Bota jménem Melichar

První film Zdeňka Trošky je prakticky dokonalá dětská komedie, ve které funguje všechno: počínaje skvělými výkony dětských a mládežnických neherců (!), přes přímočarý, nekomplikovaný a přitom stále dokola bavící příběh, až k (sice proklatě dobové, ale právě proto přesně přiléhající) kolovrátkové Vágnerově hudbě "v rytmu diska zdálky zblízka". Žáci a žákyně Dochleba, Bakula, Lamková a spol. hláškují s kadencí, o které se všem pozdějším Kameňákům může jenom zdát, první lásky prvňáčků a deváťáků jsou naprosto uvěřitelné, a všechno je zároveň lehce dojemné i neskutečně zábavné. Opět je na místě sice otřepaný, ale bohužel pravdivý povzdech: takové filmy už dneska nikdo netočí. I když: naděje umírá poslední a proto je na místě Troškovi vzkázat: "Já počkám. Já mám času dost..." :). 100 %. (05.06.2008)

S postupem času zjišťuji a to bez nějaké nostalgie, jak je tento rodinný film vlastně nadprůměrný. Takových filmů je málo a povedených ještě méně. Proto je třeba si jich vážit. Upřímně, kdo hledá chyby, vždy nějakou....Ale kdo a proč by hledal něco v tomhle? Leda nějaký rejpal....Vypněte a dívejte se! (21.06.2021)

To ještě Troška neměl pocit, že je scenárista a tak natočil film, za který se nemusí stydět. Pravda je, že režie je nevýrazná, ale dětské herce Troška zvládnul. Je jen dobře, že se neuchýlil k aplikaci režijních nápadů. Scénář je celkem nenáročný, takový ten typ rodinného filmu s několika světlými okamžiky, které obstarává postava Radima. Tento film je rozhodně to nejlepší, co Troška natočil. (20.06.2019)

Když srovnám s tematicky obdobným seriálem "My všichni školou povinní", je mi film méně sympatičtější, ať už ve zpracovávaném tématu nebo vedení herců. Nemohu však říct, že bych s tímto výsledkem nebyl spokojen - na Zdeňka Trošku velký nadprůměr a při sledování jsem byl o to víc zaskočen, že stejný člověk dal život i neblaze proslulým Kameňákům. (12.07.2009)

"Nakoupit, do čistírny a na hřbitov. Babička má dneska narozeniny." Tak i nějaký ten problém dospělých se tady řeší, ale hlavní je škola. A tady přichází na řadu povzdech: Že já se hůř neučil. Jenže mě to nenapadlo, že by se dalo propadnout z kreslení ze školy do školky. Ale pozdě bycha honit, takže tohle je ta správná vzpomínka na soušky učitelky, přezůvky, pubertu či socialistickou diskotéku v tělocvičně. A samozřejmě na Standu s Péťou, protože na ty jejich odrhovačky nelze zapomenout. (22.06.2016)