Thomick

Ryzí láska. Arachneuss to vystihl stručně, ale zároveň naprosto přesně - po Love Actually si Curtis natočil Actual Love; a opět to ustál s grácií sobě vlastní. --- Ono tenhle Novozélanďan je vlastně sebevrah. Sebevrah, co (při vyvolávání rozličných emocí) strašně rád dochází na samotnou hranu pomyslného útesu, aby se v posledním momentě zarazil, otočil, vyplázl jazyk a mazaně odkličoval do bezpečné vzdálenosti. Jako když Tim vyháněl z předsíně kapelu; jako když rozkošnou svatbu "vyšperkovala" epická bouřka. A takových příkladů samozřejmě existuje povícero, jakkoliv ukryté mohou být. Totiž například ten bezstarostný tatík Bill Nighy se synem rozhodně nemá dokonalý vztah, jak se vám snaží nakecat třeba támhle Cival, to spíš přesně naopak - akorát že to Mistr divákovi naplno vyjeví právě v okamžiku, kdy si tím pohodovým vztahem začíná být docela dobře jistý ("No, dad, don't do it!"). Teprve jakmile Curtis pocítí, že už opravdu došel na konec a vystřílel veškerou munici proti přeslazenosti, přeci jen se podvolí. Respektive - abych dotáhl onu metaforu - přistoupí na volný pád a pod útesem se bez odmlouvání nechá strhnout vlnami sentimentu. Ale to už jsem byl já osobně natolik omráčen tou salvou pozitivní energie, jakou snímek disponuje, že jsem mu to ještě ochotně odkýval. Guilty as charged. --- About Time je zkrátka dalším Curtisovým výtvorem se značným potenciálem dopracovat se ke statusu díla, o jehož absolutní nenapodobitelnosti se ještě po léta letoucí budeme znovu a znovu rádi přesvědčovat (tak jako to činíme s Love Actually nebo Four Weddings and a Funeral). Ať už v tom zrovna budeme chtít hledat umělecké ztvárnění hesla "rodina vždy především"; ztracený optimismus; návod na plnohodnotné prožití života; či zkrátka laskavou zábavu s decentním instrumentálním i písničkovým soundtrackem na čele ... prostě cokoliv. A fanatici jako já (či spíš i zcela průměrní pánové) - ti si jistě vždy vrchem moc rádi připomenou tak překrásnou ódu na Rachel, jejíž půvab by jeden považoval skoro až za nereálný atribut (speciálně tady). Během promítání jsem se do ní zamiloval asi tak 1249krát, abych se na chvilku a napůl žertem odmiloval všehovšudy jednou - při předváděčce (aka vrcholu humorné složky filmu). --- "I will not take my pants off for Scotland!!" (Rachel/Mary ♥)

Aneb schizofrenie může bejt vlastně docela fajn ...?! Spíš ne, protože trvat tohle nepříjemně zmatený mísení snů s realitou jen o pár minut dýl, začal bych se vážně bát o svý vlastní zdraví. Takhle ta pointa, o který pochybujete a polemizujete nejen během filmu, ale i po něm, přišla ještě docela včas - ve chvíli, kdy si přijdu jakž takž normální. Nicméně bejt stoprocentně v pohodě? To po Take Shelter snad ani nehrozí.

Každej stand-up komik má svuj trademark, svý poznávací znamení. A to Whitehallovo je určitě jednim z těch výraznějších, na první pohled viditelných - přerostlý děcko se zženštilou gestikulaci, hlasitě promlouvající už do jeho seriálových rolí. A Whitehall tomu jde naproti, samozřejmě. Vypráví historky z dětství, vrací se na školu a svý "fáze" dospívání, odhaluje veškerý špinavý family stuff (před rodiči v publiku) a na rozdíl od většiny stand-up komiků, sázících v první řadě na údernost, se nebrání extrémně dlouhym historkám tak trochu na styl mladýho, energickýho Donutila (s nadsázkou, jo). Ve výsledku uspokojivej debut, ale určitě máme na víc, že Jacku?

Lucie oplývá schopností nereálný dedukce a přitom se musí v práci mezi samýma chlapama vypořádávat s lehce paranoidnim pocitem méněcennosti ... njn, klasika. Do toho nějaká ta zvrácená řecká mytologie a vyjde vám jeden z těch svym způsobem zvláštních, avšak zároveň i dokonale průměrných francouzských vejmyslů; pouze ucházející, přes okultní podtext v pohodě srozumitelná kriminálka s atmosférou řidší, než by se zřejmě slušelo. Oblíbenci Mélanie s Gillesem nicméně odvedli excelentní výkony - aspoň jejich potenciál byl teda vytěženej adekvátnim způsobem.

