Britský režisér Nicolas Roeg (1928) patří mezi nejpozoruhodnější filmové tvůrce, ačkoli se jeho jméno v posledních dvaceti letech jakoby vytratilo z mapy filmového dění. Kdyby nic jiného, pětice filmů, které natočil mezi lety 1970 a 1980, tedy Performance (Představení, 1970), Walkabout (1971), Don't Look Now (Teď se nedívej, 1973), The Man Who Fell to Earth (Muž, který spadl na Zemi, 1976) a Bad Timing (1980), významně posunula výrazové možnosti filmového média svou originální prací se strukturou filmového vyprávění a nemilosrdným, často k extrémům dováděným zkoumáním lidského charakteru.
Do filmového průmyslu Roeg vstoupil koncem čtyřicátých let. Svou kariéru začínal u vaření čaje a funkce klapky, ale poměrně rychle se přes pozici asistenta kamery na prestižních produkcích George Cukora, Freda Zinnemanna nebo Davida Leana vypracoval v druhé půli šedesátých let na velmi ceněného kameramana u takových režisérů, jakými byli François Truffaut (451 stupňů Fahrenheita, 1966), Roger Corman (Maska červené smrti, 1964), John Schlesinger (Daleko od hlučícího davu, 1967) nebo Richard Lester (Petulia, 1968). V roce 1968 natočil společně s malířem Donaldem Cammellem svůj režijní debut – velmi zvláštní gangsterku s názvem Představení, v níž jednu z hlavních rolí ztvárnil Mick Jagger. Představení, se svým tématem nejasnosti a znejistění lidské identity, syrovým zachycením sexu, konzumace drog a násilí, ale především inovativním pojetím střihu, byla spektakulárním začátkem jeho režisérské kariéry. Na společnost Warner Bros., která film produkovala, to byla celkem nepřekvapivě příliš silná káva a trvalo dva roky, než se film dostal alespoň do omezené distribuce. Podobný osud potkal o několik let později i další Roegovy filmy – Bad Timing (1980) a Eureka (1982). I ty produkční společnosti odmítly uvést.
Nicolas Roeg tak nastoupil dráhu jednoho z nejodvážnějších a zároveň nejkontroverznějších filmových režisérů. Jeho snímky vyvolávaly a stále vyvolávají extrémní reakce v celé škále, od obdivu až po hnus a pohrdání. Je to proto, že pracují s extrémy a dobírají se tak momentů, které berou půdu pod nohama naší vlastní samolibé (sebe)jistotě o kvalitách a dokonalosti lidské civilizace i kinematografie. Neil Sinyard trefně popsal Roegovy filmy jako vizuální stroje na prorážení lidského sebeklamu. Postavy v jeho snímcích zpravidla procházejí okamžiky, kdy měkne a drolí se jejich do té chvíle zdánlivě pevná představa o sobě samých. Často jsou „vysazeny“ v krajině, jež je pro ně neznámá, exotická, vzrušující a zároveň hrozivá, a jak pomalu vcházejí hlouběji do tohoto světa, objevují samy v sobě dosud neznámé rysy své osobnosti. V bytě rockové star, v australské poušti, ve Vídni, na americkém jihozápadě, v Benátkách nebo na opuštěném ostrově se ocitají uprostřed podivného a matoucího světa, který je zbavuje jistoty a probouzí v nich emoce, o nichž do té chvíle neměly ani potuchy.
Roegovy filmy jsou studiemi o nejhlubších lidských emocích, obsesích a touhách, které civilizace a společenské návyky zdánlivě pevně překryly lesklou deskou zvyku, norem a tabu. Nepřidávají se ale k sociálně realistické linii britské kinematografie, spíš k linii tvorby extravagantních „šílených básníků“, po bok snímků Kena Russella, Michaela Powella, Johna Boormana nebo Dereka Jarmana. Nejsou zdrženlivým popisem z odstupu a nepohybují se v tradičních trajektoriích lineárního chronologického vyprávění. Právě naopak. Jsou smyslné, divoké, plné extrémů, neuhýbají před ničím a jejich struktura ze všeho nejvíc připomíná puzzle. Příběh je v nich jakoby rozdrobený do malých fragmentů, mezi nimiž mají své místo ústřední okamžiky stejně jako zdánlivě okrajové detaily. Jsou to úlomky, jež se na sebe vzájemně nabalují podle nevyzpytatelné logiky vnitřních asociací stejným způsobem, jako se myšlenky vrství v lidské mysli. Směr se náhle a prudce mění, odskočí zpět, uhne bokem nebo prudce zrychlí a klidně jde pozpátku, nebo se v jakémsi vizionářském záblesku dotkne toho, co teprve přijde. Roeg je fascinován oněmi aspekty filmu, které z něj činí jakýsi „časostroj“. Jeho schopností pohybovat se v libovolném okamžiku v čase a prostoru, minulostí i budoucností, balancovat po křehké hranici na pomezí reálného a imaginárního, kde se odpoutává od prostého popisu skutečnosti a posouvá se směrem k prožitku ve vší komplexnosti a složitosti.
Takové zacházení s vyprávěním samozřejmě znesnadňuje jeho pochopení. Divák si tu nevystačí s prostým aplikováním víceméně běžných strategií a návyků. Roeg nevnímá film jako utišující prostředek pro unavenou mysl nebo prostor pro vyprávění příběhů a potvrzování pravd a jistot. Je pro něj médiem fascinujícím a jedinečným, jehož cílem je osvěžovat vnímání, provokovat a nahlížet do temných koutů lidské duše. A pozoruhodně samozřejmá svoboda filmů Nicolase Roega od konvencí filmového mainstreamu je dnes stejně osvěžující a inspirativní jako v době jejich vzniku.
MFF Karlovy Vary
