zdepapepa

Z čtveřice zdrojových sitcomů jsem jakožto celý seriál viděl (zároveň se mi i líbil) pouze jeden - The Big Show Show. Zbylé tři "ochutnávky" mě po jejich zhlédnutí ke sledování zbytku jejich dílů navnadily až při typickém letním seriálovém "suchu". Napadá mě hned několik přirovnání k vysílání tímto stylem - různé "variety packs" (např. v případě cereálií), kdy si člověk vyzkouší různé věci, plně ho to ale nezasytí. V případě seriálů a počítačových her se dá srovnávat také, je to níže než spin-off, na úrovni crossover episode/bonusová hratelná postava. Tam to podle mého, i vzhledem k počtu epizod zdrojových seriálů na sezónu, mělo zůstat, tzn. každá epizoda u svého seriálu a toto zrušit. I v případě hudebních festivalů se dá srovnávat, můžeme hovořit o jakémsi festivalu zábavy. Kde však normální festivaly lákají na zvučná jména, zde se jedná o začínající seriály, vždy nejvýše se dvěma sériemi. Přitom headlinery Netflix má/mělo - stačí se podívat na Wikipedii. Já bych se bohatě spokojil s One Day at a Time.

Zpoždění kvůli COVIDu se vyplatilo. Ještě lepší než Black Mirror: Bandersnatch. Tenhle speciál má všechno, co jsem si přál, aby Netflix zavedl - zejména je to však kvalitnější interface pro orientaci v rozhodnutích, variace mezi prvním a následným přehráním a případné pohodlné návraty/přeskakování. Na sitcomový díl zde byla i příjemně velká dávka rozhodnutí s následky a slepých konců, vždy s příjemným rozbořením (a s minimálně jedním opravením) čtvrté stěny. Dějově je speciál vynikající, o třídu lepší než to, co jsem viděl ze seriálu. Natolik, že jsem dříve UKS dokoukal pouze zhruba 1. sérii, ale po speciálu jsem se k UKS vrátil a během tří týdnů ji celou konečně dokoukal. - což si myslím vypovídá i o kvalitě speciálu pro lidi, kteří s UKS nemají žádnou nebo mají minimální zkušenost. Zkrátka Konec dobrý, všechno dobré - ale to věděl už William Shakespeare. Specifický typ humoru tohoto speciálu já můžu, stačí se podívat, na čem všem se podílela režisérka Claire Scanlon - Brooklyn 99, The Good Place, GLOW, The Office. Je tam znát i taktovka absurdního a šíleného humoru Tiny Fey z mnou tolik oblíbeného 30 Rocku. Spousta známých tváří a bohatá výprava jsou pak milý bonus. Interaktivní filmy znám zejména co se týče dramatu a UKS:KvtR mi ukázalo potenciál interaktivních filmů v komediální sféře - konkrétně možnost přizpůsobit si styl humoru tomu vlastnímu (co dovolí předtočené scény), což mi v menší míře předvedl i interaktivní speciál seriálu Buddy Thunderstruck.

