Horký vítr

Šurda Šurdilovič byl v socialistické televizi zjevením z jiného světa. Geniální flegmatik s nepřekonatelným odporem k jakékoliv práci, nebyl zrovna typickým hrdinou doby. Dodnes mi není jasné, jak se mohl na naše obrazovky probojovat. Zvlášť když při prvním uvedení (cca 1982) byla ještě nějaká "perestrojka" naprostým sci-fi. Možná si bolševici mysleli, že lidé budou Šurdu odsuzovat. (I když tohle se mi jeví jako naprosto zcestná myšlenka.) Lidé ho samozřejmě zbožňovali. Všichni mu záviděli jeho bezstarostnost a jeho (vlastně úplně zdravý) přístup k životu. O dekádu později, když se to v bývalé Jugoslávii začalo hromadně mydlit, nechápal jsem: Tohle je přece kraj Šurdy Šurdiloviče! Jak se to mohlo stát? "Horký vítr" patřil ve své době k vůbec nejkultovnějším seriálům: Jako dnes máme LOST a PRISON BREAK, tenkrát vládl Claudius se Šurdou. K mým nejoblíbenějším scénám patří ta, v níž se svérázný hrdina seznámí se svým budoucím věrným druhem (oba dva byli ideálními komickými typy, na jaké se nezapomíná): Šurda coby lazebník zjišťuje, že se k jeho holičství blíží nějaký chlapík (patrně další práce). Okamžitě uléhá a simuluje nevolnost. Poněkud přitroublý zákazník je ležícím holičem nejdříve využit k tomu, aby uvařil kafe a naservíroval mu ho (Šurda nemůže vstát, protože by se mu "odkrvila hlava"). Když pak zákazník vyjeví své přání ("oholit"), Šurda jej požádá, aby si zatím, než mu bude trochu lépe, namydlil obličej. Zcela zmatený chlapík se tedy s brbláním namydlí. Šurda jej chvíli zamyšleně pozoruje a nakonec absurdní situaci korunuje větou: "Víte, pořád se mi to nezlepšilo. Nemohl byste se oholit sám?" (31.03.2006)

Jednom odletječe ptice, ulice naše ostače bez sunca, čovjek ispratiče ženu, dugo na vjetru još stajače sam! Jednom odlazi svako putem svog života na rastanku samo srce kaže ja ču se vrátiti. Nezapomenutelnou píseň Olivera Dragojeviče "A sad adío i ko zna gdje, i ko zna kad" se Šurdovým tanečkem jsem tančil jako kluk v obýváku před televizí. (01.04.2013)

Matně si vybavuji tento příběh z nuzného prostředí, jehož hlavním hrdinou byl hochštapler jménem Borivoj Šurdilovič a také si vzpomínám že dospělá část naší domácnosti se nad jeho eskapádami výborně bavila. Mně osobně utkvěl z celého seriálu jediný dialog, kdy se vnouček ptá: "Dědo, co je to sex?" "Neříká se sex, ale keks." "A co je to sexuální maniak?" "Říká se keksuální, ničí keksy."A teď podle toho zkuste něco hodnotit. (26.06.2007)

Ljubišo Samardžič, představitel nezapomenutelného Šurdy, holiče trpícího na nízký tlak, bydlícího v malém bytě s manželkou, dítětem a starými příbuznými, jako klasický socialistický fluktuant prochází různé zaměstnáni, aby nakonec vždy zjistil že "tohle" mu prostě nevyhovuje. Takže se nám představí jako taxikář, závozník, nebo taky hlídač v samoobsluze /jediný zloděj, kterého chytne je jeho kamarád Michajlovič, kterého vzápětí pustí a sám se poroučí taky/, aby nakonec skončil tak jak začínal- krásně tančící, geniální holič (07.01.2007)

Z dětství neznám, nepamatuju se, ale rodičů se na to zeptám. Uvedení tohohle seriálu taky nechápu, ta odlišnost jugoslávského komunismu od Sověty diktovaného československého (visegrádského) je zřejmá, narážky na Západ (Vesna cestující jako letuška) a hlavně v titulní roli největší nemakačenko na východ od Železné opony, hrdina, jehož triumfem celý příběh vrcholí. Ačkoliv první dva díly jsou trochu odlišné, a já byl hodně skeptický, nakonec jsem si Šurdu a jeho okolí oblíbil. Zásadní roli v tom hrál dabing, za všechny Heřmánek, Hrušínský, úžasný Jiří Hálek (kdo ho podle jména znáte?) a celá plejáda dalších (Adamíra, Brabec, Neděla, Obermaierová, Teplý) - všichni seděli svým předlohám dokonale. Občas vidíte škodovku v ulicích, občas se soudruhům zasmějete. Krásný šedivý po Jugoslávsku. EDIT: Tak otec to nezná, což se moc divím. (15.11.2015)