Hwaelos

Vaughn ztratil všechny zábrany a natočil slepenec, který nedrží pohromadě a nemá míru v dávkování komiksové "přehnanosti", jakou se vyznačoval první díl. Btw. opravdu je tam Tatum jen pro to, aby si jednou sjetej zatancoval, nebo se mi to jen zdálo?

Dokument, který nikam nesměřuje, stejně jako zmateně bezradný rozhovor "vedený" M. Pokorným. Cenné je to hlavně jako historická sonda, která asi nejlíp ukazuje, proč se porevoluční Kryl minul s zeitgeistem doby. Jasně, jde vidět, že Kryl má tu zahraniční zkušenost, která mu umožňuje vidět o kus jasněji chyby, které pro běžného tuzemského člověka vystoupily na povrch až po letech (namnoze až v dnešních dnech), Ale z druhé strany, jde z něho dost cítit, že se díky tomu stylizuje do jaksi nepatřičně nadřazené či blahosklonné pozice a působí tak dojmem zatrpklého "dědka". A to říkám s veškerým respektem, který jinak ke Krylovi chovám. Skromnost, s jakou dřív působil, je tady úplně pryč. Celé to navíc korunuje jaksi archaicky působící vlastenectví, v němž je otázka územní příslušnosti nadřazená otázce morální (ale to je spíš problém generační, který jde vzhledem k jeho situaci docela dobře chápat).

Od první série Daredevila určitě nejlepší Marflix, kterej ve mně trochu obnovil víru v to, že tak nějak vědí, co dělají a rozumí postavám. Syndromem přepálenosti délky to sice trpí, ale zdaleka ne tolik, jako většina superhrdinské seriálové produkce. Navíc tvůrci dobře pracují s rytmikou vyprávění, zejména s cliffhangery a úvody k jednotlivým dílům. Velmi kvituju taky přesazení seriálu do současných kulis (Punisher najednou není exvojákem z Vietnamu, ale z Afghanistánu, což má pro příběh zajímavé důsledky), zejména schopnost vyjádřit se k některým ožehavým otázkám aktuální Ameriky. Z tohohle pohledu je podivné jen to, jakým způsobem je vedena debata o držení zbraní, kde liberálně kritické stanovisko zaujímá slizký kongresman, a naopak Karen Page působí jako (snad až přiliš) sympatický zástupce zbraňové lobby. Z druhé strany je fajn, že se tvůrci nepokusili roubovat do děje superhrdinské motivy a postavy, jakkoli se to nabízelo.

Tak tohle je velká divočina: náladou mix Stand by me a West side story se stylovými prvky moderní pohádky, kung-fu filmů a gansterek 70. let. Vypráví se o počátcích hip-hopové kultury v newyorkském Bronxu, okolo hraje naplno klasické disko a funk a celý to má retro vizuál Baze Luhrmanna. Srdcovka.

Vcelku sympatická hloupost, v níž celkem dobře funguje komediální poloha, méně už ta romantická. Hlavní předností je chemie ústředního páru a chuť nahánějící chody jídla, u nichž člověk neustále přemýšlí, jak byly vlastně vyrobeny.

Tahle dokumentární série je od Netflixu trefa do černého, jen je škoda, že nebude mít nikdy ani zlomkovou sledovanost jako hrané věci tohohle giganta. Dost to (kvalitou i zaměřením) připomíná Life and Deaths of Robert Durst - jen zde chybí stejně úderné rozuzlení vyšetřovaných vražd. Na druhé straně je ale každá epizoda mnohem lépe narativně vystavěná - oceňuju zejména důkazní cliffhangery na konci každého dílu, které pak člověka nenechají se pořádně vyspat, aniž by si pustil další díl. Nakonec ovšem stejně nejde ani tak o odhalení konkrétního vraha, síla The Keepers spočívá především v poukázání na velmi nechutné praktiky uvnitř katolické církve, kde ruka ruku myje, i kdyby druhá ze zmíněných rukou ještě před chvílí ošmatlávala malé děti. Silný doplněk případu Spotlight nebo kauzy Magdalénských prádelen.

Dokumentární série, po jejímž shlédnutí budete mít chuť nejbližší víkend vyrazit na čundr. Kvalitní poměr informací pro každého a pěkných panoramatických záběrů. Je z toho cítit snaha přiblížit se standardům dokumentů BBC, která ale naráží na nestřídmost a občasné nepochopení věci. Letecké záběry jsou cool, ale působí trochu únavným dojmem - člověk tak trochu cítí, že kameraman má nezřízenou obsesi v používání dronů, pročež statické záběry prakticky absentují. Komentář osciluje mezi zasněnou a dramatickou polohou, i kdyby zrovna vyprávěl o cestě na nákupy. Samostatnou kapitolou je pak hudba - vcelku kvalitní a zajímavá, ale opět... nadužívaná a místy nesmyslně dramatická. Přes to všechno se na jednotlivé díly velmi příjemně kouká.

Co říct, týmová chemie funguje na výbornou. Vážnost a patetičnost (Daredevil a Iron Fist) je úspěšně podkopávána ironií a nadsázkou (Jessica J., Luke Cage). Jen slušný příběh tomu chybí. Věčnej boj proti Ruce už trochu nudí a nevytrhne to ani angažmá Sigourney Weaver (zlatej Wilson Fisk). Finále se táhne jak karamel přes tři díly a vrší pouze jednu nelogičnost na druhou. Chybí tomu trocha detektivky a nějaký tý poctivý street work. Koukatelné to ale je a doufejme, že druhá série přijde s něčím lepším.

Film plynoucí tak pomalu, že téměř stojí na místě, chtělo by se říct. Ve skutečnosti ale je třeba jen přijmout pravidla hry a adaptovat se na tempo, pak si lze Rubleva vychutnat. Mám ale velké pochybnosti o tom, zda je Andrej Rublev vrcholně transcendentním snímkem, jak se o něm často říká. Vlastně jsem po dokoukání intenzivně přemýšlel o tom, zda je transcendentno ve filmu možné. Pokud ano, jsou to pro mě spíše takové snímky jako Sokurovův Faust nebo Odpolední osidla Mayi Deren, které se aktivně brání vyložení, filmy kontemplativní, zneklidňující nebo zpracovávající např. mýtus všednosti. Sám Tarkovskij mluvil o svém díle často v souvislosti s poezií, která z podstaty na transcendenci stojí. Ovšem i v ní dochází k přesahování pouze u některých konkrétních básní nebo druhů poezie (žánrů, chcete-li), které nám ukají nějakou fasetu reality v nečekaném nasvícení a nutí nás se s ní vyrovnávat. U Tarkovského tento moment příliš nevnímám. Nutí mě přemýšlet, ale jeho filmy mě neučí nově vidět. Přesto se přidávám k těm, kteří Rubleva považují za režisérův životní majstrštyk (přičemž velký podíl na tom má kamera Vadima Jusova).

"Netoužíme objevovat vesmír. Co bychom s ním dělali? Chceme zvětšit Zemi na úroveň vesmíru."