zdepapepa

Už od začátku mě vypekl trailer. Z toho mého mála očekávání nezbylo skoro nic, tudíž film vesele sypal jednu zajímavou scénu za druhou. To se točilo zejména kolem vztahu kuchař-strávník. Jak tento film mám ale vlastně hodnotit? Nelze popřít paralely mezi tímto vztahem a vztahem režisér-divák, či spíše tvůrce/umělec-recenzent/kritik. Nejlépe to vystihl komentář z jednoho fóra od uživatele s přezdívkou MischiefofRats: Kritikové mají šílenou moc nad úspěchem nebo selháním jakékoliv kreativní práce nebo kariéry umělce a na tvůrčí straně existuje konstantní frustrace a zahořklost, že ti, kteří tuto práci nemůžou vykonávat MŮŽOU mávnutím ruky zničit ty, kteří do celoživotní tvorby dávají krev, pot a slzy. Na tomhle světě kritikové mají místo a je důležité, protože kritikové často vidí to, co umělci ne. S tímto na vědomí, kritika-pro-pobavení často obsahuje krutou příchuť radostné škodolibosti. Kolik z nás vidělo nějakého dvacátníka na YouTube jak se pouští do nějakého filmu za doprovodu stovek tisíc zhlédnutí u videa? Kolik nefér recenzí, vůči kterým se nelze bránit bylo vydáno na Yelp na úkor podniků, které si nezaslouží takovýto přístup? Kolik malých podniků a restaurací bylo potopeno díky lásce či nenávisti z médií? Kolik samolibých, privilegovaných lidí, kteří se považují za tvůrce chutí sabotovalo kreativní úsilí umělce z důvodů, které nesouvisí s uměním samotným? Dokáže to být neskutečně toxické. Chci říct - zapřemýšlejte, kolik času, úsilí, dovedností, peněz a odhodlání stojí založit restauraci, napsat knihu, vyrobit film - a populární kritik může napsat článek za dva dny, vydat ho a odsoudit celý podnik k záhubě, jen tak. ALE, zároveň s tím, občas výsledky kreativního snažení jsou špatné a zaslouží si drobnohled. Je to nekonečný zápas. Tento příspěvek do diskuse se mi vážně líbí. Není to druh filmu, který by se snažil rozseknout debatu, ale je to satira, má to co říct a říká to jako nůž do žeber. Šéfkuchař není hodný člověk. Je to domýšlivý a úchylný psychopat posedlý ovládáním, který z restaurace udělal kult a chystá se zabít tucet lidí dopodrobna připraveným plánem, protože nechce jít k terapeutovi a léčit se. Je špatný. Objektivně, je špatný. Ale jako padouch je přesvědčivý, protože tak trochu má pravdu a přitom má také část viny. Už mu lezou krkem lidé, kteří jeho umění používají jako status a dohnávají ho k nepřístupnosti - ale on také udělal rozhodnutí jim to dovolit, zvedal ceny úmyslně, dokud si to nemohli dovolit jen "ti, co berou". Leze mu to krkem, protože kritikové přilétnou, znudění a vynášejí bezmyšlenkovité rozsudky nad prací, kterou by ani zdaleka nemohli napodobit - ale zároveň za svůj úspěch vděčí jim. Leze mu to krkem, protože prostředky pro jeho umění, kapitál za jeho možností zpracovat svou práci je žeton, který směňuje se zkorumpovanými a pochybnými investory, kteří ovládat a vydělávat na jeho umění bez jakéhokoliv pochopení jeho vize či docenění jeho skutečného talentu - ale zároveň přijal účast těchto investorů. Lezou mu krkem patolízalové jako je Tyler, kteří se nikdy nepostaví do zranitelné pozice skutečné tvorby umění a riskování, ale kteří věří, že jejich uctívání a zbožňování lidí jako je on jim vynesou laskavost nebo spojení s umělci jako je on. On Tyler evidentně trochu rozponává, že si z něj jen dělají šprým, ale do poslední chvíle než šéfkuchař ochutná jeho jídlo, evidentně je část z něho, která stále věří, že tam možná skutečně patří a že si to zasloužil, že je zasvěcený do magie aniž by vynaložil svůj pot, svoji krev, svoje slzy, roky svého života - ale není to pravda. Tyler není jenom fanoušek nebo kritik - Tyler vede parasociální románek s tímto šéfkuchařem a jeho prací a myslí si, že jeho otrocká konzumace jeho práce ho OPRAVŇUJE k úctě, pozornosti a ohledu tohoto šéfkuchaře. Tohle je kritika spotřeby fandomů, na 110%, a šéfkuchař jím evidentně opovrhuje - ale jaké obecenstvo pro své jídlo má bez fanoušků? Existuje mnoho "foodies" jako je Tyler - skuteční, realističtí lidé, kteří nejsou karikatura jako on - kteří jsou téměř stejně samolibí a loajální a stejně tak si nárokují věci a kteří řídí jídelní průmysl vyšší třídy svými penězi. Oni jsou to uznalé publikum, ať už je jejich fandom toxický nebo ne. A to se tento komentář zaměřil pouze na jednoho z hostů, o kterých tento film pojednává. Není to ale pokrm o jedné chuti, každý host přináší do filmu jiný pohled na věc. A nápodobně, ne-li někdy i více, přispívá i personál.