(Ale Tomáši, jak tomuhle můžeš napařit plnou palbu? Vždyť je to příšerná citová ždímačka, Gavin se Stacey zněj napříč druhou sérií jak zaseklej gramofon a navíc se tu chodí spát v dresu Tottenhamu!) Jo, musel jsem svést lítej boj se svym svědomim, abych Gavin & Stacey povýšil na pětihvězdičkovou záležitost. Nicméně stalo se; a vězte, že ta poslední hvězda je známkou jedinečnosti. --- Totiž Gavin & Stacey se nedá pouze sledovat, Gavin & Stacey se žije. I přes svou krátkou životnost tenhle britcom budí dojem rodinný ságy (v tom dobrym slova smyslu), vytváří si (na komediální seriál nikterak běžnou) identitu "svýho diváka" a někoho takovýho potom nechává nenuceně sympatizovat/soucítit s naprosto každym charakterem, z nichž žádnej nepůsobí zbytečně (osobně jsem si třeba přes menší prostor hrozně oblíbil Micka). --- Za to teda přirozeně může taky jeden z nejdokonalejších castingů sitcomovýho nebe. Každej jednotlivej herec jako by se pro danou roli narodil a dýchal pro ni (předevšim Joanna Page je Stacey a Stacey je Joanna Page, to je vidno i z doprovodných rozhovorů apod.), ze všech aktérů sálá na každym kroku nadšení z toho, že jsou součástí projektu, a ne náhodou potom komická složka nejlíp funguje při společných scénách všech protagonistů. Což je pozoruhodný (a oceněníhodný) tim spíš, uvážíte-li, že zápletku všech sérií tvoří problematický splývání dvou tolik rozdílných rodin z odlišných koutů Británie. --- Ve stručnosti řečeno představuje Gavin & Stacey nikoliv třeskutou, ovšem zato příjemnou a konzistentní vztahovku, která svou jemnou ztřeštěností a nekonvenčnim klišébijectvim odráží realitu daleko věrnějc než takový přemoudřelý Coupling. Crackin' !

"Some hate the English. I don't. They're just wankers! We, on the other hand, are colonized by wankers! Can't even find a decent culture to be colonized by! We're ruled by effete assholes! It's a shite state of affairs to be in, Tommy, and all the fresh air in the world won't make any fucking difference!!" --- Uplně někde jinde než Requiem, který tady - k mýmu údivu - ze srovnání prakticky každýmu vychází jako vítěz. Ne, to TAKHLE vypadá zábavnej, kontroverzní, odpornej a po umělecký stránce hodnotnej film o smažkách.

Panelovka, u který jednoznačně doporučuju sjíždět výhradně uncut verze. Těch 23 minut je strašně málo, to se u jednotlivých citací hosti ani omylem nestihnou rozhicovat. Jinak z Davida ve specifický roli moderátora jsem postupem času čim dál míň rozpačitej, zato Mickeyho úchylka na měnění hlasů mě začíná nehezky vytáčet. Ten chlap skoro neni schopnej říct cokoliv normálně. Nicméně Richard pořád nemá chybu - uplně kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv. Jeho nahodilý bojkotování show je fakt bezkonkurenční.

Michael Cera pošel jako první. How convenient! --- A já měl velkou chuť to zabalit jen pár minut po něm. Asi jsem totiž jaksi nepochytil účel tohohle filmu. Co touhle přehlídkou slušný řádky odpadních herců Hollywoodu Seth Rogen zamýšlel? Chtěl nám všem naznačit, že právě oni jednou kinematografii dovedou k podobný apokalypse? To přece nebylo třeba. A je mi popravdě hodně smutno z vývoje Francovy kariéry - protože jakym nesmyslum se on poslední tři roky upisuje, to člověk prostě nepochopí.

Za poslouchatelnou písničku.

NO DRUGS! NO PILLS! NO TELEVISION! NO RED MEAT! NO REFINED SUGAR! (A v konečnym důsledku vlastně taky NO ORGY!) ... aneb Aronofskyho psychedelickej imperativ a zároveň taky extrémně naléhavý sdělení banálního. Jako - je to fakt moc moc nechutný (čili svym způsobem výchovný) a okamžitej účinek to má na diváka enormní, ale že by se konala nějaká nejsilnější filmová depka historie či snad dokonce sonda do feťákovy duše? Kdépák!