Hwaelos

Moffatův věčný problém. Když vám moc lidí začne tvrdit, že jste génius, měli byste přestat poslouchat a vyhodit je z domu dřív, než tomu začnete věřit. Stalo se to už v Doctor Who - Moffat tam má jedny z nejlepších dílů (abych jmenoval jeden za všechny - Blink), ale taky má na svědomí zmatenou sérii s mrtvým astronautem. A Sherlock tuhle tendenci jen podporuje... Začalo to už ve třetí sérii, když po - ve všech ohledech skvělém - díle s Watsonovou svatbou přišel na scénu Magnussen. A čtvrtá série už je jen hřebíčkem do rakve. Dlouho jsem si lámal hlavu, v čem je problém. Podstatou celého Sherlockova světa je řešení problému. Jistě, sem tam se vyskytne nějaké nebezpečí, kterému je třeba čelit osobně, ale vždy je to síla osobního důvtipu, na níž kouzlo fikčního světa stojí. Sherlock zkrátka musí být vždy lepší a chytřejší, než všichni okolo. Plány protivníků musejí být komplikované a spletité, ale ne natolik, aby detektiv propadl zoufalství přemožen jimi. Zklamání z Magnussena pramenilo z toho, že Sherlock byl celou dobu jen ve vleku událostí, které nakonec nedokázal rozřešit jinak než vraždou. První díl čtvrté série detektivní zápletku zcela vypouští, aby dal vyniknout zmatenému pobíhání po planetě. V druhém díle se sice náznaky deduktivních sklonů objevují, ale jsou utopeny v halucinačním rauši, čímž opět nevítězí detektivní mysl, ale síla přátelství (?). Závěr patří kompletnímu WTF. Sherlock má sestru? A měl dalšího bratra, kterého si nepamatuje? Sestra je vlastně jen metaforou počítačového viru, který nakazí kohokoli, kdo s ním přijde do kontaktu? To nemá logiku. Ipso facto to nejde ani logicky vyřešit, takže se to vyřeší nelogicky - hrou, která víc než co jiného připomíná lacinou kopii Saw. Oceňuju roztroušené náznaky, jimiž si Moffat uhrabával cestičku k tomuhle příběhu v předchozích sériích, ale to je tak všechno, co se ocenit dá. Před několika lety by to snad působilo (v jiném kontextu) jako docela dobrá zápletka, ale po tom, co první dvě série Sherlocka do seriálové vlny vnesly, je to nutné zklamání, které divák nikdy neměl zakusit.

Dobrý konec? Leda pro kočku. Určitě ne pro Nasira, ani pro zabitou holku. The Night of je nepříjemně vtíravé drama, které jsem si musel postupně dávkovat. Už to samotné je pro mě určitou známkou kvality. K tomu připočtěme nejednoznačné, zajímavě vykreslené charaktery (z nichž vyčnívá jenom divný, nepříliš uvěřitelný zvrat v podobě poblouznění pákistánské právničky), skvělé herecké obsazení (Riz Ahmed a John Torturro FTW) a skvělou práci s návratnými motivy, ať už v podobě camera footage, bočních motivů (vracející se vyrážka) či v podobě drobných detailů (střípky jednotlivých scén, které se vracejí ve variacích). Samotná vražda, resp. její motiv a pachatel, představuje pozoruhodný MacGuffin svého druhu.

Český překlad názvu je vlastně mnohem blíže celkovému vyznění filmu. Je to klasická věc od National Geografic - hodně působivých obrázků a informací málo - alespoň pokud máte v dané problematice nějaký elementární přehled. Tomu, kdo viděl třeba Goreovu Nepříjemnou pravdu (jakkoli lehce manipulativní), bude Before the Flood připadat jako vlažnej čaj. DiCapriovi věřím jeho zápal, ale ve své roli působí jako školáček, který se pořád ptá, jestli červená je opravdu červená. Což působí trochu hloupě, ale filmu to slouží k dobru, protože - jak se domnívám - jeho smyslem není ani tak do hloubky informovat, jako spíš alarmovat většinovou veřejnost, která na tématu dosud neměla žádný zájem. Poslat zkrátka emotivní zprávu, že (slovy Dylana Morana) "jsme jediný živočišný druh, který planeta posílá soustavně (a oprávněně) do hajzlu".

Sommerová se zhostila svého úkolu dobře. Pravdou je, že konec roku 89 je zpracovaný o něco podrobněji a dynamičtěji než devětašedesátý, kde (logicky) není tolik dokumentárního dobového materiálu a někteří aktéři, kteří by mohli mluvit, už nežijí. I přesto by zřejmě z prvního dílu šlo vytěžit trochu víc zaplňováním kontextového vakua, což by bylo dobře s ohledem na to, jak málo se o tomhle momentu českých dějin ví. V druhém dílu naopak sledujeme cestu k vyvrcholení studentské revolty skutečně krok za krokem. Především je tu oproti jiným dokumentům, které se Sametové revoluci věnují, fokus zaměřený výhradně na studentské bouře a stávky, což je jinak (ve světle činnosti Občanského fóra) poměrně opominuté téma.