Solidní set rozkouskovaný na tři díly, které jsou dále rozkouskované podle různých probíraných témat. Něco se strefuje, něco je takové "eh", celkově však převažuje první kategorie. Líbí se mi, že styl podání z předchozích stand-upů zůstává stejný - konekonců i sama Michelle Wolf konstatuje ve třetím díle, že neumí napodobování ani přízvuky (kromě jednoho asijského). Pokud hledáte pobavení, které nezná hranic, ale které zároveň dokáže být relativně inkluzivní, rozhodně je Michelle Wolf a její It's Great to Be Here sázka na jistotu.

Jeden velký šťastný The Walking Dead reunion (+ Andre Braugher z Brooklyn Nine-Nine). Celkově by se Mlha dala považovat za takový honorary zombie film, jelikož i zde velkou měrou máme poučku "skutečnými monstry jsou lidé". Ti jsou známkováním ve škole tak na trojku, na jednu stranu uvěřitelní (kdo by se v této situaci nechoval tak, jak oni? z pohodlí domova se to dobře mluví), na druhou stranu neuvěřitelní (zejména co se týče hlouposti některých rozhodnutí). Zejména je to vzestup (a pád) paní Carmody. Dost dává vzpomenout např. na paní Umbridge (vs monstra z Mlhy - paralela s Voldemortem), které obě dobře známe ze skutečného života. A pokud ne, stačí se podívat k sousedům do Polska nebo přes velkou louži do Ameriky na to, jak jim náboženští fanatici diktují co se smí a co ne. V reálném světě je to o něco jasnější, kde je pravda, v tom filmovém (resp. také knižním) se to dá přikrášlit. Respektuji internet, že jsem nenarazil na (a zároveň doporučuji nehledat a dát si pozor na) vyzrazení konce, problém s ním po chvilce přemýšlení nemám, zejména díky předchozím scénám filmu v čele s některými slovy paní Carmodyové.

The Complex je na poli FMV her citelným zlepšením, zejména ve smyslu většího production value. To je vidět nejvíce na lokalitách, kde se natáčelo (od konferenčních sálů, přes ulice a metro až po titulní komplex), a na hereckém osazenstvu v čele s herečkou Katy z Letterkenny a s herečkou Lysy Arryn z Game of Thrones. Scénářově se žně sice nekonají a Oskaři se nejspíš vyhrávat nebudou, ale jelikož jsem viděl daleko horší filmy, tak nemohu The Complex v tomhle směru moc kritizovat. Jako hezká třešnička na dortu bylo pár příběhových zvratů, které zaujmou pozornost minimálně na dva průchody. Pokud budete chtít projít všechny konce (zde bych rád podotknul, že složení konců je super, ať už neotřelé "everybody dies" nebo "buď se všemi postavami, na které narazíš, za dobře", což se dá vyřešit způsobem, že hlavní postava umře, než se s polovinou z nich setká), budete ovšem potřebovat průchodů minimálně devět, naštěstí kromě inzerovaného sci-fi/thrilleru se může dostat i např. na romanci nebo na humor a viděné scény lze přeskakovat, takže to rychle uteče.

Čirou náhodou jsem narazil na HBO Max na tento film - výhoda nízkých očekávání nejspíš udělala své a tak film zazářil. Film se drží při zemi (při hospodě?), čímž udržuje uvěřitelnost vysoko a rozpočet nízko. Scénář je u podobných děl oříšek napsat, ale tady bylo nejen o zábavu postaráno, ale i o hezky zapadající prolínání časů. Důkazem o kvalitě scénáře budiž fakt, že Jamie Mathieson posléze psal pro seriál Doctor Who. Zůstává tedy pouze otázka kolik dalších takových skrytých klenotů streamovací služby ukrývají jenom proto, že si jich "algoritmus" neváží tak jako těch, které jsou právě "in".