Moje předchozí setkání s LMM bylo jak z okna kolemjedoucího rychlíku (semtam nějaké to cameo v seriálu nebo filmu). Pak přišla Moana - to bylo celkem ok, ale s výjimkou jedné písně (Where You Are) nic, co bych zařadil do pravidelné poslouchací rotace. Pak ale přišel Hamilton. Říkal jsem si - ten hype musí být přemrštěný, nic nemůže být tak dokonalé. Ó, jak jsem se zmýlil. Audiozáznamu originálu i parodiím jsem se vyhýbal (nebo mě spíše míjely), takže jsem šel k záznamu z Broadwaye od Disney+ s téměř čistou hlavou. Ne úplně, přeci jen mám za sebou kompletní, mnou oblíbené Epic Rap Battles of History, kde se mihly minimálně dvě postavy z Hamiltona - Thomas Jefferson a George Washington. Muzikál samotný nelze výstižně popsat. Často omílané "hip-hop muzikál o politice" mi přijde příliš omezené a zjednodušené - muzikál tohle všechno v sobě sice má, ale vyobrazuje to pohledem lidských příběhů. O to jsou výsledné písně emočně silnější (přitom emocí je tam celé spektrum, od smíchu a radosti, přes hněvu a lhostejnost až po smutek). Rozhodně se nedá říct, že by se jednalo o monotónní hodinu dějepisu (což je také znát na některých odklonech od skutečných událostí, čehož si je vědom i sám muzikál) s občasnou přestávkou na rap. Koneckonců - tohle období v dějinách USA mě nikdy nebavilo. Doteď. Co se týče audiovizuální prezentace, tak (1-2-3-4-5-6-7-8-9) zde je deset věcí, které byste měli vědět: 1) Text se rýmuje všemi směry (včetně bohatého užití vnitřního rýmu), nezní prvoplánově, přesto vždy vše dává smysl. 2) Hudební motivy jsou zde dovedené k dokonalosti - takřka každá melodie je využitá na maximum i v jiných písních, díky čemuž se ihned vryje do paměti. I díky tomu muzikál téměř neobsahuje mluvené slovo a počet písní se zastavil kolem úctyhodného čísla 46 (bez písní v titulcích), přitom technicky by jich tam mělo být tak 5. 3) Lyrické motivy nezaostávají za těmi hudebními. Četl jsem literární "klasiky", které na tom v tomto ohledu byly hůř. 4) Reprises/opakované písně pak pravidelně zcela mění svůj kontext, čímž dostávají nový rozměr. 5) Opakování věcí obecně je pak dohnáno k absurdní dokonalosti při bližším zkoumání choreografie dvojice písní Helpless a Satisfied. 6) Zvukově to není čistý záznam mikrofonů herců, hereček a hudebníků. Je slyšet občasný smích i jásání diváků. Kamerově je to mix záběrů z publika a záběrů z pódia. Za to ale vděčíme faktu, že byla nahrána nejen živá představení, ale i představení čistě pro kamery. 7) Není to záznam obyčejného představení kdesi z Kotěhůlek v hlavní roli s Vojtou Kotkem - je to Broadway, takže tam není nekvalitního hlasu nebo herce/herečky. A je tam i Lin-Manuel Miranda! 8) Stage design hraje svou roli také, zcela mi učarovala točící se podlaha, která je dramaticky využita na jedničku. Ochozy a zvedací schody po stranách jsou standardní záležitost. 9) Muzikál má i meta momenty, zejména v případě Elizy v druhém dějství. Přecijen se muzikál jmenuje Hamilton, což byla i Eliza. 10) Muzikál se nebojí diskutovat i o rasismu a sexismu. Dle slov LMM: "Naše herecké osazenstvo vypadá jako současná Amerika a to byl rozhodně úmysl. Je to způsob, kterým vás můžeme vtáhnout do děje a dovolit vám u dveří odhodit veškeré kulturní předsudky o otcích zakladatelích, které máte. Vyprávíme příběh dávno minulých, mrtvých bílých mužů, ale používáme herce a herečky jiných ras, což dělá příběh bezprostřednějším a přístupnějším současnému publiku." Takovým polovičatým československým ekvivalentem by mohl být třeba Alois Rašín, první ministr financí Československa. Letmý přejezd po stránce na Wikipedii značí, že příběh by to byl zajímavý se stejně náhlým koncem. Alexandru Hamiltonovi (a tím pádem i muzikálu) však hrají do karet fakty, že svou moc a slávu vybudoval coby přistěhovalec "z ničeho" (a.k.a. americký sen v praxi), že se mu to vše povedlo v mladých letech, že byl výřečný a že měl dramatické vztahy se ženami. Co se týče Lina-Manuela Mirandy, tam mě napadá pouze ekvivalent zahraniční, a to Bo Burnham.

