Hwaelos

Oceňuju, že se Miller tentokrát víc soustředil na příběh. Byl to sice nečekanej úkrok stranou, vezmeme-li v potaz pojetí Šílené cesty coby dvouhodinové akční jízdy, ale kvituju to s povděkem, protože mi svět Furiosy přijde dostatečně nosnej a rád jsem do něj nahlídnul. Na režisérově citu pro záběrování se ani s několika křížky navíc nic nezměnilo, byť mi subjektivně akce připadala pomalejší a méně nápaditá. Stejně tak mám dojem, že digitální opulence poněkud zaostávala za příslibem staršího bráchy. Hádám, že to lze přičíst na vrub přetíženým trikovým studiím - podobně jako u jiných velkofilmů posledních let. Rozhodně se ale nejedná o dramatický propad srovnatelný s posledními Marvelovkami. Vlastně jsem po dobu první půlky filmu chtěl dát Furiose plný počet, protože i přes drobné chyby nic podobného znovuoživeným "Maxům" na plátně neuvidíte. Miller je prostě jednorožec. Ale nedá mi to: v druhé půli se příběh začne jaksi drolit. Některým scénám chybí motivovanost, některým dostatečné entré. Prostě to občas působí, jakoby na některé scény prostě nevyzbyl budget, takže se přeskočily. Asi nejexemplárnějším případem je vynechání války armád Smrťáka Joea a Dementora. Nemluvě o tom, že množství vedlejších postav je představeno, jejich linky rozehrány, aby vyústili... do ztracena (Smrťákovi synové, History Man, Octoboss atd.)

Promarněná příležitost. Gejzír vizuální kreativity, která diváka uhrane na straně jedné a až přílišná eklektičnost žánrů na straně druhé. Drobné spoilery included. Zatímco překlopení (poněkud černé) college komedie o střetu hodné holky s bitchy světem jejích spolužaček do nostalgického semi-muzikálového retra (ála Půlnoc v Paříži) a následně do čím dál tím víc znepokojivého thrilleru ještě proběhlo dobře, od rozbití stěny mezi oběma hrdinkami jako by filmu spadl řetěz. Následně totiž dochází k další proměně žánru - tentokrát k detektivce - a jakkoli paranormálních jevů začne spíš raketově přibývat, samotný thrill a uhrančivá znepokojivost naopak klesá. Z mého klímání mě příjemně vyrušila jen scéna v samotném climaxu, v níž v giallo stylu z podlahy a postele začnou vyrážet pařáty mrtvých, aby Ellie zachytily, ale mimo tuto scénu je finále snímku spíš zklamáním - didaktická vysvětlovačka "jak to celé bylo" nejenže není napínavá, ale zároveň ozřejmuje něco, co půlka diváctva nejspíš uhodla sama. Proč tedy žánrové metamorfózy první půlky snímku fungují, a druhé ne? Řekl bych, že je to tím, že pomáhají jednomu záměru - postupnému build-upu mrazivé atmosféry, která je napájená jednak zhnusením a strachem nad údělem Sandie, jednak nevyhnutelností stále zlověstnějšího propojování Elliina světa s tím Sandiiným. Jenže ve chvíli, kdy film nejintenzivněji balancuje na hraně thrilleru a hororu, režisér uhne k rozplétání příběhového klubka - a strach se s racionální úvahou, jak známo, nemá příliš v lásce. Drobné loose ends typu nadhozené a nedořešené záhady osudu rodičů Ellie raději ani nezmiňuju.

Skvělý doplněk k o devět let staršímu snímku Podivuhodná cesta, který je ostatně stylově a záběrem dosti podobný Filmovému čaroději. Není to náhoda - obojí je totiž dílem stejného režiséra. Zatímco snímek, který jsem před lety viděl na LFŠ se však soustředil primárně na Cestu na Měsíc, tento dokument uchopuje podrobněji Meliésův život a ve druhé polovině se pak soustředí na cestu k objevení (a v samotném finále i restauraci) sekundárních amerických negativů několika desítek Meliésových filmů. Pro cinefily povinnost, jakkoli bych uvítal, kdyby byl snímek ještě o půlhodinu delší - a dal tak prostor i pro zhodnocení Meliésovy tvorby kupříkladu od takového Scorseseho.