S láskou k vlasti nejdál dojdeš

• První a nakonec také poslední položka ve filmografii Rolanda Klicka, která vznikla jako komerční žánrová zakázka, měla být začátkem jeho spolupráce s producentem Berndem Eichingerem. Ten chtěl vyrábět ambiciózní komerční projekty, které by německé kinematografii navrátily slávu a mezinárodní věhlas z 20. let 20. století. To se mu posléze také podařilo, když dal vzniknout titulům jako Nekonečný příběh (1984), Jméno růže (1986) či Pád Třetí říše (2004). Od spojení vizionářského Eichingera a osobitého Klicka si mnozí slibovali velkolepou budoucnost a již jejich první projekt velká očekávání stvrdil. Klickovo zpracování brakového studenoválečného románu spisovatele Johannese Maria Simmela vysoce ční nad ostatními adaptacemi jeho populárních předloh, které hojně realizoval žánrový rutinér Alfred Vohrer. Klick ve spolupráci s kameramanem Jostem Vacanem proměnil tuctové vyprávění v dynamický thriller, v němž vyzdvihl morální ambivalentnost rozděleného Berlína. Slibně rozjetá kooperace Eichingera a Klicka se bohužel rozpadla kvůli tvůrčím a osobním neshodám nad podobou jejich připravovaného druhého projektu. Tím měla být adaptace věhlasného autobiografického románu o berlínských nezletilých prostitutkách a prostitutech závislých na heroinu „My děti ze stanice Zoo“, kterou nakonec pro Eichingera realizoval Uli Edel. (Zdroj: Letní filmová škola)