Zvláštní náhodou (pokud na náhody věříte) jsem nezávisle souběžně s premiérou Warrior Nun (poprvé konečně pořádně) rozkoukal Buffy. A i když se Buffy může zdát zastaralá svým poměrem stran, score a některými tropami, Warrior Nun hravě strčí do kapsy. Jedinou výjimku tvoří akční/bojové sekvence, kde jasně dominuje Warrior Nun - shoutout Ignaciovi Herráezovi, choreografovi soubojů. Dějově je to přesně to, co jsem od toho čekal z traileru, tj. čekal jsem "so bad it's good" oddychovou jízdu a to se přesně stalo. Hlavním průvodcem téhle jízdy byl hybrid (v dobrém smyslu toho slova) Elliota Page, Emilie Clarke, Millie Bobby Brown a jiných, který zdatně hraje hlavní roli. Na sedadle spolujezdce mi především na paměti vyvstanula dvojice Lillith a Mary, jejichž honba za prchající Avou v prvních pár dílech byla skvělá podívaná. Onen útěk před povinnostmi je plot point, který mi přijde zcela pochopitelný a dal mi vzpomenout na stařičké Dead Like Me, kde se Georgia pokusila o podobnou věc. Zbytek řádu a jeho jeptiškomando byl taky fajn (i když otec Vincent pro mě zůstává navždy ten ze Silent Hill 3), naopak zcela tuctová mi přišla zápletka s Jillian a jejím synem. Korunu tomu celému ovšem nasadil závěr první řady. Ne ani tak vývojem událostí v něm, ale nedostatkem rozřešení, kdy člověk má pocit, že by řadě prospěla 11. epizoda. Nebo rovnou i 12., abychom to měli jako s apoštoly.

Na jednu stranu bych se už konečně mohl naučit lucidní snění. Na druhou stranu v současné době nemám problém rozlišit, zda spím či bdím. Nedá se hovořit o amatérské tvorbě (a hodnotit ji tak), crowdfunding přinesl tvůrcům přes 15 000 $. A bylo to znát - lokace skutečně vypadají tak jak mají vypadat, na druhou stranu některé vypadají, že by neměly stát tolik peněz pro natáčení. Nejlepší na celém zpracování videa byly speciální efekty, kde na paměti hned vyvstane hláška z Futuramy: "When you do things right, people won't be sure you've done anything at all." Dějově je to zajímavé, žádné "vodění za ručičku", ale vědět dopředu, že se celkového rozřešení nedočkám (alespoň v době psaní tohoto textu), asi bych se do koukání nepustil. Závěrem vsuvka o sekci Podobné tady na ČSFD - osobně se vůbec nedivím, že jsem se k této minisérii dostal přes Sense8 - propojení lidí (byť trochu jinak) je vidět i zde. Zejména je to však hudba, kde Bryan Ricker zdatně tvoří skladby, které bych na první poslech klidně omylem přiřknul Tomu Tykwerovi a Johnnymu Klimekovi.

8. třída nejlépe ukazuje můj celoživotní problém s "awkward"/"second-hand embarassment"/"cringe" komediemi - nepřijde mi nic z toho vtipné, rozhodně se ale nedá říct, že by to ve mně nevyvolávalo emoce. Naopak. Emocí jsem si zde za tu zhruba hodinu a půl užil dost. Viděl jsem lidi vychvalovat zvukový doprovod, já bych vypíchnul práci s kamerou - nevypadá nikterak umělecky, spíše než k artovému filmu to má blízko k domácímu videu nebo dokumentárním záběrům, což ale rozhodně nemusí být na škodu, filmů sledujících život v tomto věku pomocí růžových brýlí, líbivých lidí, událostí a záběrů je dostatek. Tento aspekt se mi nejvíce líbil ve chvílích, které jsou možná nedůležité pro děj jako takový, ale jsou nedílnou součástí každodenního života - přemisťování z místa na místo, kdy má člověk čas přemýšlet a přemítat nad možnými scénáři toho, co se bude dít dál. Zkrátka je sám se svými myšlenkami. A kamera věrně v těchto chvílích šla s hlavní hrdinkou. U ní a jejích spolužáků musím dát filmu velkou jedničku s hvězdičkou za věrnou reprezentaci věkové skupiny, ať už co do věku nebo podoby. A v 99% filmu to samé mohu napsat i pro zážitky hlavní hrdinky (alespoň co soudím podle těch svých) - jsem rád, že se točí i filmy o lidech jako je Kayla a ne jen o "výjimečných" lidech (ať už z toho či onoho důvodu).