Třetí pokračování Ip Mana dostalo nakládačku v podobě výměny režiséra a scenáristy. A je to vidět. Příběh nedává ani elementární smysl a vypadá to, jako by se u něho střídali líní scenáristi jako na běžícím pásu. Ip Man bojuje v první půlce se zvůlí "amerického imperialisty" v podobě Mike Tysona, který touží (proč proboha?) po získání budovy místní školy. Mistr a jeho žáci ji s pomocí tajemného drožkáře brání... tedy až do doby, kdy ji neubrání. Pak už najednou škola nikoho nezajímá a po jednom nedokončeném zápase zmizí ze scény i padouch Tyson. Drožkář mezitím zmlátí Ip Manova kamaráda, aniž by se kdo dozvěděl o tom, kdo byl pachatelem, což ale ve výsledku taky nikoho nezajímá. Žena hlavního protagonisty totiž dostane rakovinu a jako poslední přání si - zcela v rozporu s dosavadním odporem k bojovým uměním - přeje, aby její manžel přijal výzvu na souboj od drožkáře. A pak to skončí. Bohudík. Pokud je něčím třetí díl zajímavý, tak je to plné přiznání propagandistického záměru celé série. V prvním díle to ještě není tak vidět, protože místnímu divákovi chybí kontext, ale Ip Manův životopis je přiohnut, aby se stal symbolem boje proti japonské válečné okupaci. Z druhého dílu to čouhá o něco zřetelněji, neboť hlavním protivníkem hrdiny (a tedy i čínského lidu, sic!) je britský boxer v době koloniální nadvlády. Ovšem ve třetím díle se už nešetří slovy jako "americký ďábel", takže ideologická masáž může propuknout naplno. Samozřejmě bojová choreografie s Donniem Yenem v čele (mimochodem jediným opravdu slušným hercem celého snímku) je pořád skvělá, což je ale taky jediný důvod, proč tomuhle kousku věnovat pozornost.

Řekl bych, že hodnocení nejnovější marvelovky se vždy odvíjí od toho, nakolik vás generičnost celého projektu už otravuje nebo ne. Mě, přiznám se, už trochu ano. Jak ale ukázal už Ant-Man, kreativní scénář (v mezích možností) a/nebo režie může ručičky vah vždy vychýlit. A to se povedlo i tvůrcům Dr. Strange - je to vtipné, má to nápaditou akci a samozřejmě, má to Cumberbatche. Co na tom, že za dva týdny si už nebudete vůbec pamatovat, o čem to bylo...

Překvapivě velmi dobrá zábava, tak akorát balancující na hraně komična a dramatična. Herecké výkony a režie dost převýšily libovolný díl Harryho Pottera. Eddie Redmayne v roli tak trochu autistického čaroděje se předvedl vážně skvěle, ale film si pro sebe ukradly hlavně kreace dana Foglera s Alison Sudol (a pochopitelně i digitální hrabák).

Dávám po první sérii tři hvězdy, ale reálně je to někde mezi třemi až čtyřmi. Mám podobné výhrady jako ostatní - Luke Cage (a ještě víc Black Panther) vznikl jako odpověď Marvelu na poptávku po černém superhrdinovi, který bude v týmovkách reprezentovat určitý princip (a rasu). Jeho první komiksy tohle téma dost akcentovaly, což už z dnešního pohledu působí trochu směšné. Tvůrci seriálu se však rozhodli, že rasové téma bude jedním z high-lightů jejich díla a v zásadě je motivicky propojili s prvky blacksplotation, tedy sub-žánru, který je dnes konzumován spíše jako parodie (působící mnohdy kouzlem nechtěného). Místy je to zábavné (třeba, když to dá prostor pro cameo-vystoupení Method Mana), místy křečovitě patetické (jako v Lukově závěrečném proslovu na policejní stanici). Odhlédneme-li ale od toho, je sympatické, že se Luke Cage vydal cestou marflixovské Jessicy Jones, kde také hlavní hrdina není úplný übermensch, který řeší globální problémy lidstva v podobě útoku mimozemšťanů, ale spíš jde o tak nějak obyčejného člověka s vlastními problémy, jehož největším úspěchem je něco mezi zmlácením lupičů v obchodě a mařením obchodu s drogami. Tomu odpovídá i mikrosvět jedné čtvrti, kde se většina příběhu odehrává a povaha záporáků, kteří jsou mimochodem zapamatovatelnější, než kdokoli z marvelovského filmového univerza.

Tohle je jiný kafe než trefné a přesně vypointované gagy z nejznámějších sklepáckých show (Pumelice, Katovna, Mlýny). Tohle je absurdita. Žádné divadlo, jen dadaistická anarchie. Hodně pak záleží, jak se k tomu divák postaví. Čeká-li humor v tradičním slova smyslu nebo nejdejbože satiru (nebo vlastně cokoli postaveného na příběhu), bude zklamán. Pokud se ale dokáže bavit nezmapovanou krajinou za hranicemi nonsensu (opravdu nedokážu pojmenovat onen pramen zábavy, na jehož vlně jsem jel), je to svým způsobem geniální.

Jako dokument to není dvakrát informačně obsažné, ale jako charakterový portrét funguje Věra 68 velmi dobře - dokonce i pro lidi, které sport vlastně moc nezajímá.