Titan

Titán patrí k filmom, na ktoré sa nedá dopredu pripraviť. Je to ako s tvorbou Larsa von Triera. Môžete ju mať celú napozeranú, no pri ďalšom stretnutí zasiahne opäť intenzívne a fyzicky bolestivo, takmer ako po prvýkrát. V prípade tohtoročného víťaza Zlatej palmy ide o silne telesný zážitok, ktorému sa navyše podarilo udržať si okolo seba hrubú clonu tajomstva. Z obsahu, ani z traileru nie je celkom zrejmé, o čo v snímke vlastne pôjde a mnohí v tom nebudú mať o nič jasnejšie ani po jej vzhliadnutí. Titán je príbehom dvoch ľudí, ktorých osudy sa v jeden moment pretnú za vcelku bizarných okolností, aby si navzájom jeden druhého obrazne adoptovali. Na pozadí surového násilia, ktoré miestami zavádza divákovu pozornosť od jadra podstaty, sledujeme ich túžbu po naplnení elementárnych ľudských potrieb – odovzdania a prijatia lásky. I keď žiaľ a hnev oboch postáv pramení z úplne iných zdrojov, na ceste ku šťastiu a zmiereniu sa s osudom, ich zväzuje rovnako neúprosne. Alexia/ Adrien (Agathe Rousselle) a Vincent (Vincent Lindon) si medzi sebou vytvoria vzťah fungujúci na princípe win-win, ktorý je akokoľvek zvrátený a komplikovaný, súčasne dojíma akousi detskou úprimnosťou. Francúzska režisérka a scenáristka strieda vo svojej provokatívnej snímke potešenie s utrpením, nehu s brutalitou a prvky body horroru s citlivou rodinnou drámou. Máme tu výbornú kameru, fungujúci soundtrack, niekoľko momentov, ktorých zreteľný obraz si, aj proti svojej vôli, tak ľahko z pamäte nevymažete a hercov, ktorí v stvárnení svojich znepokojivých postáv idú trúfalo až na dreň. Na druhej strane bojujem s určitými scénami, ktorým nedokážem priradiť žiaden prenesený význam a mierne sa obávam, či ich jedinou funkciou nebola iba provokácia s obsahovou prázdnotou. Motivácia hlavnej hrdinky je pomerne rozpačitá, kdežto pri Vincentovi sa dá pekne čítať. Vo výsledku ide o nie celkom konzistentný experiment, v ktorom sú obsiahnuté témy pokrivenej sexuality, bezútešnej osamelosti a popierania skutočnosti. No nech budete z kina odchádzať s akýmikoľvek pocitmi, Julia Ducournau sa svedomito postará o to, že o jej novinke budete ešte dlho premýšľať. (25.10.2021)

Julia Ducournau je rozhodně nová silná, kontrovérzní a zajímavá tvář Francie, která jde ve šlepějích Gaspara Noeho a jeho rukopis je zde hodně cítit, samozřejmě dojde i na Body Horor Cronenbergovského rázu, což je fajn, ale bohužel zde byly i pasáže, které mi nic moc neříkaly - především ta s Gender tématikou.První půl hodinu jsem byl však vyloženě nadšený. Spousta nahoty, erotiky, násilí, parádní vyvraždění baráku připomene rannější exploitationy z Francie a už jsem si říkal sakra jó Francie je Zpět! Netradiční sex s autem a následné WTF oplodnění je rozhodně úlet jak se patří, bohužel větší druhá půlka filmu už taková paráda není, vlastně ubyde úplně vše, co mě na té první bavilo. Ve finále to trochu pozvedne zajímavý porod, ale bylo to po většinu času už spíš jen divný než zajímavý a zábavný. Škoda kdyby si film držel tempo úvodní půl hodiny, tak bych nejspíš odcházel s plným kotlem. Svým vyzněním provokativní a docela originální film, divácky však nevděčný.Příběh 3/5, Akce 1/5, Humor 1/5, Násilí 3/5, Zábavnost 3/5 Hudba 3/5, Vizuál 3/5, Atmosféra 3/5, Napětí 2/5, Emoce 1/5, Herci 3/5. 6/10. (21.10.2021)

Nic feminističtějšího na trhu už asi nenajdete. Dávám čtyři spíše z recese, ale musím říct, že styl této režisérky mě asi nepřestane překvapovat. Raw byl určitě lepším zážitkem, ale Titane je prostě takovej brutální bizár, že tomu ty čtyři dám. Do čeho všeho se Agathe Rouselle nechala kvůli roli překecat to mi fakt hlava nebere, ale pokud to mělo za cíl šokovat a pobouřit, myslím, že to zvládly holky na jedničku. Ať už se jednalo o soulož s autem, tělesnou metamorfózu či porod ocelového dítěte, ve všem jsem jako ženská viděla trochu větší hloubku a i tady na čsfd se vyjadřují hlavně muži, kteří se podle mě nedokážou přeprogramovat na jinou perspektivu, proto jsou ty názory třeba dost jednostranně. Jasně, bylo to fakt ujetý, i mě to zezačátku strašně iritovalo a vůbec jsem nevěděla, na co se to sakra divám a kam to hlavně spěje. Od půlky to ale získává i psychologičtěji zaměřenou notu a člověk  v tom toho může nalézt trochu víc, než by se zdálo. (18.12.2021)

V očekávání bizarní podivnosti jsme dostal podivnou bizarnost, což já rád. Halucinogenní příběh s místy vytříbenou klipovou estetikou nemá až tak daleko k předchozímu snímku autorky a je třeba na rovinu říci, že je opravdu pro menšinové publikum. Alexia po autonehodě v dětství není normálním člověkem, jelikož v hlavě má titanovou destičku. Ta kupodivu změní nejen myšlení, ale i tělo. Jistou spřízněnost bych viděl s filmy D. Cronenberga Rabid a Crash. Přes všechnu brutalitu jde o film, jehož hlavním motivem je láska. A také zázemí, kterým nemusí být domov. Ač se Alexia může zdát bezcitná a emocionálně ztracená, postupně se ukáže, že šlo jen o psychický blok, jenž stačilo odstranit. Alexia je v podstatě jakýmsi kyborgem, ve kterém ale převládá člověk. A když se najdou osamocené postavy, co se navzájem potřebují, je téměř vyhráno. Těch významových rovin je tu ale více. Sice jsem si představoval, že Alexia se stane matkou auta, ale takhle to bylo lepší. Skvělá hudba (milé retro) a kamera. Živočišná scéna v autosalónu, děsivý masakr v domě a nevyzpytatelní hasiči, co rádi tancují... (18.11.2021)

Dát 4* s nepříjemným pocitem / dát 3* s příjemným pocitem. Já byla vždycky sobec. "Cronenberg" bez znepokojivosti. Střepy bez tmelu. Nebo se mi jen ozývá ten titanový čep v zubu. (3,5* vztah taťka syn ňuňu; za 20 let kult) ..... P. S. Jestli to vyhraje Oscara, dávám 4* a jdu slavit na nejbližší parkoviště. (09.11.2021)