POMO

Námětem i filmařsky jednoduché, nízkorozpočtové, přesto vizuálně dobře vypadající a hlavně strašidelné. Alespoň tedy ve vyvcholení. Všechno před ním bude nejspíš pro mnohé diváky plytká vata o uzavřené emo teenejdžerce s nedotaženými lekačkami. Pravda, námět by vystačil na jednu z třech povídek celovečeráku. U mně ale přesto atmosférická spokojenost. Kdo je trpělivý, má rád lesy a hodně temné příběhy, a bojí se rád a chce se bát, dostane svoje.

V průběhu ne moc záživné, mírně tajuplné drama, opatrně odkrývající charaktery environmentalistů, operujících v kolumbijském národním parku na záhadě hromadných úmrtí zvířat. Závěrečnou šokující, ale velmi komornou scénou dostanou všechny řečené existenciální myšlenky spojující a podtrhující impulz a film nabere silný myšlenkový rozměr. [Sitges FF]

Jake dělá co může, ale příběh jeho (real-life) postavy zkrátka neposkytuje plodné podhoubí pro oslavu hodnot, na kterých chce stavět. Ať už je to jejím rodinným zázemím nebo neurčitým a nerozhodným postojem ke vztahu s přítelkyní i tělesné rekonvalescenci, žádný z motivů film nikam smysluplně neposouvá. A mávání vlajkou na stadionu ho taky moc nevyzvedne. Nadprůměrné hodnocení s odřenýma ušima pouze díky Jakeovi.

Tuctové rodinné drama o rodině se čtyřmi dětmi, šílenou matkou a otcem alkoholikem. Tedy rodině, jakých jsou i v civilizovaném světě miliony, čímž jejich příběh postrádá zajímavost. Snaha o poukázání na reálnější životní hodnoty než je zařazení se do komerčního systému světa je jednak ohraná, a zde se navíc míjí účinku, protože má být jejích nositelem v něčem chytrý, ale jinak nezodpovědný troskař alkoholik. Zkrátka jen další postěžování si “podle skutečné události” okolí, jak to měl někdo v dětství těžké.

S láskou stvořené dílo, které pracuje s rozpohybovaným malovaným obrazem, pečlivě režírovanými hlasy herců a tradičně hlubokou, osudovou Mansellovou hudbou. Kostra detektivky s vtahujícím tajemstvím a zavádějícími otazníky, pestrá různorodými postavami které potkává hlavní hrdina a krásná poetickými myšlenkami z Goghovych dopisů, které napsal před smrtí. Srdcem filmu je samotný Goghův život, jeho outsiderská existence utrápená pochybami o sobě samotném. Existence s výjimečným vnímáním života a schopností přetavit do uměleckého díla pozitivní tvář svojí duše. Jeho komorně dramatický příběh, coby dnes oslavovaného umělce, je divácky obzvláště atraktivní, a to nejenom pro lidi, kteří se cítí být nepochopeni a přirozeně touží po uznání a širším přijetí. Song “Starry Starry Night” zpěvačky Lianne La Havas to celé nádherně uzavírá.

Film bez réžie. Bez názoru, nálady či pocitu. Akoby ste nechali čisto technického kameramana sfilmovať scenár. Prvá, možno zámerne studená a odmeraná polovica sledujúca Heydricha, je aspoň zaujímavá - real life vrahovia podobného kalibru budú vždy dokumentaristicky vďačnou témou. Druhá polovica ale nemá ani postavy. Má iba nejaké beztvaré figúrky, ktorých pohyb sleduje s rovnakým odstupom ako Heydricha - pričom majú byť naopak kontrastom k jeho chladnému démonizmu. Finále obdobne nemastné neslané, bez štipky napätia. Anthropoid : Smrtihlav prekvapivo 4:2.

Dejový bordel s fajn castingom a večne atraktívnou (na plátne), severskou zasneženou atmosférou. A slabým vyvrcholením, ktoré ho zrazí ešte o pol hviezdy nižšie.

Sexuálnejšia (a bez krvi) verzia námetu zo Saw, ktorú si natočili mladé ruské filmárky vyčínajúce v Hollywoode. Na béčkový opus nie až tak zlé ako by ste čakali, snaží sa to o rozpracovanie zápletky, no stále nie hodné zvýšenej pozornosti. Hoci to má kopec obnažených tiel a nebojí sa to doslovnosti v sexuálnej úchylnosti.

Slušný thriller, v ktorom zaujímavejšou postavou než Chanov pomstiteľ je Brosnanov politik. Brosnan je britským Kevinom Costnerom - charizmatický sympaťák, ktorému ale sadne parádne aj temná rola, keď už na ňu výnimočne kývne. Chanovských bitiek veľa nečakajte, sú skôr korením na špinavom politikárení s tónmi IRA terorizmu, ktoré film podáva divácky atraktívne, s gradujúcim napätím a hnaním postáv do kúta. A častým explóziami. Bavilo ma to, hlavne vďaka skvelému Brosnanovi a jeho írskemu prízvuku, a tiež vďaka v danom žánri netypickému elektro-soundtracku Cliffa Martineza.

Sociálny horor? Perverzné sci-fi? Nie, realita. Z Prostějova. Náročná na myseľ a skoro aj na žalúdok.