Hwaelos

Interpretačně asi nejvíc nejednoznačný Bergman, kterého jsem zatím viděl. Film s pomalým plynutím a prošpikovaný symbolikou. Zatím jsem v sobě nenašel uspokojivý výklad, což je vždycky dobré znamení, protože se k Šepotům mám tendenci vrátit.

Ateliérové cvičení, zajímavé snad jen pokud chcete proniknout k počátkům Havettovy tvorby.

Nedá se říct, že by příběh působil nějak šablonovitě nebo vyfabrikovaně. Dialogy nešustí papírem a film předkládá situace, které působí tak nějak "jako život sám". Přesto (nebo spíš právě proto) se mi zdá, že toho divák dostává trochu málo, protože má jít přece o filmovou fikci. Obecně ale nejsem fanda přílišné realističnosti, takže cílové publikum dramat ze života si může klidně hvězdu přičíst.

Silný, zručně natočený příběh, žádné velké umčo. Ale kdyby takhle vypadal český mainstream, nebylo by nač si stěžovat.

Intelektuální komediální porno pro mileniály. Celý večer po projekci jsem neměl slov a nebyl si jistý, jestli tomu dát jednu hvězdu nebo pět. Obří bizár srovnatelný jen s Kellyho Apokalypsou, ale zároveň neuvěřitelně vtipný mix. Člověku může být jenom líto, že to nesledoval pod vlivem drog. Intenzita narážek je hustší než v Kahnově videoklipu "Knights of Cydonia". Najednou mi Scott Pilgrim přijde jako pomalý film.

Úmysl podat zprávu o naprosto disfunkčním sociálním systému se mi - coby levicově orientovanému liberálovi - zamlouvá. Blbé je, že provedení prostě nedrží pohromadě. 20 minut záběrů na naroubovaný pochod polských nacionalistů patří spíš do nějakého dokumentu a hledání zaběhnutého psa mě zajímalo tak pět minut z celkové stopáže.

Tak trochu variace na slavný film Dogmy 99 "Festen". Domalewského počin je možná až trochu moc přetížený dramatickými situacemi (linka s milostným trojúhelníkem by tam už být nemusela), ale jako komentář k aktuálnímu problému, s nímž se Poláci vyrovnávají, je to trefa do černého. Ideální, chytrý film i pro mainstreamového diváka.

Příběh se dá shrnout jednou větou s variací na písničku od Muchy: "Týpek zabije člověka a pak je mu to léto." A mně je to málo.

Film Věž. Jasný den hezky balancuje na hraně filmu o rodinných tajemstvích (a drobných peklech domácího krbu) a hororem. Atmosféra plíživého zla je tady opravdu hodně povedená, problém jenom je, že těch náznaků, které by divákovi daly do ruky interpretační klíč k roli postavy Kaji, je velmi málo. Oproti tomu oceňuji drobné narážky, které režisérka divákovi podsouvá (povšimněte si např. že Kajina dcera dostává jako dárek k přijímání knihu s titulem Trickster). Konec filmu je natolik zvláštní, až mě napadá, jestli to vlastně není míněno jako alegorie současného stavu polské společnosti, která (většinově) následuje slepě silného vůdce. Celkově jde o poněkud nevybalancovaný snímek, ale jako debut (v žánru, který je pro střední Evropu netypický) je to velmi slibné.

Leighův film je vlastně alegorie na druhou. Jednak po vzoru antického Odyssea (ovšem s tím rozdílem, že hlavní hrdina na konci návrat do Ithacy zavrhne), jednak po ironizujícím vzoru Joycova Odyssea, který je vlastně rovněž sledem náhodných setkání bez konečného výsledku. Z toho je možná patrné, že jsem si mnohem víc užíval koncept, než film samotný. Ale to bych pomíjel briskní a chytré dialogy, které je třeba ocenit o to víc, že vznikaly z větší části improvizovaně.