zdepapepa

Název tohoto pořadu je přesným opakem klamavé reklamy. Laid-back? Ano. Camp? Ano. Cokoliv, co by se těmto dvěma věcem snažilo zabránit, je vyřazeno ze hry díky přívětivým postavám, dostatku volného času postav, spolupracující (kempovací a jiné) technice nebo i díky počasí. V reálném životě se mnoho z těchto věcí ovlivnit nedá (a často to podle toho dopadá), takže o to je příjemnější sledovat pořady jako je právě Laid-Back Camp. V záplavě pořadů, které se dušují popisy typu 'temný', 'brutálně upřímný' nebo 'syrově realistický', je to oáza klidu. Vinou (neústupností) producentů z té první skupiny tu pak v případě Laid-Back Camp máme opět překrývání kruhů Iyashikei a Moe. Sice mě z toho chuť na táboření nechytla (zvlášť ve vyobrazených (pod)zimních teplotách, brr), té jsem stejně nikdy mnoho neměl, bylo ale fajn sledovat pobyt postav v přírodě (zároveň se může člověk i něco málo dozvědět díky naučným vsuvkám). Zde musím vyzdvihnout expresivitu postav na všechny události, což umocňovalo pocit, že tam člověk byl s nimi (ať už se jednalo o mrazivé počasí, výhled, pohodlnost spacáku nebo např. chutnost pokrmů). Tóny hudby laděné do irsko-nordického stylu jsou pak milý bonus, který hraje do karet lásce k táboření a celkově pobytu v přírodě. Vždyť kdo by si při klasických tónech houslí, kytary, tamburíny a flétny nevybavil zelené louky u moře (a v případě fanoušků paní učitelky Minami Toba i klasickou irskou hospodu)?

Můžu si za to sám - kdybych Spirited Away viděl jako svůj první anime film, jako mnoho jiných lidí, ve svých formativních letech (s jejichž sklonkem by korespondovala premiéra tohoto filmu), určitě bych hodnotil výše. Nečekal jsem od toho druhý příchod Ježíše Krista, ale určitě víc než čeho se mi dostalo (přitom jsem nesledoval trailery ani nečetl ódy na něj). Spirited Away je zajímavá variace na Čaroděje ze země Oz nebo Alenku v říši divů. Ono to celkově bylo dost "disney-leaning" a pohádkovité (závěrečný "vepřový kvíz" dal připomenout naši Zlatovlásku). Jen teda Disney má doladěné maskoty, nedovedu si moc představit poptávku po plyšácích podle tvorů jako byli např. Radish Spiri- aha, tak nic. Zde na druhou stranu máme hezky doladěná poselství, která hravě rozluští jak děti, tak dospělí. Proto to asi mělo takový úspěch ve společnosti a vliv na ni. Hodnotil-li bych pouze vliv Spirited Away na kulturu kolem sebe, také bych hodnotil výše (koneckonců v prvním draftu jsem to měl pojmenované jako Isekai'd Away). Dost z věcí v něm je založeno na folklóru a mytologii, ale jsem si jist, že jejich vyobrazení zde neuškodilo vzniku pořadů jako jsou Avatar: The Last Airbender nebo The Legend of Korra. Je tam i notná dávka fantazie, popularitu Spirited Away však beru i jako částečnou medvědí službu v tom smyslu, že první zkušenost s anime pro mnoho dospělých byla pohádka pro celou rodinu, přičemž anime může nabídnout i mnohem dospělejší věci. Hodnotil bych výše. Ale nemůžu. Nebylo by to fér vůči filmům, které na mně zanechaly hlubší dojem.

Má první pořádná zkušenost s Miyazakim a hned trefa prakticky do černého. Možná ze mě mluví hodiny odehrané v různých klonech GTA, kde se to jen hemží donáškovými misemi, ale tento odpočinkový a humorně sympatický coming-of-age příběh mi sedl. Velkou měrou tomu přispívá i kvalitně zpracovaný zvukový doprovod, který ví, kdy má dokreslit scénu hudbou a kdy nechat běžet obyčejný ambient (jsem vděčný, že jsem neviděl verzi z USA, která si do scén přidala hudbu podle svého). Obrazově se na to taky moc hezky koukalo (když pominu ten bláznivý Uršulin obraz), zejména animace se povedla na jedničku (což je hezky vidět např. na vlajících šatech Kiki). Postavy se povedly všechny, promarněnou šanci však, vzhledem k tomu, že na obrazovce těch čarodějnic mnoho nebylo, vidím v nedostatku čarodějnic a jiných měst. Nečekám, že by se tam objevila třeba Saxana, ale ochutnávka v podobě čarodějnice ze začátku filmu mohla být klidně rozvinuta více. Přidruženě - Jiji se svými sarkastickými komentáři by si asi dobře rozumněl se Salemem ze starší Sabriny. Dějově bych to nejradši upravil ku obrazu svému tak, že bych zkrátil celou záležitost se vzducholodí a rozvedl více závěrečný sestřih dalších dobrodružství v titulcích.

