POMO

Krosžánrová blbina, která chce potěšit jetím proti proudu, ale která se nakonec stejně stane pouze akčním revenge béčkem s do komična laděnou brutalitou. Herečka v hlavní roli nicméně neotřele atypická. Nejtypičtější žánrové postavy ostatně schválně zařvou v prvních minutách, aby film hned v expozici překvapil a připravil na neotřelý zážitek. Ten vám může a nemusí sednout.

Příliš dlouhý adrenalinový dokument na to, jak bezkoncepčně skáče mezi sportovnímy styly a lokalitami. Z plavek a velkých vln do alpských lyžařských sjezdů, zpátky do vln a zase zpátky do hor, letních na kolech či zimních paraglidových. A zpátky do vln, na kite surfing. Hezké záběry ano, ale ty jsme již viděli i v soudržnějších a tematicky ucelenějších opusech. Ani zpovědi těch borců nepřinášejí žádné myšlenky, které by směrovali do nějakého závěrečného smysluplného resumé.

Tohle není seroš, ale ztrhující 5-hodinový film, který vzdává hold všem, co se podíleli na zastavení potenciálně ještě větší ekologické katastrofy, než k jaké tehdy došlo. Fantasticky přibližující jednotlivé etapy po výbuchu, umožňující prožít onu lidskou tragédii i národní katastrofu z více uhlů pohledu (od požárníků až po prezidenta Gorbačeva). Střílení kontaminovaných psů. Pomáhající horníci a jejich vůdce. Postupně vznikající pochopení a respekt mezi hlavnímí mužskými postavami (vědec Harris a politik Skarsgård). Rozkládající se těla ozářených v nemocnicích. Otřesný přístup šéfa KGB a vůbec obsazení a herecké pojetí jeho osoby… V tom filmu je tolik silných příběhových elementů, až je to k neuvěření. Mrazivě přesné zrcadlo lajdáckého, lživého a bezcharakterního politického systému, na kterém Sovětský svaz postavil svoji “slávu”, aby se jím následně nechal zevnitř zaživa prohnít.

Úspěch tohoto teen rádoby-slasheru nechápu. Zpočátku zajímavý námět s opakováním dne, do kterého se hrdinka probouzí a ve kterém je opakovaně zavražděna, je rozvinutý do repetitivní banality bez potřebné gradace a s jakože překvapením, které ji vůbec nikam neposune. Velice slabou třetí hvězdu dávám pouze za obrázkovou tvářičku Jessicy Rothe.

Příliš uvolněný mix přehršle opakujících se politických názorů, dobrodružné poetiky a Blanchardovy výpravné hudby, která hraje nesmyslně i ve scénách, ve kterých má být ticho. Asi aby okořenila zdlouhavost a dramaturgickou chabost dějové kostry. U několika scén především v první polovině je strašně cítit, že jsou dvakrát delší než bylo potřeba. Nejvýraznější postava Delroye Linda je nesympatická a v close-up monologech až otravná. Filmu ale nelze upřít příjemný feel-good charakter.

Hororový dokument. Ne tím, že existujou podobní “predátoří” ale tím, KOLIK jich existuje. Jak na to reagovat? Vystopovat je a pozavírat tisíce až desetitisíce mužů, často nejspíš otců a živitelů rodin? To asi nejde. Ale již humbuk, který kolem tohoto dokumentu nastal, snad jejich vyčínání omezí. Minimálně na pár let. Klusák a Chalupová to zvládli výborně. Oceňuji nápady jako vyjasnění “hodného obličeje” za tónů přívětivé hudby, nebo poslední scénu, která gradující napětí celého filmu vystřelí do emocionální roviny, až se divákovi spolu s tvůrcema před kamerou třesou ruce.

V kině po třech a půl měsících (!), kdy jsem mimo domov na televizní obrazovce sjížděl spíše starší karanténní béčka, a hned taková pecka! Velice důstojné dohnání restu ze začátku roku, který mě nadchnul již Ritchieho Gentlemanama. Whannellův Neviditelný se rozjíždí na principech duchařského hororu, následně se přehoupne v rafinovanou paranoidní hru na kočku a myš, a ta vyvrcholí ve vražedný thriller s vychytaným akčním vizuálem, u kterého nedýcháte. Každá ze tří poloh filmu prokazuje Whannellovu znalost pravidel žánrů a scénáristickou i režijní invenci. Tohle není práce pouhého řemeslníka. Tohle obsahuje bravurně budované napětí prostřednictvím pouhé divákovy nevědomosti a intenzivní temné hudby, šokujicí zvrat u kterého se vám zastaví dech jako již dlouho u ničeho (!), kreativní a intelignentní hrátky s žánrovými klišé, promyšlenou výpravu i delikátní kameramanské akrobacie. A všechnu tu parádu dává s přehledem v úctyhodně odvážné stopáži, abychom se jí nasytili do maxima.

Retro stylovka v duchu Jamese Bonda, akorát více obnažující dokonalé ženské těla nájemných vražedkyň, mezi kterými nechybí Elke Sommer! Dost se v ní kecá u stolu, ale naštěstí také cestuje po atraktivních lokacích, hlavní hrdina je sympaťák (takovej levnější Cary Grant) a hlavní záporák s jeho výpravně atraktivním sídlem magický. Příjemná oddechovka.

Strickladovy expresionistické haluze. Vždy mě baví, a vždy mi v komplexnosti jejich podání něco chybí. Nějaké spojení jejich myšlenkového vyústění s realitou. Moct si dělat cokoliv je jistě tvůrčí labuž, ale film by měl být přes jakékoliv autorské úlety dělaný především pro diváka, který si v něm najde nějaké vlastní pravdy, pokušení, úzkosti, myšlenkové paralely atd. Proto to třeba Lynchovi prochází lépe. Berberian Sound Studio je o možném vlyvu zvukařské práce na psychiku zvukaře. O kolizi kultur v uměleckém vyjádřování se. Britská zdrženlivost a kultivovanost versus italský temperament a živočišnost. A krutost. Kdo máte přehled v hororech, znáte rozdíl mezi anglickou produkcí Hammeru a tvorbou italských řezníků... Strickland zde představuje slibný námět, navíc pro cinefily z atraktivního prostředí filmové postprodukce, vyvíjí příbě správnými cestami s rostoucím psychickým nátlakem, ale ve finále ho nedotáhne do uspokojivého climaxu. Nejvíce mě zde potěšila přítomnost hypnotických hereček z jeho pozdějších filmů. A samozřejmě pečlivě namíchaný, brutálně výrazný vícekanálový zvuk.

Máma i syn v rámci haunted-house subžánru ne úplně typickými, příjemně civilnímy postavami, a i to chladné horské prostředí je vítaným osvěžením věčně propíraného tématu. Ale skoro celý film stojí na samoúčelně napínavých scénách, které nic neodkrývají a příběh nikam neposouvají. Protože tam skoro žádný příběh není, což potvrdí i možná překvapivě uzavřené, ale naprosto nedovysvětlené finále. Odfláknutý scénář.