Thomick

Klasická "wtf" komedie. Jednou se s chutí zasmějete, podruhý snahu o fór přejdete s tupým výrazem; a takhle furt dokolečka. Všecko samozřejmě přepálený (skoro bych to až zařadil mezi absurdní komedie), aby Jen mezi těma všema exotama vypadala jako nejnormálnější člověk planety, ale když ve Wanderlustu nehledáte nějaký ponaučení (bože, to bych se zbláznil), přežit to fakt jde celkem v pohodě. A kde jinde uvidíte ženskou rodit na verandě, na podlahu, přes kalhotky?

To je prostě síla. Jak neobyčejně dokáže Bezançon soustavně sdělovat ty naprosto nejobyčejnější věci pod sluncem. Jak mu herci před kamerou hrajou tak, jako by celou dobu mistrně improvizovali; jak dokonale nám zvládá nastavovat zrcadlo, abychom v roli diváka pokojně sledovali naše výjevy ze života (mámě se stýská, bojí se o dítě - a tak mu aspoň uklidí pokoj; no neni to klasika?). Rozhovor táty a syna v taxíku, rodinná večeře a nakonec tragédie přijímaná se zcela nenucenými úsměvy - na tyhle scény patrně dosmrti nezapomenu.

No Eben no Dasha, no party (+ převážně absolutně nezajímavý/nesympatický celebrity) ...

Příliš "tradičních" zvratů, předvídatelnej děj, slabá pointa - ve finále se mi jako jedinej zapamatovatelnej bod snímku jeví mlaďounká a věčně zmalovaná Zooey.

Minimálně začátek je fakt nechutně podbízivou komunistickou agitkou (jooo, všichni pracujééém, máme se dobřééé) ...

Francouzskou kinematografii miluju hned z několika důvodů a Rémi Bezançon mi na příkladu Un Heureux Événement připomněl minimálně tři zásadní: 1. neokoukaní, přirození, talentovaní herci (to je hlavně Bezançonova výsada - vždy někoho takříkajíc objevit, přizpůsobit mu roli, scénář), 2. francouzské filmy se ještě tolik nevážou na klišé, jakoby jednotvárné publikum, stále se jim daří se tolik nepřizpůsobovat potenciálnímu diváctvu, jsou upřímné (tady je to znát v tom smyslu, že se Bezançon na všechny možné "klasické" problémy spojené s těhotenstvím a mateřstvím dívá buď nejvtipněji, jak může, nebo nejtragičtěji, jak může; fakticky nikdy nevolí nějakou alibistickou střední cestu - proto jde taky o intenzivní, leč v jádru celkem všední zážitek), 3. nebere si servítky, dovede být správně naturalistická, a to způsobem, který nebudí dojem samoúčelnosti (kojení, přebalování, střihání pupeční šňůry v přímym přenosu + drsné narážky na Celine Dion). --- "Oui, la vie ..."

The best taste of music. --- Your heart is pounding really fast - Is it? --- Living room routine!!! --- Smutný veselý zdrcující povzbuzující ... --- Logan Lerman objev roku --- Nedokážu si srovnat myšlenky, úplně mě to vzalo. A mám dost silnej pocit, že účinek tohohle zážitku bude tak trochu infinite ...

Frantíci akci umějí, o tom jsme se přesvědčili už trilionkrát; tady ale bohužel nenabídli nic moc navíc, ani jakousi rafinovanou nadstavbu. Zkrátka jízda, "jen" a "pouze" ...

Oh, u amerických romanťáren jsem zvyklej na všelicos, ale že si v Elizabethtown svý místo "na slunci" najde i několik scén a záběrů jak z peruánský telenovely, to bych fakt nečekal. Bloom mluví a hraje jak šestiletej chlapeček, Kirsten jako nanejvejš sedmiletá holčička, všechno se to tváří děsně roztomile a zároveň dospěle. Nicméně finální produkt je daleko spíš "odlištněnej", jakkoliv leitmotivem tohohle podivně přeplácanýho snímku měl bejt (jak jsem pochopil ... nebo ... nepochopil?) samotnej život, jehož je snad právě lidskost čestnym tvůrcem. Kolosální zklamání.

Skromné, neklasické, absurdní romantické drama s neskutečnou Elishkou; totálně ignorující něco jako "fyzickou lásku", avšak o to příjemněji působící. A jestli má náká romanťárna lepší soundtrack? Hodně, hodně pochybuju ...