Volume I. Shodou okolností mám díky epizodám a výběru písní vzorek všech typů poslechu - dlouho před (Losing My Religion), pár měsíců před (Wait For It), těsně před (3 hour drive), až po/během (LA). Zvukový podkres, který si půjčuje z rozebíraných písní (proč taky vymýšlet něco nového, když toto řešení je daleko lepší) je skvělá věc. Myslím, že má nejoblíbenější část celého pořadu pro mě jsou rozbory jednotlivých master stop / poslech demo záznamů / záznamů při vytváření (což mě např. uchvátilo už u skladby One při sledování From The Sky Down). "Mluvící hlavy" vyprávějící dojemné příběhy a co daná píseň znamená, replikování původního zvuku nebo historické reálie nejsou špatné, ale stejně jako s návštěvou muzea/galerie - originály jsou originály, které repliky nenahradí. Pouštět kompletní píseň na závěr je sympatická věc. Připadám si však trochu zrazen, protože s výjimkou mého oblíbence Losing My Religion všechny písně dostaly prakticky plnohodnotné lyric video. (ačkoliv Alicia Keys nedopadla v tomto ohledu o moc lépe) Volume II. Pro mě opět docela široký rozptyl umělců - The Killers si poslechnu rád, ovšem WYWY mě vždy minul a i po zhlédnutí jejich epizody to tak zůstane, NIN už tolik neposlouchám (Hurt miluji v podání Johnny Cashe) a od Dua Lipy jsem slyšel všehovšudy asi dvě písně. Vše je jinak konzistentní s Volume I. (jak pozitiva, tak negativa), až člověku zůstává rozum stát nad formátem vydávání - zřejmě mezikrok mezi klasickým vydáváním po epizodách a mezi typicky Netflixovým hromadným releasem, ovšem na binge je to krátké a na pravidelný release je to od sebe moc daleko.

Coby nikterak die-hard fanoušek Stopařova průvodce po Galaxii mě jméno Douglas Adams v úvodní znělce potěšilo, knihy s Dirkem Gentlym jsem nečetl (což ale vzhledem k originalitě/odklonu děje oproti předloze bylo stejně jedno). Musí se tak pochválit casting i scénář, když se téměř nebylo podle čeho řídit. Scénář do sebe vždy skvěle zapadá - kde si seriály hrají s čechovovou zbraní, zde máme přímo čechovovou zbrojnici. Postavy jsou podobně bláznivé jako v některých mých milovaných sitcomech, zejména díky realistickým reakcím na už tak dost absurdní situace a díky tomu, že žádná z nich není karikaturou/jednorozměrná. Na jednu stranu by mě zajímal zase nějaký další případ, na stranu druhou považuji konec druhé série za poměrně šťastný (s výjimkou Bart) a vím, stejně jako to věděl Dirk, že další případ akorát povede k dalším úmrtím a dramatu.

Komedie? V mých očích spíše tragédie (v tom původním smyslu slova, samozřejmě, ne v tom negativním). Tragický (v tom negativním smyslu) je fakt, že mě za celou dobu stopáže ani jednou nezajímal osud jejich budovy, ani životy všech zúčastněných (na sžití s nimi nebyl čas, člověk je nezná a na to scénář spolehá, kdy si šikovně hraje s předsudky a očekáváními, kdy s každou další odhalenou pravdou postupně zapadají jednotlivé kusy skládačky do sebe, až má člověk kompletní obrázek o celém osazenstvu). Vlastníky proto beru hlavně jako zajímavou studii narativního představování postav a přehlídku jejich charakterových vlastností, zejména těch špatných (občas dost přitažených za vlasy, ale jinak převážně zcela jasně identifikovatelných z obyčejného života). Vrcholem bylo vyústění téměř deus ex machina, kdy jsem ve výsledku nejvíce soucítil s postavou Terezy Ramby, která tenhle film skutečně táhla.

