Holubice

Ze začátku trochu jako s Červeným balonkem, lítost nad tím, že už se mi nedaří naladit na dětsky přímočaré vnímání obrazů a zvuků (čímž nechci říct, že bych jedno nebo druhé považoval za dětský film) a místo toho se durdím na autora, že má tu drzost předkládat mi „jenom“ obrazy a zvuky k obdivování. Ale jak se objevily siluety pražských věží (které po uhelných haldách a mořských pobřežích najednou vypadaly tak exoticky, že jsem chvíli nechápavě koukal, v které zemi jsme se to ocitli), začalo mě to pomalounku unášet, ještě jsem se trochu cukal u demonstrací výtvarných technik, ovšem Koblasova socha skvělá, nejpozději u ní jsem do toho přece vplynul a u panoramatu střech se zvukem příboje celý svět splynul v jedno a bylo dobře. (06.05.2019)

V průběhu filmu přijde moment, kdy se musí divák rozhodnout, zda jeho sympatie získá bílá holubice nebo černej kocour. Na rovinu se přiznám, že já fandil Satanovi. Film samotný je imho prolezlý estetikou socialismu: holubice samotná, sídlištní socha chlapečka s uniformními rysy (za atribut sídlištní děkuju Adamovi B.), grafika holubice jako by vypadla z takové té hnusné čítanky z konce 80. let. Sám jsem ještě jednu v bájných 90. letech používal, takže vím, o čem mluvím. [Pozn. pod čarou: Už se těším, jak se uvidím v dalším, jistě přínosném, dokumentu ČT. Už podle fundovaných otázek pana režiséra bylo znát, že půjde přinejmenším o stejně kvalitní dílko, jako je Obnažený národ.] (24.07.2014)

Artificiální hra s mezinárodně (i festivalově) sdělným symbolem míru, užitým jinak než v budovatelsky kýčovité internacionalistické multiplikaci. Ve své době jistě větší zjevení než dnes, s odstupem let experimenty prošpikovaných. Bohatě vypracovaný scénář s paralelními příběhy, pečlivě vystavěná vizuální složka, podporující se znalostí aktuální světové kinematografie symboličnost scénáře pomocí přírodních, architektonických a dalších prvků, mistrovská ♫ Liškova skladatelská práce s emocionálním účinkem za pomoci rozmanitého instrumentáře (... to vše tehdy v projekci čsfd za účasti dokumentaristů s proklatě nízko nasazenou laťkou profesní etiky a obdobnou komunikační technikou). Srovnej Andrej Končalovskij Malchik i golub. (25.07.2014)

Jeden z najkrajších pocitových, poetických a zároveň detských filmov, aké som kedy videl. To nemyslím len v tejto kombinácii, ale aj samostatne. Trochu sa o niečo podobné snažil u nás Dimitrij Plichta, ale poézie Vláčilovho diela nedosiahol. Niektoré zábery by ste si hneď nechali zarámovať nad posteľ, či skôr na stenu pred ňu, aby ste ich videli ako to prvé po zobudení. Pokiaľ ste teda melancholický typ. (29.03.2018)

Na filozofické fakultě brněnské univerzity studoval František Vláčil estetiku a dějiny umění, současně pracoval ve skupině loutkového filmu jako scénárista a režisér. Na počátku padesátých let se stal členem studia Armádního filmu, kde do roku 1958 natočil více než třicet naučných, instruktážních a dokumentárních filmů. Jeho první samostatnou režijní prací v oblasti hraného filmu byla barevná poema Skleněná oblaka. Ve filmové básni Holubice se střídavě ocitáme na baltickém pobřeží a v pražském ateliéru mladého malíře, přičemž výtvarná koncepce filmu je založena na kontrastu těchto dvou světů. Kamera neustále mění své úhly pohledu, a tak dětský hrdina jako by místo přes plot lezl do nebe a dívka Susanne zase vycházela ze svého pokoje rovnou do moře. Je tedy více než reálné představit si šok, jaký Vláčilův snímek musel tehdy u diváků i kritiky vyvolat. A jak je patrné, určitá výjimečnost a umělecká originalita, snoubící poezii všedního dne a metaforický příběh o zranitelnosti, zůstává fascinujícím zázrakem i v současnosti. (26.03.2014)