanými zvraty a dějovými obraty v závislosti na uplynulé stopáži filmu. Pro většinu ostatních to asi nebude chyba, vždyť dostáváte přesně to, co jste chtěli, ale já prostě očekával něco víc. Violet Evergarden mě v seriálu přesvědčila, že hrát na emoce umí, ale hlavně že to dokáže efektivně a i tady ve filmu u mě některé pasáže zabrali (viz zmíněný Yurith), ale při samotném finále to najednou až tak dobře neklapalo a já se v důležitých momentech spíš utápěl v nádherných vizuálech a záběrech na noční moře a měsíc, než abych byl v zajetí hluboký citů. V určitou chvíli jsem si třeba spíš všiml, jak krásné má Violet oči, než abych byl zasažený z toho, že zrovna pláče... Je tu i možnost, že chyba bude u mě a že zrovna teď, když už mi pár dní není zdravotně zase nejlíp, mě romantika vlastně tolik nezajímá a až se u mě příště naplno probudí jaro, zkusím tohle celé znova a třeba se můj dojem změní, ale dneska dokážu jenom říct, že je to takové obyčejné, docela uspokojivé a v mnohém očekávané zakončení jednoho příběhu v nádherném grafickém i hudebním kabátku, kde mě občas něco chytlo a potěšilo (včetně vzpomínek na některé momenty ze seriálu a ukázek mnohých starých známých postav) a obzvláště jsem ocenil důraz autorů na význam dopisů a psaní vůbec, protože ta jedna věta ve stylu "Pokud něco nedokážeš říct, co kdybys to zkusil napsat..." má u mě docela smysl. 7,5/10 (05.06.2021)

Dal bych maximum, ale nedám, protože SPOILER!!!!!! nesnáším ufňukané chlapy (dá se jim vůbec říkat chlapi?), kteří se obviňují a tvrdí, že svoji lásku ochrání nejlépe tím, že od ní utečou co nejdál a zahrabou se do země tak hluboko, aby je nikdy nenašla. Sice rozumím, proč se ze scénáristického hlediska občas takový charakter hodí, já bych je však strčil do pytle a poslal poštou (evidentně nejsem sám). Konec SPOILERu. Líbilo se mi, že ve filmu využili několik linek ze seriálu a zajímalo by mě, zda stará žena, provádějící v muzeu, byla Taylor. Čímž doplňuji, že jsem samostatně nekomentoval předchozí film, který je sice fajn, vnímám ho však jako výplň mezi seriálem a tímto důstojným filmovým uzavřením příběhu. P.S. Poštovní známka z konce filmu má nominální hodnotu (což je u známek naprosté informační minimum), je však bez označení názvu země (což je sice zřídkavé, například Velká Británie to však také neoznačuje). (12.07.2023)

Tohle je zakončení celého příběhu. Seriál jsem pořád doufal v další řadu seriálu, ale 140 minut stejně nahradí mnoho dílů. Vidět předchozí seriál je nutnost. Příběh se točí kolem nejdojemnějšího dílu seriálu, ze kterého využívá spoustu flashbacků a na jeho základě zde přidává další podobný příběh s malým dítětem. Zde se také skáče v čase. Dalším důležitým obsahem je Violetin vztah k Majorovi. Opět plno flashbacků a posun příběhu dále. Osobně mě nejvíce na seriálu bavilo polidšťování Violet. Zde je již "plně vyvinutá", takže se zde pouze recyklují dříve uvedené dvě věci. Děj tlačí dopředu Major. Citovou a smutnou stránku pohřební dopisy. Poutavý vizuál, plné oči slz a pěkná hudba. Kouzlo originality se po seriálu vytratilo, ale i tak je vysoký nadprůměr. Zvláště pak na obsah na Netflixu. (17.10.2021)

Hodina dějové vaty úplně o ničem a pak obvyklá violetovská emocionální ždímačka a pár hysterických scén na závěr. Očekávala jsem, že vysvětlení majorova dlouhého zmizení bude pěkně přitažené za vlasy a nebyla jsem zklamána. Violet romanticky skákající z odplouvající lodi do moře a plovoucí ke břehu a podobné špeky z červené knihovny - s těma svejma kovovejma rukama by zahučela ke dnu jako cihla.  Po skončení filmu cítím hlavně úlevu, že se její příběh konečně uzavřel. (25.10.2021)