Tenhle film jako jeden z mála pochopil, že soundtrack Akira Yamaoky je nedílnou součástí Silent Hillu a že je to životně důležitý prvek v případě, kdy bez velkého rozpočtu nemůžete mnoha jinými způsoby nahnat strach. Skrytá výhoda celé této záležitosti je i v tom, že si film můžete minimalizovat a předstírat, že posloucháte megamix Silent Hill soundtracků. Tedy - do té doby, než na vás "vybafne" hlasitý zvuk. Celkově by filmu prospěla úprava úrovní hlasitosti. Děj a vizuální efekty se dají shrnout jednou větou - tak špatné, až je to dobré (na mysli vyvstane např. VFX při smrti Briana, papundeklový Great Knife nebo "Alchemillia Hospital"). Zejména taky vzhledem k tomu, že se jedná o fanouškovský projekt, který má i tak délku celovečerního filmu

Před časem jsem lamentoval nad tím, jak v dnešní cynické době už se nedělají když ne přímo optimistické, tak alespoň barevné sci-fi z budoucnosti. Zároveň jsem i lamentoval nad tím, že v ČR příliš sci-fi filmy z místní produkce nejedou. Jsem tedy vděčný této Duně, že mě přesvědčila o tom, že obojí stále ještě je možné. Ironicky však právě čeští herci (s výjimkou Karla Dobrého) mě z děje vytrhávali díky svým (mně) známým tvářím. Jednak oni a druhak to byla příšerná verze tzv. "dawson castingu" v podobě Paula jakožto teenagera. Casting byl jinak zmáknutý dobře. Jestli si ale něco zaslouží zmínku, pak to určitě jsou osoby zodpovědné za světla. A za kostýmy. Chvílemi jsem totiž měl dojem, že sleduji filmovou adaptaci některého z Final Fantasy (zejména na mysli vyvstane např. Edea z Final Fantasy 8). Dějově je to ovšem horší než Final Fantasy, klasická hero's journey s, pro mě jako nečtenáře předlohy, dost absurdním držením moci v jedné rodině (i rod Skywalkerů by místy mohli závidět). Díky bohu za volbu roztáhnutí do formy minisérie, čímž byl získán prostor i na spoustu dalších, zajímavějších věcí.

Sólo pro Millie Bobby Brown. Aby taky ne, když, společně s Louisem Partridgem, má jako jedna z mála postav nějakou větší hloubku. Nejvíc je to asi vidět na jejích sourozencích - do určité míry to nevadí, jak Sherlock, tak Mycroft jsou postavy zavedené, takže rozvíjení jejich osobností není až tolik potřeba. Jednorozměrnost postav jako byl Mycroft nebo paní vychovatelka ve smyslu 'patriarchy good, women's rights bad' nebo, jednodušeji, 'obey' se však rychle ohrála. Zvlášť, když nic moc jiného režie z těchto postav nenabídla. Vypadá to však na základ, na kterých se v budoucnu bude stavět nějaký ten character arc. Konec-nekonec, kdy se v mých očích skoro nic nevyřešilo, by svědčil o tom, že nás ještě něco takového čeká - soudě dle počtu knih si ale na něco jako Gypsy Goodbye ještě chvíli počkáme (pakliže se dočkáme). V současné době Enolu Holmes lze hodnotit pouze jako stand-alone film (proč nebyl použit podtitul knihy mi asi navždy zůstane záhadou) - ten se povedl, potěšil mě styl vyprávění, setting, pár skutečně vtipných momentů a přítomnost hádanek jako vytržených z nějaké adventury (škoda, že v tomto médiu nelze divákovi nechat čas na luštění). Plus a zároveň mínus je vztah Enoly a Tewksburyho - bohatě bych se spokojil (možná i dokonce uvítal), kdyby zůstali jen kamarádi.

Spoilery, neboť bez nich by tento text byl jen snůškou vágních vět. V době premiéry jsem bohužel, zřejmě znuděn "zábavností" Russella Hantze a Roba Mariana v předchozí sérii, Survivor: South Pacific vynechal. Navrátil jsem se k němu až nyní, nabuzen výkonem zde vítězné osoby v Survivor: Winners at War. Ve spojitosti s WaW jsem se pak utvrdil v myšlence jak moc mi ve WaW chyběl Cochran vzhledem k tomu, jak moc mě bavil v Survivor: Caramoan. Tady mě bavil taky, ale trochu jiným způsobem. Nejvíce mě bavila Sophie, takže její výsledné umístění jsem jí velmi přál. Příliš mnoho z této série nestojí za zmínku s výjimkou zmíněné dvojice a jejich confessionals (Sophie, Cochran) a pár memetických věcí - absolutní zbytečnost redemption islandu po sloučení, šílená výzva s prasetem s ještě šílenější odměnou a zraněními soutěžících, odměna v podobě filmu a reakce soutěžících na něj (zejména Sophie) a Coachův kult. Celé to beru jako takovou hezkou vzpomínku na doby klidnější - bez prohazování lidí v kmenech nebo bez konstantních honů za hidden immunity idols.