Dým bramborové natě

Rudolf Hrušínský opět dokázal, že to byl prostě Pan herec co umí hrát dramatické postavy s neskutečnou bravurou, že mu to člověk prostě věří. Příběh osamělého doktora co se snaží na venkově či malém městě pomáhat jak se dá až se snaží zachránit mladou dívku co je těhotná, ale dítě nechce. Film je hodně smutný a končí dost špatně ,ale i zároveň pro někoho dobře. (21.09.2009)

EDIT: Tak jsem na to pár letech zase kouknul, a najednou mám před sebou úplně jiný, nedotažený film. Čekal jsem, že hlavní postavou bude doktor Meluzín a jeho vlastní léčba z rozčarování, tedy z toho, jak celý život dělal, co vlastně nechtěl, podřizoval se manželce, kolegům v ústavu, a sice to dotáhl až na špičkového lékaře v Paříži, ale prostě nedělal to, co chtěl on sám. A teď to dělat chce. Jenže Vláčil kašle na postavu doktora Meluzína, což je pak žel znát i na výkonu jinak obvykle excelentního pana Hrušínského, který zde působí nerozhodně, neb neví, co a koho má vlastně hrát. Jeho postava odnikud nikam nejde a nedojde. Celé se to soustředí jen na tu stařeckou depku a melancholii, a jak pravil můj syn, člověk by spíš čekal, že se v té sanitce rozsekají všici. PŮVODNÍ KOMENTÁŘ: Dokonalý snímek o stárnoucím doktorovi, který podobně, jako se pálí na podzim bramborová nať, se cítí na podzim svého života vyhořele. Hle, symbolika! Odjíždí z rušné a vystresované Prahy na venkov, kde vlastně chce život jen tak dožít, ale interakce s osudy lidí kolem něho ho nutí jednat jinak. Celé je to melancholické, jak asi stáří a rekapitulace mohou být, ale uvěřitelné, skvěle zahrané a reálné. (24.06.2018)

Ještě teď mi hučí v hlavě dunění stožáru vysokého napětí v závěrečné scéně, stejně tak mě mučí i zamlžené okýnko, valící se déšť, nepřehledná cesta, černý nákladní vůz. Vláčil do této záverečné scény vtisknul marnou snahu hlavního hrdiny. Vynikající Rudolf Hrušínský a pro mě překvapení Jana Dítětová v roly sestřičky s tak ničivým pohledem, že skutečně zamrazí. (19.01.2008)

Hrušinského lekár prichádza na dedinu, začne riešiť ich problémy, do ktorých sa zamotá aj emocionálne a divák má pocit, že to už v českom filme videl mnohokrát. Lenže vo Vláčilovom podaní sa jedná o dielo predsa len utlmenejšie a depresívnejšie, ako sme z prostredia českej filmovej dediny zvyknutí. Asi Vám pripomenie štýlom skôr Karla Kachyňu. Po polovici začne byť jasná téma filmu a čím ďalej sa blížime ku koncu, tým je nám jasnejšie, ako musí film skončiť a pochopíme, že akýkoľvek iný záver ako ten predpokladaný by bol nelogický. Očakávania sa naplnia, ale katarzia prichádza iba polovičná. Stále lepšie, ako z diváka ždímať slzy. (20.01.2014)

"To je jaksi proti lidské přirozenosti jít z lepšího na horší....A tohle má být horší? Pro někoho třeba ne..." Tento Vláčílův melancholický příběh z vesnického prostředí o doktoru, který se rozhodl přejít z místa šéfa kliniky a docent na fakultě na místo obvodního lékaře, má dvě zásadní klady. Jednak je to úžasně úsporné (přesto dokonalé) herectví Rudolfa Hrušínském v roli doktora Jana Meluzína a pak velmi přiléhavá (zádumčivá) hudba Zdeňka Lišky. Určitě zajímavou roli učitelky zde pak ztvárnila i Věra Galatíková. Přes všechny tyto klady, to ale za mě ani po opakovaném zhlédnutí na plný počet  hvězdiček není. Může za to podle mě scénář filmu (nebo možná už sama předloha Bohumila Říhy), který pokud jde o postavu doktora Meluzína vyznívá ke konci tak nějak do ztracena. V úvodu filmu doktor říká, že se chce vrátit k "sobě, k tomu co byl nebo co ještě je". Tomu návratu ale chybí nějaká jasnější pointa. Tedy pokud za ni nemám chápat tu situaci s poněkud nevydařeným "domácím porodem".  PS: Opětovně zhlédnuto (a komentář napsán) u příležitosti 100. výročí  narození Františka Vláčila (20.02.2024)