Cedr

Nenáročný noir moc pěkně natočený v tehdy stále ještě raném širokoúhlém formátu. Suzuki zde 2.35:1 Nikkatsu Scope formát využívá na výbornou a film vypadá skvěle. Příběh sice přílišné ovace nezaslouží, ale klasické potřeby žánru plní dokonale. Mnohem pozoruhodnější jsou však postavy a to zejména hlavní hrdina, který stylem velmi připomíná postavy ryze západní ala Humphrey Bogart. Pozornost na sebe strhává ale slečna z plakátu, která i přes veškerá úskalí, která ji potkávají zůstává (někdy až ztřeštěně) pozitivní. Díky její neskrývané sexualitě jde o velmi moderní charakter, který by si tehdá asi moc režisérů krom Suzukiho netrouflo. To co působí jako typické kopírákové krimi v sobě možná nese víc než by se mohlo první pohled zdát. Důležité je ale to, že Underworld Beauty je zábavným a pohledným filmem. 85%+

Zkušeně podaný příběh cesty na vrchol, který hned zaujme skvělým jazzovým doprovodem. Film skvěle odsýpá a ač jde převážně o přímočarou yakuza podívanou, tak působivé vyobrazení Okinawy jako posledního divokého místa napoví dost o poválečném uspořádaní Japonska. Fukasaku kladl důraz jak na silné dialogy a střetnutí ala oldschool bushido way tak i na akci samotnou. Kinji Fukasaku zde byl později jasnou inspirací i pro Takeshiho Kitana.

První série je vykradené torso Twin Peaks beze všeho co Twin Peaks dělalo unikátním počinem. Smutné je to, že první řada The Killing je tím nejlepším co tento seriál může nabídnout. Na zbylé sezóny slušná slova už bohužel nestačí. Začněme ale pozitivy. Prostředí a deštivá atmosféra Seattlu se povedla na jedničku. Díky tomu a vysokým produkčním hodnotám pak The Killing na první pohled vypadá jako detektivka nejvyšší ligy. Pod pěkným pozlátkem se ale skrývá úžasné cvičení v tom jak nepsat scénář a jak hlavně nedělat seriál. Logika a rozum letí oknem během prvních pár dílů a závěrečné díly jsou spíš parodií natočenou s vážnou tváří. Scénář je takový trainwreck, že od seriálu skutečnou nejdou odtrhnout oči. Jeden hlupý red herring za druhým, pak rádoby překvapivé odhalení popírající logiku vesmíru a naprosto ubohý cliffhanger v závěru série, který je patetickým výkřikem hlavní tvůrkyně Veeny Sud "prosím obnovte mě pro další sezónu". Co je šokující, že to paní Sud prošlo hned několikrát a tenhle počin byl skutečně rušen a obnovován až byl nakonec dotáhnut do bolestivě špatného závěru na Netflixu. Mimochodem Mireille Enos musí být tou nejhorší a nejméně sympatickou herečkou pod Sluncem. Prvních pár dílů je ok, ale jakmile dojde na projev nějakých citů, její herecký projev se skládá buď z přidušeného "buehehehuh" či zajíklého zběsiléhošeptáníbezmezerainterpunkce. V komplikovanějších scénách pak kombinací obou dvou. Ostatní postavy jedou svůj nevýrazný průměr. The Killing vypadá úžasně a byl řemeslně natočen. Všemu tomu bohužel šéfoval někdo bez talentu pro smysluplný příběh.

Luxusně natočený a zahraný příběh seriálového vraha, který se vymyká nemožností přesného žánrového zasazení. Imamura tento příběh skutečného podvodníka a zabijáka, který řádil Japonskem v šedesátých letech, zpracoval tak netradičně, že mnozí diváci ani profesionální kritici si dodnes s tímto snímkem neví rady. Není se čemu divit. Plynulé přeskakování mezi tuze syrovým a velmi věcně zachyceným násilím střídá satiricko-kritický pohled na společnost se skoro až černohumornými náznaky. K tomu (nejedno) pořádné rodinné drama a prezentace v záplavě flashbacků. O odpočinkovou podívanou rozhodně nejde. Imamura to obzvlášť vychytal tím, že se nesnažil za každou cenu být konvenčně polopatický při tolik divácky vyžadovaném odpovídání na otázku "Proč?". A tím Vengeance Is Mine definitivně zapsal do filmové historie.