Tak jsem konečně dokoukal všechny dosud vydané díly (2 série, celkem 19 dílů). To, co bych rád nazval mixem Lord of the Flies a LOST v převážně ženskodívčím (děj sleduje postavy provázaně v mládí a zároveň o 25 let později) podání se semtam nějakým tím hororovým prvkem, občas podkopávají klasické vztahové drámo a fakt, že jsou tam trochu až neuvěřitelné věci - tím nemyslím věci nadpřirozené, tím myslím nelogičnost a hloupost postav (občas to hraničilo až s komedií). Odmávnul bych to, ale na to kolik toho je bych na odmávnutí potřeboval aspoň tolik rukou jako měl Goro z Mortal Kombat. Naštěstí to zachraňuje dějová linka v divočině, kdy si seriál nebere servítky ukázat občas něco násilně realistického. Casting se povedl na jedničku, postavy jako by z oka vypadly svým mladším/starším já. Plusové body za Christina Ricci a Lauren Ambrose, ale také i za hlavní postavu, která hrála mimo jiné i jednu z hlavních postav v Over the Garden Wall (kde ostatně byl i Elijah Wood). Co se týče postav bych rád vypíchnul svůj komentář k Santa Clarita Diet, konkrétně větu "Já osobně bych chtěl vidět snark bitvu mezi Claire Fisher a Abby Hammond", která se mi svým způsobem v YJ splnila, navzdory tomu, že komentář jsem psal rok před vydáním první série YJ, respektive tři roky před vydáním druhé série, kde se objeví právě i Lauren Ambrose. Byla to každopádně jízda na horské dráze emocí čekat na její zjevení, zvlášť po incidentu s vlky. Je stále fajn číst si teorie lidí ohledně nezodpovězených otázek. někdy se seriálu také podaří napodobit takový ten příjemný styl, co mají Heilung/Hellblade: Senua's Sacrifice. Bezvýznamné plus za to, že jsem to sledoval během probíhajícího světového šampionátu ve fotbalu žen.

Kdybych měl korunu pokaždé, když osoba z milované filmové série ze začátku milénia půjde do bláznivého seriálu, tak bych měl dvě koruny. To sice není moc, ale je SUPER, že se to stalo dvakrát. Nemluvím samozřejmě o ničem jiném než o Dirk Gently's Holistic Detective Agency, kde byl Elijah Wood a.k.a. Frodo Pytlík z Pána Prstenů. Nyní tu máme Miracle Workers (dost nemoudře přeloženo jako Nebe s.r.o., ale těžko říct, jestli byl znám obsah dalších sérií před překladem), kde je Daniel Radcliffe a.k.a. Harry Potter z... série filmů o Harry Potterovi. S bláznivostí nelžu, je dost možné, že jste se s tímto seriálem už setkali, stačí si vyhledat "Daniel Radcliffe She'll Be Coming Round the Mountain When She Comes". Samotné bláznivosti kromě situační komedie pomáhá dost i koncept celého seriálu, kdy každá série je o něčem jiném (ale v jádru věci je nakonec vždy o tom samém). Takový koncept se skutečně moc často nevidí. Víc se rozepisovat nemohu, nechte se překvapit sami. Vady na kráse jsou tentokrát silně subjektivní - pár lidí, kteří nebyli v novějších sériích, a občas příliš dětinský humor. Celkově je to však zábava, i dabing se povedl - odvážně vkráčí tam, kam moc dabingů nevkráčí. Zároveň je celý seriál i příjemná připomínka věcí dříve viděných - v první sérii The Good Place, v druhé sérii Galavant, ve třetí sérii Žhavá sedla, ve čtvrté sérii ...asi Six-String Samurai? Zas tolik parodií na Mad Maxe neznám.

Kvalitka. Z vlastního okolí mám doloženo, že film si užijí prakticky všichni - lidé D&D nepolíbení, lidé D&D políbení i lidé, u kterých nezůstalo jen u toho políbení. Já spadám do druhé kategorie, kdy mám sice dost zkušeností s D&D, neodvážil bych se však považovat za znalce (choutky DM-ovat také zatím nikde nemám). Film tak pro mě fungoval na dvou rovinách - první, té klasické fantasy dobrodružné. Ta je sama o sobě super, film vypadá krásně. Ví, kdy nasadit CGI a kdy nasadit praktické efekty. Postavy jsou relativně archetypální a přístupné, takže se daří neodradit neznalce. Prostředí taktéž, ať už jsou to hradní nádvoří, lesní města nebo jeskyně plné lávy. Padouchové jsou řádně padouchovští. Hrdinové rozdávají když ne hlášky, tak alespoň přátelská popichování nebo dojemné momenty (prakticky vůbec se však nejedná o typicky romantické slaďáky, čemuž smekám). Akce má film taky na rozdávání, hezky po vzoru D&D bývá často hodně kreativní, což je rozhodně plus. Druhá rovina je ta speciální D&D fanouškovská. Už jsem psal, že D&D trochu políben jsem, ale ne nějak obzvlášť. I to bohatě stačilo, abych si tuto jízdu dosyta užil. Přesně takhle jsem si představoval některou z odehraných kampaní kompletně se všemi dobrými i špatnými hody, dobrými i špatnými nápady. Prakticky každá scéna se dá vyložit jak z hlediska doslovného fantasy, tak z hlediska meta "hráči sedí u stolu s DMkem a řeší nastalou situaci". Takže člověk se baví nejenom klasickým fantasy, ale i věcmi co sám zažil nebo viděl někoho zažít. Tohle funguje geniálně i v tom smyslu, že DMko by v tomto smyslu mohlo povolit hraniční situaci, protože "rule of cool", čímž se dají odmávnout různé nedostatky, ať už z hlediska čistého fantasy tak z hlediska hry.

