Zabitá neděle

Filmu nemohu upřít atmosféru, nemohu mu upřít ani zajímavé vizuální zpracování, které diváka nutí plně se soustředit, sledovat. Není jasné co je sen, co skutečnost, co vzpomínka? Občas mi to bohužel jasné nebylo vůbec. U Andaluského psa mi to nevadilo, zde jsem se chvílemi ztrácel. Po skvělých snímcích Farářův konec a Nikdo se nebude smát slabší. Ale stále podnětné. (08.05.2009)

Režisérka filmu tvrdí, že po natočení Zabité neděle jí schvalovací komise oznámila, že film nemůžou pustit do distribuce, protože je velmi depresivní a beznadějný. To je ovšem pravda, ale zavírat ho za to do trezoru dokázali jen tupounští hlavouni, jakými komunisti byli. Zabitá neděle je mistrovsky natočený příběh o vojákovi, který tráví svůj čas mezi zdmi vojenské pevnosti a svoje beznadějné tápání po životě utápí v alkoholu. Film je natočen chvílemi až dokumentárním způsobem a kameramani filmu předvádí svoje umění. Výborné prostředí Josefovské pevnosti a jejího blízkého okolí skvěle dotváří depresivní a znuděnou atmosféru. (Pro příznivce metalové hudby bude jistě zajímavostí, že ve vojenské pevnosti Josefov se už kolikátý rok vždy v srpnu odehrává kultovní festival Brutal assault). Škoda, že se Drahomíra Vihanová k natáčení filmu vrátila až v roce 1994, mohla z ní být svým způsobem druhá Věra Chytilová, její styl byl v nějakých aspektech vcelku podobný. Každopádně Zabitá neděle patří do československé filmové špičky konce šedesátých let 20. století. (23.04.2016)

Už je tu zas zabitej čas, zpíval kdysi Michal David v intru úspěšného osmdesátkového titulu Láska z pasáže o životním stylu mladých příslušníků pražské galerky v době pozdního socialismu. O pár let dřív natočila režisérka Drahomíra Vihanová Zabitou neděli, snímek, který není jen povrchní kritikou stoupenců sladkého života na úkor druhých. Jde o studii odcizení a úpadku člověka, který dělá práci, co ho neuspokojuje, neumí se ale vymanit z ubíjejícího stereotypu vojenského života a myšlení založeného na autoritě. Nic jiného než střílet, poslouchat a přikazovat totiž neumí. Hrdina příběhu, důstojník ČSLA, nevidí smysl ve své práci a nenachází ani žádný osobní cíl, ke kterému by se mohl upnout. Svět kolem sebe vnímá jako prázdnotu a vrstvení banalit. Pohrdá rituály vojenských předpisů, děsí ho představa budoucnosti stejně fádní a ubíjející, jako je nudná a bezútěšná přítomnost. Dočasnou úlevu z pocitu opovržení nad sebou samým mu poskytují jen stále větší dávky chlastu a myšlenka na únik před zítřkem. Za tenhle negativní obraz naší armády odpovědní činitelé Vihanovou nepochválili. Film jako jeden z prvních skončil po zahájení normalizace v trezoru. I přes krátkou stopáž nebylo jednoduché tuhle nelíbivě natočenou, těžkou a nepříjemnou záležitost vstřebat, příště by to chtělo něco optimističtějšího. Celkový dojem: 60 %. (13.01.2017)

Nějak jsem se dlouho neměl ke zhlédnutí tohoto pozdního novovlnného počinu. Téma odcizení, citové vyprahlosti, životní nudy ve mě vzbudilo očekávání, že půjde o těžkopádnou variaci na tehdy módní importovaná témata ze Západu v rukou nezralé absolventky FAMU. Po zhlédnutí Vihanové posledního celovečeráku jsem začal být k tomuto jejímu debutu ještě skeptičtější. Ovšem film si mě nakonec našel sám a já nestačil žasnout. Nuda a odcizenost zde vůbec nevytváří vyprázdněné a statické vyprávění, které má diváka udolat. Naopak Vihanová zvolila velmi neotřelé formální postupy, aby vyjádřila vzrůstající znechucenost ze života, rozpad okolního světa, vědomí a vábení smrti, zhmotnila ubíjející existenci sevřenou v hradbách pevnosti, tedy pocit, který na diváka až agresivně útočí, místo toho aby jej uspal. Utrpení z nesmyslného a prázdného bytí se tak přenáší i na druhou stranu plátna a konečný akt protagonisty se tak jeví jako opodstatněný a pochopitelný. Díky podmanivým kulisám a atmosféře poloopuštěného pevnostního města snímek nabízí i silné vizuální zážitky a dějiště nachází silné pojítko s Arnoštovým vnitřním stavem. Svoji všestrannou sevřeností a přesným rozvržením Zabitá neděle prozrazuje nemalé ambice, které byly naštěstí úspěšně naplněny, čímž vzniklo jedno z nejnadčasovějších a nejpůsobivějších děl československé nové vlny. (26.04.2013)

Nepochybně zajímavý film. Mezi spoustou méně známých herců vyniká Míla Myslíková nebo Jan Vostrčil, který si možná ne náhodou zopakoval kapelníka z Konkursu. A samozřejmě Ivan Palúch v hlavní roli důstojníka Arnošta. Oceňuju famózní práci s kamerou, třeba ve scéně s prostitutkama nebo v závěru. Zdánlivě prázdný a bezduchý úvod k přednášce o střelných zbraních podává jasný obraz toho, co si lidi, dokonce i sami důstojníci, o armádě mysleli. Není pak divu, že důstojník s nijak vysokým míněním o armádě a svém vlastním konání utápí svou prázdnotu v nicotných debatách o řeřichách a jiřičkách, vrcholem je pak absurdní sepisování protokolu s dívkami, které se opalovaly ve vojenském prostoru. Stejně nesmyslné, ale o to půvabnější jsou Arnoštovy debaty s malou holčičkou Ingrid ve stylu: „Nemůžu bejt prezidentem. Prezident musí umět anglicky.“ (!) Je jasné, že ve všech svých obrysech a v celkovém negativistickém vyznění musel film provokovat a není divu, že ho hned zakázali. Nicméně přiznávám, že ve vší té obrazotvornosti a těžko pochytitelných symbolických odkazech jsem to asi úplně nepochopil. (11.04.2009)