Hwaelos

Dokument z doby, kdy slovo "angažovanost" ještě nebylo používáno jako nadávka. Ačkoli to samozřejmě Moore schytával už tehdy. Za sebe mám pocit, že čím jsem starší, tím míň věřím slova jako nestrannost nebo názorová vyváženost mají vůbec v dokumentárním diskurzu nějakou váhu. Stačí se podívat na záznam "diskuze" mluvčí NRA Dany Loesch s přeživšími útoku v Parklandu, aby bylo jasné, že tahle názorová strana bude prostě jen sypat sra*ky, bude-li jí dána příležitost (přesto se o něco podobného Moore pokusil s Hestonem). Místo toho je Bowling for Columbine spíš jakousi dokumentací cesty o hledání podstaty problému. A dělá to dobře. To, co mi ale poněkud nejde pod nos je občasná snaha inscenovat další průběh ve stylu Klusáka a Remundy - tam už dokument poněkud brousí hranu manipulace diváka.

Devadesátky se vším všudy. Vidět to v šestnácti, tak to sežeru i s navijákem. Takhle je to trochu guilty pleasure... ale zábavný, to zas jo.

Neuvěřitelný. V marvelovce je solidní množství vedlejších nesupráckých postav, které si divák zapamatuje. To tu myslím ještě nebylo. Krom toho skvělá práce výpravy a občas dokonce i nějaká (no dobrá, tak ve dvou scénách) akce, která není jen CGI shit. Rozhodně jeden z nejlepších přírůstků do MCU.

Velice chytře prokomponovaný dokument, který hovoří o palčivém tématu, jež dodnes rozděluje společnost. Už název napovídá, že režisér pracuje s určitým zorným úhlem, ale domnívám se, že to nevadí. Kontext je v tomto případě dobře známý, proto mi nepřijde nutné pořád znova podotýkat, že retribuce se dotkly rovněž skutečných kolaborantů a válečných zločinců nebo že nasrání obyvatelstva mělo logické důvody. Namísto toho se Kratochvíl věnuje spíš oněm sporným případům, kde bylo jednoznačné provinění prokázáno spíš na podkladě plošného uplatnění Benešových dekretů, než na základě faktů. Kromě informační hodnoty si ale cením i toho, jak režisér film vystavěl. Sevřenost celku buduje za pomoci několika složek, které se opakovaně vracejí (mluvící hlavy, útržky z dobových filmových týdeníků a Werichova satira, z níž imho opravdu hodně mrazí). Zároveň se talking heads velmi dobře doplňují tím, že v jednotlivých segmentech hovoří vždy o stejném tématu, jen vnášejí různé úhly pohledu.

Long Story Short: IW je výborná konverzační komedie, kterou ruší jen velké množství nudné CGI akce. V MCU prostě údery nebolí a nic reálného v zásadě neexistuje - kompletně vše překrývá simulakrum efektů. Překvapivě dobře ale příběh odsýpá a množství postav vlastně není na překážku, což byla moje největší obava. A Thanos aspiruje na pozici nejlepšího záporáka, který se v superhrdinském filmu kdy objevil (pokud si to DC rychle neuvědomí, bude jejich sestup do filmového pekla ještě rychlejší než doposud).

Ty rozpory! Druhá řada JJ se vyslovuje k velmi aktuálním společenským tématům (více viz https://wave.rozhlas.cz/jessica-jones-se-pustila-do-metoo-davno-predtim-nez-bylo-cool-6940687), zaměřuje se na pocity, vztahy a má velmi uvěřitelné dialogy. Tím vším naprosto nezapadá do Marflixovského univerza ani do konceptu "based on comics". Což ale taky znamená, že seriál tak nějak směřuje odnikud do nikam a chybí mu výraznější dějové komponenty, které by daly smysl délce série. Další sledování budu asi hodně zvažovat.

Jedno se Spielbergovi musí nechat, jeho režijní práce nestárne. Jak dokáže sedmdesátiletý chlap chrlit filmy v tak závratném tempu a přitom s tak obdivuhodnou dynamikou filmové řeči, to je mi záhadou. Slabinou The Post je ovšem scénář. Citelně tu chybí dobrý příběh, který by ospravedlňoval dvouhodinovou délku, a především napětí, které divák cítí asi tak deset minut.

Cukrář pracuje velmi elegantně s dlouhými statickými záběry, často koncipovanými jako velké celky, v nichž nechává divákovi prostor, aby se vcítil do momentálních úvah svých postav. To podstatné se totiž děje v jejich hlavách, film je záměrně oddramatizovaný a o svých citech a bolestech nikdo nemluví nahlas. To je velmi cílevědomý a v kontextu současné dynamické kinematografie sympatický přístup.

Výborný Richterův kraťas, odrážející dobové dění v Německu (ačkoli totéž by šlo po černém pátku natočit i v Americe). Jakkoliv se dá ocenit metafora se zhroucením domu, nebo převod lidských tváří do nul v částkách, nejlepší je patrně scéna, v níž se klobouk, coby symbol postavení, stává prostředkem žebroty.

Herecky je na Naprosté cizince radost pohledět. Ústřední nápad je skvělý a rozhodně se nedá říct, že by ho scenáristé nevytěžili. Vlastně spíš naopak, problém je, že se prokutali až k extrému. (Spoiler): Nejsilnější scény jsou tu překvapivě ty méně výbušné - třeba ta, v níž Rocco volá s dcerou, nebo Peppeho coming out. Zato vrstvení ohalení jedné nevěry na druhou vyznívá násilně a tudíž nemá ani správný emoční dopad.