Greg Daniels dokazuje, že nejen Michael Schur může být slavné jméno na poli sitcomů. Líbilo se mi, že s každým dalším dílem ubylo cringe humoru tolik typického pro Kancl a přibylo radosti a entuziasmu, což je zase doménou Parks and Recreation. Solidní rozlet, seriál může klidně mířit až ke hvězdám, pokud mu Netflix dá šanci a nepřistřihne mu křídla. Tak bych shrnul dosavadních deset dílů. Utkvělo mi z nich v paměti několik momentů - mnoho z nich zábavných (zejména support cast v čele s vynikajícím Johnem Malkovichem, je tam znát podobná "osobitost", kterou jsem měl rád i v Parks and Recreation), některé dojemné (zde exceluje ústřední rodinné duo/trio Carell/Silvers/Kudrow), a pár neskutečně hloupých - tomu nasadil korunu desátý díl a většinu mé natěšenosti na budoucnost tak zabil - zejména to byl vykonstruovaný dvojitý cliffhanger, ke kterému jsme se dostali (a pravděpodobně mohli pouze dostat) náhlou hloupostí téměř všech zúčastněných. Nad tím už nelze pouze přivřít oči, na to si je člověk musí schovat do dlaní a udělat tzv. double facepalm. Ale ruku na srdce - ani Kancl ani Parks and Recreation neměli první řadu bez chyb.

Asi už nikdy nebudu kritizovat filmy a seriály za to, že svoji pointu prezentují hodně okatě. Tady to sice nebylo úplně skryté, ale kvůli konstatnímu naznačování jsem rozuzlení sice tušil, ale jasné odpovědi jsem se dočkal pouze na chvilku, ať už co do sdělení, tak rozřešení, takže nejenže mi málem unikla, měla i pramalý dopad (časově) oproti jiným scénám. Něco tak hipstersky pretentious not-like-other-boys/girls a zároveň sympatického se jen tak nevidí. Dost tomu pomáhá ústřední postava Charlieho. Je však občas dost zvláštní, jak moc se kolem něj svět a postavy točí (zejména je to znát v tom, že z mnoha postav se díky tomu stává pouhé klišé). Nebo jen možná má takové štěstí na support system, ať už na straně rodiny nebo na straně přátel. Závěrem by mě zajímalo - proč jsou všechny coming of age příběhy tak strašně horny? Jednou bych chtěl vidět coming of age film, který nebude zaměřen na must get some/significant other - reprezentuje mě hláška "And there are people who forget what it's like to be sixteen when they turn seventeen." a/nebo jen můj první ročník střední školy nebyl natolik nabitý?

Frank Herbert neměl pravdu, ne ten kdo ovládá prodej koření, ale ten kdo ovládá narrative (vyprávění, příběh) - ten ovládá vesmír. A s ním i porotu u soudu. Díky dokumentu i lidé mimo USA si mohou posvítit na některé medializované případy - díky tomu také není potřeba jakákoliv dramatizace nebo reenactment - dokument si vystačí se záběry z dané doby. I přes velkou délku na každý díl zamrzí krátkost medailonků jak je tomu v současnosti, alespoň u těch aktérů případů, kteří jsou stále naživu. Ač by se tak mohlo zdát, že problém tkví v médiích, tak snad kromě jednoho-dvou případů vidím problém spíše v americkém justičním systému a americké společnosti jako takové. Nelze ale TbM upřít to, že probíraná problematika je zajímavá, nedořešená a hodná diskuse. Formou určitého druhu ironie i samotný tento dokumentární cyklus přispívá medializaci případů, postrkování lidí k vytvoření si náhledu na věc pomocí zvolených záběrů, které dokáží člověka přikovat k obrazovce. Je vidět, že Black Mirror skutečně není daleko od pravdy. Tím mám na mysli díly jako je například The National Anthem nebo Smithereens.

Kvalitní variace na černohumorné britské gangsterky a bláznivé Coenovky propečené sluncem Kalifornie. Největší síla, a objevuje se díky tomu značná dávka humoru, oproti ostatním sitcomům u SCD tkví v nezájmu cokoliv cenzurovat, ať už to je násilí, krev nebo sprostá slova. Ústřední čtveřice je jak skvěle napsaná, tak i skvěle zahraná. Kvalitních postav se v průběhu seriálu mihne dost, bohužel dost často se zdrží jen na chvíli i přes jejich zábavnost (možná kvůli platu, známých tváří je tam poměrně dost). Zastoupeny jsou téměř všechny temperamenty lidí. Já osobně bych chtěl vidět snark bitvu mezi Claire Fisher a Abby Hammond. Nebo alespoň jejich diskusi o smrti a mrtvých lidech. SCD si ale navíc oproti SFU vybudoval zajímavý lore, který přidává na zajímavosti ústředního konceptu a přimíchává tak do hrnce plného velké dávky komedie dochucené trochou hororu i nějaké to lehké, normálním lidem přístupné, tajemno.