Vědomostní soutěž, kde se nehraje na ultra drama, dojení napínavých momentů a ani na obří výhry. O to víc může být dílů, o to víc může být otázek, o to víc může být soutěžících. O to víc může být také memetických momentů, ostatně k tomu nahrává i koncept soutěže, kdy soutěžícím dává volnou ruku ve volbě polí, vymýšlení odpovědí a upřesnění zvolených písmen ve finále formou slova začínajího na dané písmeno. Přes 25 let vysílání mi to zpestřuje večery a já doufám alespoň ještě v dalších 25.

Psal se rok 2023 a já měl k dispozici volné lístky do kina, leč bohužel s docházející platností. Limitován časem a nabídkou kin nakonec volba padla na Strážce Galaxie vol. 3. Stihl jsem v předcházejících dnech dokoukat vol. 1 i vol. 2 (na Holiday Special nezbyl čas), takže jsem si myslel, že jsem připraven (ve sledování Marvelovek jsem přitom zatím kdesi uprostřed fáze 2), našly se tam však některé věci, které byly mírně překvapivé - ať už to byl vztah Quilla s Mantis, Gamora nebo třeba Thor v titulcích. Na zážitku to ale nijak výrazně neubralo. The-Guardians-Of-The-Galaxy.mp3 se mi z (zatím) trilogie líbilo nejvíce. Oproti předchozím dílům mě potěšila menší přístupnost dětem. Tam to bylo znát zejména na násilí, které skutečně vypadá jako násilí - body horror (velké plus i za nějaký ten viditelný cyberpunk; naopak mínusové body počítám za sídlo OrgoCorpu, kde zvenčí to vypadá realisticky a člověk se těší a pak se hrdinové dostanou dovnitř a je to jako Byl jednou jeden život) nebo i jen obyčejná krev, ať už s Rocketem nebo na konci během "face-offu" s High Evolutionary. F-bomb byla zajímavá, ale pro lidi koukající v dabingu se to celkem ztratí mezi jinými, lepšími slovy. Backstory o třídu výše než Quillův, s tím jde ruku v ruce i výběr písní, kde se víc trefuje Rocket než Quill. Největší banger, ať už co do hudby nebo co do toho, co je na obrazovce, byl souboj v chodbě do rytmu Beastie Boys - No Sleep Till Brooklyn. Za zmínku určitě stojí i vocaloidová Counter-Earth. Postavami se to jako obvykle hemží, kvalitních je mnoho - stále mě baví Howard the Duck cameos, Kraglin a nově Cosmo jsou oba sympaťáci, Mantis i Drax září svými schopnostmi a ne jen trapnými vtípky, respekt ke zpracování vztahu Quilla a Gamory (celkově tam není příliš romance shoe-horned zápletek, pominu-li tamtu jednu scénu Rocket a Lylly), banda Ravagerů, která by si pomalu zasloužila svůj vlastní spin-off (rád bych zde dodal, že ne kvůli Gamoře), High Evolutionary je správně zlý (byť "ubližování zvířátkům" (nebo alespoň těm, se kterými se dá mazlit) vnímám i jako berličku, jak univerzálně vyvolat k někomu nenávist) a zamindrákovaný (nejvíc mě pobavily schůdky, když jednal s Ayeshou). Obyvatelé Counter-Earth mi v hlavě utkvěli nejvíce kvůli tomu, že v MCU se standardně mluví anglicky (česky v dabingu) a zpravidla se všichni dorozumí. Tady už tolik ne a (nepřekvapivě) se z toho podařilo vytěžit několik zajímavých scén. Strážci Galaxie jsou opět často rozhádaní, teď už však je to možná přátelské popichování, možná ne. Závěr si každý musí udělat sám. Strážci Galaxie si ho udělali veselý a taneční, což sice asi Oscara nezíská (toho získal podle všeho zatím jen Black Panther), ale zahřeje to u srdce, zvlášť v těchto mnohdy pro mnohé neveselých časech.