Po všech stránkách naprosto dokonalý film. Sympatický hlavní hrdina si prochází pořádnou dávkou desiluze skomírajícího šógunátu a Hideo Gosha toto vystřízlivění mistrně zprostředkovává divákům. Populární přesah na tehdy z poválečné krize se probouzející Japonsko zde samozřejmě také nechybí. Ostatně tato paralela byla hlavním motorem jidaigeki 50. a 60. let. To co dělá ale film dokonalým je způsob jakým je hlavní hrdina konfrontován s krutou realitou a nástrahami jeho neplánovaného výletu do divočiny. Tam kde jiné snímky podobné rýpání do autorit budují na neobratném moralizovaní či ohánění se ctností Sword of the Beast hlavním postavám hází pod nohy jedno morální dilema za druhým v krásně syrové podobě bez zbytečných okolků. Díky tomu Sword of the Beast mistrovsky přirozeným způsobem vtáhne diváka do děje. Perfektně zahrané a precizně natočené bez nuceného "artu" okolo. Nádherné horské prostředí se ostatně o luxusní vzhled postará samo. Aby toho nebylo málo, tak Sword of the Beast musí dozajista být jedním z top samurajských filmů i co se týče kvality akčních scén.

Krásně natočené kvalitní drama, kterému by prospělo svižnější tempo. Prostřední ticho však poslouží znamenitě jako předzvěst nevyhnutelné závěrečné bouře. Mifune je nepřekvapivě skvělý a Okamoto zde už začíná směle pracovat s technikami s kterými to naplno roztočí o rok později v dokonalém Sword of Doom.

Ostrá kritika autoritářského systému, která jak je tomu u samurajských filmů 50. - 60. let zvykem pochopitelně z feudalismu přesahuje i do tehdejší současnosti. Harakiri mohl snadno být tím nejlepším příspěvkem této početné vlny. Harakiri je však trochu zbytečně rozvleklejší než by bylo potřeba a podkopává tak vynikající údernost, které má naštěstí i tak dostatek. O trochu zásadnějším problémem je, že snaha zoufalého ronina v podobě Ishihamy vyžebrat z klanu nějaký ten peníz je tak vydírající, že je obtížné s ní sympatizovat. Táto záminka na které je postavený celý děj trochu podlamuje snahu ilustrovat feudální struktury v negativním světle. Filmu se to sice přesto náramně daří, ale podtrženo a sečteno postava Ishihamy si do jisté míry svůj osud zasloužila. Tak jako tak Harakiri je mistrovsky natočeným dramatem. Akce není příliš, ale o to je působivěji zpracována. I konverzační scény jsou díky náhlé dynamice v jinak celkem statické kameře jsou velmi působivé. Duel postav Nakadaie a Tamby je vyloženě umělecký a to v tom nelepším slova smyslu.

V roce 1999 prestižní magazín Kinema Junpo umístil Typhoon Club na 52. místo nejlepších japonských filmů všech dob. V roce 2009 se Typhoon Club vyhoupl na místo dvanácté (!), a to přesně mezi Stray Dog a Ikiru od bájného Kurosawy. Na západě však tento film zná jen hrstka lidí. Stala se někde chyba nebo je Typhoon Club je i v dnešní internetové době zapomenutým klenotem? To cut a long story short - Typhoon Club klenotem skutečně je. Nicméně ne klenotem pro každého. Typhoon Club je vynikající psychologickou sondou do duší žáků junior high (ve filmu nejspíš tak 14-15 let), tedy ani ne dětí a ani ne dospělých. Tajfun hrající ve filmu významnou roli dozajista symbolizuje nejen bouři hormonů hlavních hrdinů, ale také jejich bouřlivé povahy, které se mění s razantností, ve filmu taktéž všudypřítomného, lijáku. Jedna z mála západních recenzí filmu v NY Times z roku 1986 film popsala jako vážnější Breakfast Club. Zdánlivá podobnost tu možná je, ale tam kde Breakfast byl hravou komedií plné líbivého patosu Typhoon nabídne tuze temné existenciálno. Tam kde Breakfast nabízí cool songy let osmdesátých, tak... Typhoon dělá sice to samé, ale okamžitě je střídají scény za které by se nestyděly ani ty nejtvrdší psychologické horrory (jmenujme například velmi ostře natočený pokus o znásilnění či třeba polévání se kyselinou). Co se týče filmařiny, tak je Typhoon Club bezchybný. Dokonalými long shoty a chytrými úhly se to jen hemží. Navíc tajfun je zobrazen až nevídaně reálně. Typhoon Club je tedy po všech stránkách dokonalým náhlédnutím do mysli typického (minimálně tedy japonského) junior high studenta. Mysl v tomto věku je často nekonzistentní, beze směru a logiku postrádající. A to film právě dokonale odráží. Z hlediska filmovosti/zábavnosti možná až příliš.

Vcelku prostý, ale parádně zvládnutý příběh. Velkým plusem je mainstreamová délka, která žene děj neustále dopředu a film se díky tomu vyhýbá zbytečnému patosu. Zahráno skvěle, postavy sympatické, nejvíc potěší Mikijiro Hira a jeho vyčůraný samuraj. Příjemný i samotný závěr, který tady místo velmi tradičně polarizujících dobrých či vyloženě špatných filmových konců jde tak nějak středem.

Temné po všech stránkách a plné nevídaných filmařských a pro mě trochu překvapivě i vypravěčských postupů. Dokonalá forma dokázala transformovat "jen" nadprůměrné komorní drama do nezapomenutelné podívané.