Jdi a dívej se

Jdi a dívej se je doslova synonymem pro pěkně hutné a hluboko pod kůži se vtírající válečné drama. Tento snímek bych rozhodně nedoporučil slabším povahám, jelikož jde o pořádné depresárium! Všechny ostatní snímky, které se honosí žánrem "drama/válečný", jsou proti tomuto večerníčky pro děti. Kam se hrabe Schindlerův seznam... (22.01.2011)

Válka je vůl. Dělá z lidí bezcitné bestie, odevzdané trosky a celkově dokáže měnit lidský charakter zcela nepředvídatelným způsobem. Myslím, že naprostá většina německých vojáků oslavujících hořící stodolu plnou ruských civilistů byli před válkou normální slušní lidé, kterým dělalo problém zabít vánočního kapra. Příběh malého Fljora, který se nadšeně přidá k ruským partizánům aby vzápětí zpoznal ty nejodpornější válečné hrůzy, včetně osobní tragédie je rozhodně jedním z nejsilnějších a nejsugestivnějších filmových zážitků jaké jsem viděl. Brilantně zahraný a zrežírovaný snímek je skvěle a výpravně natočen (kamera bezmála geniální) ačkoli jde především o komorní psychologické drama mapující dopad válečného šílenství na zranitelnou lidskou duši. Společně se Schindlerovým seznamem by mělo být povinně promítáno ve školách, snad to přesvědčí většinu dětí natolik, aby si některé z nich časem neoholily hlavu, nenavlékly bombra a nešly za sborového hailování plivat na zeď židovského hřibitova. No, kdyby ne, alespoň budou po shlédnutí těchto dvou filmů vědět o druhé světové válce mnohem víc než většina současných nácků dohromady. (12.05.2008)

Ústřední postavou je dospívající chlapec, jenž o probíhající válce neví, stejně jako divák, téměř nic – pouze to, že „přichází Němci“ a musí přežít. Zcela chybí globální válečná perspektiva, pouze jsme jeho očima svědky hrůz způsobených procházející válkou, které ho postupně přeměňují z lidské bytosti v třesoucí se pytel masa. A po zhlédnutí filmu se mu ani nelze příliš divit, místy jde o opravdu psychotický zážitek. Všude špína, ztrhané obličeje, šílené výrazy a brilantní práce se zvukem, která náramně posiluje pocit přímé účasti a ztotožnení se s hlavním „hrdinou“. Po výbuchu bomby snad několik minut všechno přehlušuje pískot, ve zvucích prostředí (dunění, řev ptáků) se často ztrácejí hlasy okolních postav… A nádherná klasická hudba. Film je to hodně brutální, ale ve své naturalističnosti naprosto přirozený a hlavně dobře promyšlený, nejde o prvoplánový sled násilných a šokujících scén. Kašle na pseudohumanitu a vzletné řeči, ale jedním několikavteřinovým záběrem dokáže říct víc, než o co se Spielberg marně snažil desítky minut. Název opravdu trefně vystihuje obsah – jdi a dívej se. (19.07.2007)

Přehlídka hnusu, která člověku připomíná, jak se vlastně máme v současné meziválečné situaci dobře. Člověku mrazí v zádech, když si představí podmínky, v jakých muselo tehdejší obyvatelstvo přežívat, či bojovat o holé přežití. Jediná výtka z mé strany tak míří k českému dabingu, neboť se mi nepodařilo koupit film v originálním jazyce. Takže fakt, že malé holčičky dabuje muž s evidentně přiškrcenýma koulema tedy nelze považovat za vadu snímku jako takového. Opravdu velmi vydařený kousek filmařiny. Moc se mi líbila cesta, kterou si filmaři zvolili. Podávat příběh formou chlapce, který byl v podstatně donucen vstoupit do armády, byl velmi dobrý nápad. Na něm pak divák vidí úplně nejlépe, kterak ho cesta nelítostnou dobou poznamenala. Vůbec mi nevadil ani pozvolný rozjezd, který je jediným úsekem, kde má divák šanci zalapat po dechu. Poté už následuje čiré násilí a scénka s vypálením běloruské vesnice se mi zřejmě na dlouho vryje do paměti. (05.04.2020)

Jdi a dívej se je jeden z nejdepresivnějších, ne-li vůbec nejdepresivnější film, který jsem kdy viděl. Od začátku se filmem rozlézá bezmoc, ale v posledních cca 50 minutách již vidíme něco, co snad lze nazvat peklem na zemi, či absolutním rozkladem lidskosti. Účinek je brutální. Podobný zážitek jsem měl při sledování jednoho z triptychů Hieronyma Bosche. Obrovská koncentrace hemžícíh se detailů plných hnusu.Takový jsou obrazy Bosche a takové jsou i záběry tohoto filmu, jimž nechybí místy až absurdní rozměr. Tak působivé dílo jsem již dlouho neviděl a myslím, že na tento film do smrti nezapomenu. Řekl bych, že největší zásluhu na působivosti tohoto díla má asi kameraman. Tím, že svou kamerou často své postavy doslova pronásleduje, navozuje pocit neodbytné hrůzy. Ale dobrou práci odvedli všichni. Režie, produkce, herci, úzkostná zvuková kulisa, to vše zaleze pod kůži a zůstane pachuť a znechucení. Takovéto filmy jsou třeba. (26.05.2009)