Sedmnáct zastavení jara

Nejsem pamětníkem televizního vysílání seriálu, viděl jsem ho až nyní po vydání na DVD, nicméně chápu, že pamětníci mohli být tenkrát velmi spokojeni. Nejedná se o žádnou ideologickou masáž, je to solidní špionážní seriál, který ale dnes už bohužel působí poněkud rozvlekle. Divák, který je vyzbrojen trpělivostí a není paušálně proti všemu, co bylo natočeno v tehdejším SSSR, ale může mít ze seriálu stále docela dobrý pocit. Samozřejmě se někdy i zasměje různým naivitám, zejména při vypravěčově komentáři. Nebo když němečtí pohlaváři píší své dopisy a vzkazy azbukou. Podobně jako ve Švýcarsku na poště se telegramy píší na tiskopis nadepsaný Měždunarodnaja telegrama. Ale tyhle přehmaty už dnes mají svůj půvab. (31.05.2007)

Až se nechtělo v 70 tých letech věřit, že něco tak napínavého,"dobře koukatelného" mohl vyprodukovat v dobách socialismu (u nás po srpnu 1968) Sovětský svaz. Je samozřejmě otázka, zda by to bylo též tak zajímavé, kdyby Ottu von Stierlitze nehrál charismatický Vjačeslav TICHONOV, který byl bezesporu hvězdou č.l u sovětského filmu. Nevím, komu jinému by takhle "sekla" německá důstojnická uniforma. Další hvězda Oleg TABAKOV byl zaručenou hereckou investici, neboť ve spoustě filmu si podobnou roli zahrál. Těšili jsme se vždy na pokračování a není vůbec od věcí, kdyby tento seriál zařadila česká televize do svého programu i po těch téměř 30.letech. Já se tomu seriálu nebojím dát 5*. (25.09.2007)

SEDMNÁCT ZASTAVENÍ je ne ruskou, ale světovou klasikou svého žánru. Zpravodajsky dobře informovaný Julian Semjonov vytvořil vděčnou faktografii v jednom ze svých nejlepších románů "čtiva" a autorský tým, jemuž převapivě - zejména v ruských poměrech - dominovaly ženy (režisérka Taťjana Lioznova), vytvořil z klasické zpravodajské látky lyrický skutečný obraz Německa posledních týdnů a měsíců Hitlerovy moci. Sovětské protiněmecké úspěchy té doby ve válce zpravodajských služeb byly dány ideologickým, ale i mravním vyhrocením, které neskutečná hloupost a myšlenková nesourodost nacistické ideologie nemohly nevyvolat. Tichonovův výkon, jeho takřka dokonalé převtělení do německého cítění a myšlení, je opravdu mimořádný. (Ale ač nerad, musím korigovat některé soudy svých kolegů. Vjačeslav Tichonov je určitě jedním z nejlepších ruských herců, zdaleka ne však herec jediný - namátkou jmenuji Smoktunovského, Uljanova, Bondarčuka, Čerkasova, Šukšina. Stierlitz určitě není hlavní rolí jeho života - daleko nespornější je jeho ztvárnění Andreje Bolkonského v Bondarčukově VÁLCE A MÍRU). Ve srovnání se seriály současnosti ZASTAVENÍ JARA nemohou neuspět. Má to ovšem jeden předpoklad: diváka, který je poučen, připraven a natěšen. Toto dílo a plytká zbava jsou totiž pojmy, které se vzájemně vylučují. (11.02.2008)

…. „ Budeme vám vyprávět o některých událostech posledního válečného jara. Posledního jara války. Za tři měsíce bude fašismus poražen, ale teď probíhají nelítostné boje na Odře, pod Budapeští, v Pomořansku. Budeme vám vyprávět jen o 17 dnech tohoto jara.“ Tak začíná seriál, který jsem jako dítě sledovala s očima navrch hlavy. Otto von Stirlitz, obratný řečník a stratég ve službách sovětské tajné služby, byl můj milovaný hrdina a v německé uniformě mi připadal neodolatelný. Rusky zpívanou píseň jsem měla (přes velké protesty mámy) nahranou na kotoučáku a to hned za úvodní klavírní skladbou. Teď s odstupem času, mohu jen potvrdit své 4* hodnocení, které si seriál u mě udrží i nadále. A přiznávám, že všech 12 dílů vysoké špionážní hry jsem si s velkou chutí zopakovala. Před lety na mě nejvíc zapůsobila emotivní scéna výslechu ženy za přítomnosti jejího nedávno narozeného dítěte a jako další, beznadějná situace ženy na útěku před gestapem, která je schovaná v kanálu se dvěma kojenci v náručí. A dnes k nim přibylo i rozloučení Stirlitze s vlastní ženou, kdy se na sebe mohli pouze dívat, a to každý od svého stolu vzdáleni od sebe přes celou kavárnu, přitom to bych si bez připomenutí už nepamatovala. Abych to nějak uzavřela, ne vše co mělo nálepku CCCP bylo nutně špatné a „Sedmnáct zastavení jara“ určitě stojí za vidění i přes stáří 33 let. (19.10.2006)

Seriál, který se stal kultovním jen proto, že ostatní produkce socialistické televize byla obvykle ještě pitomější. To ovšem není důvod k oslavným tirádám, které provázejí smrt režisérky Lioznové. Seriál je prý poetický a prý není tolik zatížen ideologií, což znamená jen to, že se vyvaroval těch nejkřiklavějších prosocialistických hesel. Já vidím jen ideologií poznamenané řemeslo kolísající kvality a místy neumětelské až na hranici směšnosti, odolávající zubu času podstatně hůře než mnohé podobné seriály ze stejné doby z druhé strany železné opony. Je na čase připustit, že totalitní zřízení zabránilo tvořit opravdu nadaným lidem. Snažit se nacházet ztracenou kontinuitu oprašováním jakžtakž přijatelné socialistické veteše a přisuzovat jí kvality, které nemají a nikdy neměly, je překrucováním historie. (02.10.2011)