Adam Ondra: Posunout hranice

Je dost vypovídající, že film ani nemá scénář, je to na nízké kvalitě hodně znát, na formě i obsahu. Napaběrkovaný materiál není nijak zvlášť dobře natočený, sestříhaný, seskládaný, ani nazvučený, a vůči názvu navíc funguje kontraproduktivně: dokument rozhodně neukazuje Adama Ondru jako člověka, který by v jakémkoli smyslu posouval hranice. Materiál, doplněný lacině pár archivními záběry, jinak zcela nefunkčně pochází jen z krátkého období kolem příprav na olympiádu a na disciplíny, které Ondru osobně vůbec nezajímají, v nichž se cítí nesvůj a jako robot, bere svou účast dílem jako statusovou povinnost, dílem je znát, že si chce polechtat ego a porovnat se s druhými (zřejmě tajně doufá, že přece jen zaboduje). Oblast, v níž se prý proslavil jako nedostižný posouvač hranic, je zřejmě volné extrémně obtížné zlézání skalních útvarů v divoké přírodě, ale to je ve skutečnosti zcela mimo záběr tohoto snímku. Z použitých materiálů, u nichž je vidět, že prostě v krátkém čase nabrali a sflikovali, co šlo, navíc Ondra vychází jako nesympatický, ješitný, sobecký, na sebe orientovaný fracek, který ani nevnímá, jak odsunutá se cítí jeho "partnerka". V těch několika záběrech, kdy se na kameře dívka objeví, od ní slyšíme, jak její vlastní lezectví muselo jít stranou (má dokonce slzy v očích), později, jak se přestává aktivně podílet i na Adamově úspěchu jako jeho parťačka, protože "on už kolem sebe má na všechno tolik lidí, že na ni zbývá jenom psychická podpora", a tak koukáme, jak ho po telefonu snaživě uklidňuje, když v Japonsku na olympiádě nepodává uspokojivé výkony - přičemž víme, že ji nakonec ani nevzal s sebou, i když se na to těšila, protože cestu organizátoři propláceli jen dvěma dalším lidem z jeho týmu a ona se nevešla. Ondra ji neutěšuje, myslí jen sebe: "tak to prostě budu muset zvládnout bez tebe", slyšíme jeho jediný komentář k tomu, že jeho drahá zůstane sedět v Horní Dolní. Ostatně celá linie vztahu je stejně nejapná: na začátku snímku mu ona pomáhá rovnat kvanta jeho pohárů do vitrín, které se táhnou po celé stěně (na ty její nezbude místo, ale proč taky, stejně nebudou přibývat, přestože byla slibná lezkyně), pak se musí stáhnout, zatímco on trénuje s týmem podivných kokotů (směšný akupunkturista, ezo-masérka...), aby se pokusil zamachrovat v Japonsku, pak ji nechá doma, a pak si ona najednou prohlíží zásnubní prstýnek, jako by ho ani nebyla hodna, a v poslední scéně v dokumentu sledujeme, jako ona v bytě komentuje svoje rané těhotenské nevolnosti a důchodcovské cvičení, kterému se teď denně věnuje, zatímco on si leze sám někde ve volné divočině po skalách... Ani jednou mu dokument nedá příležitost se vyjádřit k tomu, co pro něj partnerka dělá, takže ani nevíme, jestli si toho vůbec všiml - a jak to bere ona. Jestli v jejich vztahu vůbec je nějaká hlubší rovina než společné vaření a jalové kecy nad talířem, se nedozvíme, dokumentaristu to nezajímalo. Stejně ujetě a nesympaticky povrchně působí i těch pár vstupů jeho rodičů, kdy maminka ho před svatbou štípne do zadku pro štěstí nebo si prohlíží s nekritickou opičí láskou jeho dětské fotky a lezecké deníčky a tatík se hrdě dojímá, o kolik líp leze jeho syn než on (jestli to byl tatík, teda, z dokumentu to není úplně jasné). (Naprosto paradoxně pak Ondra oddávajícímu kýve na to, že až v budoucnu přijdou takové chvíle, bude mít jeho partnerka a rodina samozřejmě přednost před jeho lezením.) Žádná hloubka, žádná reflexe, jen trapně povrchní řeči náhodných aktérů a záběry na Ondrovy tréninkové a uvolňovací praktiky, samolibé honění trika a řvaní na skalách.... Jestli Adam Ondra není takový duchaprázdný debil, jak to z tohohle dokumentu vyznívá, a jeho partnerka Iva taková nesebevědomá pipina, pak jim Jan Šimánek prokázal opravdu krutou medvědí službu svým filmařským "uměním" - a ne, to co předvedl, vážně není žádný rafinovaný "cílený amatérismus", jak se píše na jeho profilu, je to prostě jen amatérismus bez přívlastků, chaoticky sešitá slátatina bez scénáře a jakékoli profesní cti a narativní logiky. *~ (28.02.2023) (méně) (více)