Za hranicí temnoty

Docela rád občas ve filmu hlavním postavám fandím. Tady to rozhodně nešlo, neboť nikdo normální se zde nevyskytoval. Ono by to zas tak nevadilo, ale zdejší záporáci jsou úchylní tak hnusným způsobem, že bylo problémem to pro mne dokoukat. Nějaké scény jsou sice nechutné, ale není to nic, co by mne nějak zaskočilo, to by se D'Amato musel snažit ještě o kousek víc. Technicky a režijně není Buio Omega žádným propadákem, důrazně bych vytkl jenom hudbu, která je za prvé příšerná a za druhé hraje i tam, kde nemá co dělat. Jak už jsem řekl - film špatný není, jenom se mi prostě nelíbil. (18.08.2008)

Pokud má člověk už nějakých pár hororů nakoukaných, Za hranicí temnoty mu nemůže připadat ani zdaleka tak šokující a extrémní, jak se to očividně snažilo v době vzniku být. Na téma „láska až za hrob“ byly v pozdějších letech natočeny daleko lépe a zábavněji třeba oba díly Nekromantika a jakmile si člověk odmyslí to perverzní téma, zbude mu jen odpudivě a lacině natočená italská hororová rutina, co nedokáže dostatečně bavit a jejíž děj spěje odnikud nikam. (18.11.2018)

I když se tomuto D´Amatovu "horroru" (je to vůbec horror?...) nedá upřít perfektní technické zpracování, kterým překonává i řadu filmů pozdějších, v podstatě se nejedná o nijak výrazně zábavné nebo zajímavé dílo. Film má neuvěřitelně pomalé vyprávění a děj, vyloženě se vleče a táhne a je to opravdu na škodu. Celé mi to připomínalo provokativní a excelentní Island of Death (1975)", ovšem právě kvůli pomalému ději, který vedl od ničeho nikam, Buio Omega ve srovnání s tímto okrajovým "majstrštykem" prohrává. Některé scény jsou dobré a efektní, ale prostě mne to chvílemi nudilo. D´Amato vytvořil mnohem lepší horrory, jako je zejména naprostá bomba Rosso Sangue aka Absurd aka Antrophopagus 2 (1982) ... Každopádně na D´Amatovy poměry a dobu vzniku je to kvalitně zpracovaný, okrajový, provokativně-perverzní trash... (15.04.2008)

Mladý muž nemůže žít bez své zemřelé dívky, proto se rozhodne jí vykopat z hrobu, odveze si jí domů a tam jí mumifikuje. Tím spustí řetězec událostí, které vyústí ve tři vraždy. Tento film je mnohými považován za nejlepšího D´Amatovu práci. Přesto, nebo právě proto se neubráním zklamání. Pominu stupidní dialogy a mizerné herce, to snad ani není tak v gore žánru důležité. Horší je, že film má nulovou atmosféru, pestré, křiklavé barvy moc hororově nepůsobí a ani hudba od The Goblins, jinak tak skvělých v Argentově Suspirii, tu moc nezapadá. Jednotlivé vraždy nejsou moc propracované, nejsou moc "gore". V tomhle ohledu je pro skalní gore příznivce uspokojivá snad jen koupelnová scéna s řeznickým sekáčkem a kyselinou. Paradoxně tak nejpůsobivější scénou je ta, ve které neuvidíme ani kapku krve, kdy Amato střídá záběry na plná ústa obědvající domovnice a na zbytky těla rozpuštěného kyselinou. V tu chvíli opravdu ztratíte chuť na jídlo. (22.09.2003)

Na rozdiel od špecifického katarzného účinku, ktorý psychicky zdravý divák dosahuje po zhliadnutí žánrovo funkčného hororou sa pri diele Buio Omega dostaví špecifický pocit znechutenia, ktorý môže navodiť jedine režisér, ktorý sa nevie rozhodnúť, či má svoju kariéru zasvätiť hororu alebo pornu. Otrasné emocionálne vákuum tu nie je odrazom žiadnej vedomej estetickej koncepcie, je to nemohúcnosť tvorivej osobnosti, ktorej sa pery múzy (alebo čoho) dotkli prvýkrát a naposledy o rok neskôr v úžasnom Antropofágovi. Nekrofília, ktorou sa režisér snaží desiť je tu podaná s do neba volajúcou nezáživnosťou. Istú porciu desu vnáša do diela druh mučenia, ktorý vyvinula stredoveká justícia a ktorý poznáme z procesu s Čachtickou paňou, čo je na celovečerný film nepostačujúce. Jedinou životaschopnou spomienkou sa tak stáva zámocká služobná, ktorá by v prípade rozpustených vlasov vyzerala ako pokrvná príbuzná Mony Lisy. To ale nie je horor (ako sa to vezme). (24.03.2018)