Zpráva o záchraně mrtvého

Snímek svůj námět o tušení blížící se smrti (a o věcech, které s tím souvisejí) záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pomaličku vyprávěný film na sebe vrší dokolečka se opakující dialogy a narativně vyprázdněné záběry, přičemž účelně odměřené a výrazově holé scény zachycuje s důrazem na faktickou věcnost v pečlivě komponovaných záběrech, vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu. Pozoruhodný je motiv mechaničnosti, zprostředkovaný kladením důrazu na přítomnost různých strojů (od přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah), do nějž jsou ve výsledku zahrnuty i obě hlavní postavy, vysedávající u nemocničního lůžka nereagujícího muže a opakující jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých replik. Kromě toho se film sice pokouší docílit skrze nejrůznější jinotaje a výraznou symboliku i nějakého duchovního a transcendentálního přesahu, leč činí tak bez jakékoli znatelnější substance. Navzdory čerpání z režisérovy osobní zkušenosti a pevné režijní ruky tak ze Zprávy o záchraně mrtvého vznikl zcela neživotný a čistě akademicky a uměle působící koncept, který má šanci zaujmout svým balancováním na hraně kontemplativní meditace jistou okrajovou množinu festivalového publika, leč pro valnou většinu diváků bude pravděpodobně představovat jen silně nevstřícnou a topornou podívanou, při jejímž sledování bude převládajícím pocitem ubíjející nuda. (25.03.2022)

Prázdnota - filmová, emocionální, lidská. V příběhu o smrti a umírání z pohledu rodiny je to nepochopitelný paradox. Umění lze dnes ale nalézt prakticky kdekoliv, záleží na interpretaci. Vždy lze jen suše a univerzálně konstatovat, že jde o film pro náročného diváka. Já filmu ale diváky přeji, protože jinak půjde jen o soukromou (nechci říkat přímo sobeckou) vizi autorů za zdroje z fondů, které by jinak posloužily jinde a těm tvůrcům, kteří k divákům dokáží promluvit. [KVIFF 2021] (29.08.2021)

intimní drama o vyrovnávání se / připravování se na odchod bližního svého, které sice nestrhne a ani nevydoluje nějaké větší emoce, přesto ale má něco do sebe. S Václavem Kadrnkou sice na plátně nebudeme nejlepší kámoši, na druhou stranu je ale fajn, že se někdo nebojí točit i neprvoplánové a ne úplně divácky vděčné filmy. Cesta se k nim hledá těžko, ale i na půli cesty je to pořád lepší než většina českých vztahových "komedíí"...60% (04.07.2023)

Po velmi ambiciózním proslovu pana režiséra při premiéře na KVIFF jsem očekávala inteligentní podívanou o vnímání hranice mezi životem a smrtí očima zoufalých příbuzných, kteří navštěvují svého nejbližšího u smrtelného lůžka. Místo toho jsem dostala doslova a do písmene prázdnou devadesátiminutovku, kde hlavní postavy ani nemluví jako normální lidi, ale pouze v hádankách. Dobrý úmysl, nic moc zpracování. (04.09.2021)

Měl jsem radost, že zvolený neortodoxní formát obrazu není jen náhodnou „artovou“ volbou, ale naopak dobře ladí s prostředím, kde se zápletka odehrává, a bylo vlastně osvěžující vidět dílo v atypickém rámování. Nepochopil jsem ale vůbec jinou tvůrčí volbu, kvůli níž mám s filmem zásadní problém. Zpráva o záchraně mrtvého se na jednu stranu snaží popisovat obnaženou lidskost a nezkrášlenou realitu odcházení, ale dělá to prostřednictvím postav, které se vůbec nechovají a nemluví jako lidé, nýbrž jako roboti nebo mimozemšťané vyžívající se v symbolech a metaforách, a tak ve finále film tu lidskost vlastně úplně postrádá a empatie diváka si jen těžko získá. Chtělo by to celé být takovým lehce divným a hluboce moudrým artem o životě, smrti a všem mezi tím, ale vyznívá to ve finále spíš jako repetitivní domýšlivá póza, jakou byl i Křižáček, ten byl jen o dost víc úmorný. A musím taky dodat, že zvolené obsazení hlavních rolí pro mě bylo velmi rušivým elementem, protože Vojta Dyk a Zuzana Mauréry opravdu jako syn a matka nevypadají (věkový rozdíl 16 let, optický rozdíl daleko nižší) a dokud to ve filmu nebylo explicitně řečeno, měl jsem je za sourozence. Následující půlhodinu jsem pak místo přemýšlení nad tím, co ten film chce sdělit, rozjímal akorát nad tou podivnou castingovou volbou. A scény mrtvolně strnulého Dyka zírajícího vstříc labyrintu nemocničních chodeb byly vyloženě z ranku momentů tak špatných, až jsou vlastně zábavné. [KVIFF 2021] (29.08.2021)