Marijka nevěrnice

Z respektu k osobě mistra českého slova Vančury nakonec hodnotím takto. Po tvůrčí stránce až revoluční, ponechání silného dialektu, který diváka při monolozích nutí skoro až k dedukci, skvělé záběry krajiny a zobrazení podkarpatského folklóru v několika podobách i takové zdokumentování zručné řemeslné práce, také skvělé herectví domorodých horalů a celkově velmi slušné drámo. Technicky trochu slabší s až naivními střihy (z dnešního pohledu), k hlubšímu zamyšlení stojí i postavy Židů, zvolený obraz je nejspíše reálný, nicméně trochu kontroverzní, zvlášť když v Německu byly již antisemitské myšlenky naplňovány v praxi. I dnešní divák si to může přebrat všelijak. Osobně bych uvítal více prostoru pro samotnou Marijku, jejíž představitelka se mi líbila a bylo vidět, že do drsná krajiny i tohoto živobytí jednoduše patří. "Já toto znaju...". (27.01.2018)

Najväčším prínosom filmu je jeho autenticita. Žiadni herci, žiadne kostýmy, žiadne umelé stavby či kulisy. Reálny obraz života v Podkarpatskej Rusi, ktorý sa snažili autori oživiť nejakým zaujímavým príbehom. Myšlienka to bola iste dobrá, ale bohužiaľ, nepodarilo sa im to. Veľkým nedostatkom je nezrozumiteľnosť dialógov. Napriek tomu, že divák príbeh aj tak pochopí, ostáva v ňom pocit nedokonalosti a následne aj rozladenia. Vyvrcholenie v záverečnej scéne je tak bez silného pocitového zážitku - a to je na veľkú škodu, pretože práve táto scéna by si to zaslúžila. Váham s hodnotením, celkom na štyri hviezdičky to nie je, ale prihliadnúc na rok vzniku, autentičnosť prostredia a príbehu, predsa pridávam jednu hviezdičku naviac. (16.04.2016)

Nebudu si nic nalhávat, pokud by se mi ten film nehodil k maturitě, ani prstem bych o něj nezavadila. Ani samotné dílo Olbrachta mě nijak nezaujalo, k Vančurovi jsem si prozatím cestu taky nenašla, přesto jsem se dívala. Ten dialekt je opravdu hrozný, ještě že k filmu dali titulky. Příběh samotný mě moc nezaujal, znala jsem jej z hodin češtiny. A vykreslení dobové krajiny? No to mě opravdu nezajímá... Pro mě ten film byl docela ztráta času, díky bohu že to trvalo jen lehce přes hodinku. (17.06.2013)

Okouzlení filmem bylo poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard První republiky. V době, kdy se stále konstituovalo filmové řemeslo a o umění se spíše dalo snít (tuto genezi na několik let rozhodil a více do času posunul nástup zvukového filmu), byli mnozí přesvědčeni, že nejsou jen povolanými, ale i vyvolenými (r. 1930 je např. rokem nástupu legendy našeho hraného filmu Otakara Vávry). MARIJKA je plodem těchto snah, úsilím o hledání a vytyčování nových cest. Kouzelník našeho jazyka a tragický národní hrdina druhého odboje Vladislav Vančura patřil také do této početné a rušné skupiny. Dobrý scénárista byl i ambiciózním režisérem. Fenomén Podkarpatské Rusi, exotického území Československé republiky, se v třicátých letech stával stále zřetelněji organickou částí tehdejšího československého vnitřního světa. Zájem vedoucího českého národa nebyl předstíraný; upřímnost a skutečná touha pomoci strádajícímu malebnému lidu byly vůdčími motivy jeho aktivit. Olbrachtova literární předloha umožnila zbraslavskému lékaři mimořádný ponor do tohoto dnes zcela zaniklého světa. Vznikl tak mimořádný hraný film, zdařile prolnutý dokumentárním etnografickým záběrem. Vedle průbojného filmu PŘED MATURITOU tak vzniklo další pozoruhodné dílo, jehož hodnotu v daných dobových kontextech nemohl snížit ani přerývaný Vančurův režisérský rukopis. První režiséři-umělci se tehdy - jak jsem již upozornil - teprve rodili. Filmová vlna třicátých let minulého století která již tehdy dosáhla na mezinárodní festivalová ocenění, je prvním nádechem k velkému rozkročení naší národní kinematografie v letech šedesátých. A krásná rusínská žena, nádherná příroda polonin a bída, tak dotírající na tento nejvýchodnější výběžek Masarykovy a Benešovy republiky, je i odkazem robustního sociálního cítění tří velkých mužů české kultury. (15.03.2011)

Třetí režijní práce Vladislava Vančury, známá pod sloganem film tří spisovatelů, je dílo plné protikladů. Vedle Vančury se na celém projektu podíleli ještě Ivan Olbracht (námět) a Karel Nový (scénář). Když se v létě roku 1933 tato trojice vypravila natáčet exteriéry na Podkarpatskou Rus, byl konečný výsledek očekáván s velkou zvědavostí a nadějemi. Olbacht, skutečný znalec tohoto drsného kraje, se pokusil zachytit na pozadí příběhu o potrestané nevěře vesnické krásky prostý obraz vesnice v ryze dokumentárním charakteru. Vlastní děj byl na úkor obrazové složky odsunut do pozadí a tak opravdu jedinou přetrvávající hodnotou tohoto filmu zůstává citlivé kameramanské umění Jaroslava Blažka a působivý hudební doprovod Bohuslava Martinů. Do hlavních rolí byli obsazeni neherci, vybraní přímo na místě natáčení. Film při své slavnostní premiéře zklamal diváky a naopak potěšil kritiku, která byla příjemně překvapena čistě nekomerčním přístupem tvůrců (Filmově se dívat, Vpád umění do českého filmu, Nevšední z nevšedního). Tehdy však rozhodoval divácký úspěch a neúspěch, který Vančuru pronásledoval po celou jeho filmovou dráhu. Vedení společnosti A-B pak nechtělo v dalších letech riskovat podobný komerční propad a doporučilo Vančurovi zkušeného technického praktika Václava Kubáska, s nímž ho pojilo blízké osobní přátelství. I přes stále se zvyšující časovou propast tvoří MARIJKA společně s Plickovým mezinárodně oceněným folklórním dokumentem Zem spieva a Úlehlovým Mizejícím světem cennou součást domácí kinematografie, zachycující prostředí a obyčeje zanikajících kultur. Na tuto tradici pak mohl v šedesátých letech navázat mladý Karel Vachek svou absolventskou reportáží Moravská Hellas. (08.10.2009)